Je začátek února a já mám před sebou čtení na ostrově Spiekeroog v Severním moři. Zvou tam autory, jejichž tématem je voda, protože na Spiekeroogu často prší. V mém libereckém románu Grandhotel prší pořád, a tak mi napsali.

V přístavu kupujeme lodní lístky. Parkoviště i molo se ledově lesknou, lidé nechodí, jen se tak tiše klouzají. „Loď v půl jedné bohužel nepojede,“ oznamuje náhle brýlatý mladík v pokladně. „Jediný trajekt pojede až v půl čtvrté, je málo vody.“ Jedna starší paní malinko protestuje, chce jet hned a ukazuje na jízdní řád.

„To je příroda,“ krčí rameny mladík a usmívá se. „Odpolední spoj včera uvízl na mělčině a vysvobodil ho až příliv po půlnoci, po osmi hodinách. Naštěstí měli s sebou párky a dost rumu.“

Přemýšlím, jak může být v moři málo vody. Místním dialektem, v němž se němčina proplétá s angličtinou a holandštinou, mi jeden pán vysvětlí, že to souvisí s přílivem, odlivem, Měsícem, a hlavně se silným větrem z východu, který od mělkého pobřeží dokáže vyhnat vodu na širé moře. Prostě příroda.

Nakonec pro nás z ostrova vyšlou malý rychlý člun s nízkým ponorem, jmenuje se Kozí zázrak. Cesta šedým mořem trvá asi dvacet minut. Podsaditý kapitán kormidluje jednou rukou a vypráví, že lodě nedávno nejezdily celý týden. Kvůli ledu a sněhu si tak pár turistů zimní romantiku nedobrovolně protáhlo a pro jednu těhotnou holku museli poslat vrtulník.

Říkám si, že je skvělé, že přírodu přece jen nejde tak snadno oblafnout a porazit, a to ani v tak kalkulačkové zemi, jakou je Německo. Myslím na to, jaké by to bylo zůstat na ostrově také uvězněný, vlastně si to možná tajně přeju. Žádné čtení zítra v Brémách ani v pondělí v Praze, žádné kavárenské schůzky nad scénářem. A když mi budou volat, řeknu prostě: „Příroda.“ A půjdu do sauny.

V mlze míjíme černé dřevěné kůly mlčenlivě trčící z vody. Občas na některém sedí racek. Ten obraz v sobě nese něco pohanského a strašidelného. Kůly označují mělčiny. Vyhneme se jim a přistáváme.

Spiekeroog je ostrov bez aut a v zimě i takřka bez lidí. Jdeme pomalu zmrzlou vesnicí. Všude bílo, led a vichr od moře. Nestojí tu žádné hnusné turistické novostavby, vesnice spíš připomíná skanzen domečků z pálených cihel. Kulisy pro pohádku.

V létě tu není k hnutí. Teď jsou ale mnohé hotýlky a penziony zavřené, stejně jako většina restaurací. Těšíme se na vás na jaře! volá nápis na dveřích cukrárny. Jaro se ale krčí v nedohlednu. Míjíme zavřené řeznictví a hotel, co se jmenuje Vášeň.

Dům umělců je na samém konci vesnice a je tu docela živo. Pořádají tu výstavy, čtení, koncerty a také všechny možné kreativní kurzy od malování přes psaní detektivek až po meditování. V elegantní restauraci se u kávy zahřívá čtveřice žen mezi čtyřicítkou a padesátkou ve sportovním. Vyrozumím, že na ostrov vyrazily meditovat bez manželů. Pochvalují si, jak je fajn rajtovat po zasněžených plážích na koních, které nikdo neunaví. Pak vzpomínají na maturitu v roce 1982.

Nakonec večer dorazí asi dvacet lidí. Vzhledem k tomu, že čtení chtěli ráno odvolat, to není zas tak špatné. Thomas vše natáčí pro brémský rozhlas. Snažím se být vtipný, paní moderátorka je ale vtipnější. Pak je po všem a pije se víno. Dozvídám se, že mezi necelými osmi stovkami obyvatel jsou dva Češi. Sympatická ostrovanka z Ostravy pracuje přímo v pokladně Domu umělců a v Čechách prý cvičila policejní vlčáky. „A jeden pes mě přivedl až sem,“ vykládá. Druhý Čech bydlí o sto metrů dál. Ten večer bohužel nedorazil, už má přes osmdesát. Pracoval jako mašinfíra na parní lokomotivě a zná všechny tratě na severní Moravě. Přes třicet let měl na ostrově vážnou známost, před deseti lety se vzali.

„To je příroda,“ říká Thomas, když míříme mrazivou nocí do hospody. Jmenuje se Kouzlo ostrova. U vedlejšího stolu se kouzelně opíjí ona ženská čtveřice meditující na Spiekeroogu bez manželů. Pozdravíme se, jako bychom byli staří známí.