Článek
Loni bodoval v canneské hlavní soutěži, když Renate Reinsveová z jeho filmu Nejhorší člověk na světě (momentálně nominovaného na Oscara v kategorii Nejlepší mezinárodní film) dostala Cenu pro nejlepší herečku. V Cannes poskytl Trier Právu rozhovor.
Proč si třicetiletá Julie připadá jako nejhorší člověk na světě?
Protože sama ukončuje, někdy i proti vlastnímu přesvědčení, všechny vztahy. Hledá a nenachází, někdy jen nechce přistupovat na kompromisy, takže opouští i muže, které miluje. Není schopna najít především samu sebe, neví, co chce, stěží tuší, co nechce.
Víte, dívky dnes dozrávají o celou dekádu později než v dobách mého mládí, odkládají rodinný život a zejména děti na později. Spíše než partnera hledají místo v profesním životě, chtějí mít dlouho svobodu.
Jenže svoboda je i těžká. Podléháme iluzi volby, ta ale může vytvářet také strach z rozhodování. Člověk si myslí, že všechny dveře jsou otevřené, a než se naděje, rozhodnutí jsou učiněna za něj, protože on sám žádná neučinil.
Renate Reinsveová je ve filmu naprosto skvělá. Psal jste scénář pro ni?
Ano. Hrála mi menší roli už ve filmu Oslo, 31. srpna. Je výborná a myslím, že o ní ještě hodně uslyšíme. Má dar přirozeného chování před kamerou, což je pro civilní příběhy požehnání.
Když s mým kamarádem a spoluscenáristou Eskilem Vogtem píšeme, vůbec nezačínáme zápletkou. Začneme postavou, tématem, a teprve třetí složkou je příběh. A nejzábavnější při tom byla právě Julie, která je chaotická a nekonzistentní, drží ji pohromadě právě jen Renatin úžasný výkon. Dokázala vyjádřit emocionální stavy přesně tak, jak jsem chtěl. Film je také o tom, že některá období v životě nám připadají jako přechodné etapy, než pochopíme, jak málo času máme, a že některé z těch zdánlivě dočasných věcí jsou vlastně podstatou toho, kým jsme a co prožíváme. Je to film pro dospělé, kteří mají stále pocit, že nevědí, jak dospět.
Vyprávíte film ve dvanácti kapitolách. Plánoval jste to tak už při psaní?
Ano, líbí se mi představa, že jeden život je složený z mnoha krátkých příběhů. Ta roztříštěnost mě baví. Vždycky si představuji, že film je deska s různými písněmi, a chci, aby to byly vesměs hity. Snažíme se spíše vytvářet strukturu scén než jen zápletku.
Těch kapitol bylo původně ještě víc, ostatně celý film byl delší. Ale nakonec se mi líbí ta verze, s níž předstupujeme před diváky, přestože jsme mnoho odboček a nápadů museli oželet a vynechat. Vlastně se dá říct, že jsme film po cestě našli.
Nejhorší člověk na světě je hodně také o Oslu. Dokonce když Julie běží městem, měla jsem pocit, jako kdyby přeběhla z jednoho do druhého…
Psát o svém vlastním městě je skoro zázrak. Je to můj pohled na Oslo. Snažím se zmapovat Juliinu cestu životem a mohu to udělat i pomocí záběrů na různé části města. Na začátku žije se svým starším přítelem ve West Village. Může si to dovolit, protože on je úspěšný. Další chlápek, kterého potká, žije v takové, jak se říká, cool oblasti, která bývala spíše dělnickou čtvrtí, ale nyní je obývána spoustou mladých lidí, kteří pijí bio víno a speciální kávu. Je tu nižší nájem, člověk tu má pocit svobody a toho, že ještě nemusí pořád myslet na to, jak být úspěšný.
Když Julie běží, lidé kolem znehybní. Je to vyjádření oné hry s časem a snahou ho zastavit?
Ano, on to je hlavně film o čase. Asi každý z nás by ho chtěl někdy stopnout nebo vrátit právě proto, že tak rychle utíká. Nebo by rád změnil dřívější rozhodnutí. Julie cítí, že čas letí a ona dosud nikde nenašla pevný bod. Mění práci, muže a uvnitř zůstává osamělá.
Ale chtěl jsem, aby ve filmu byla také naděje. Julie si zkrátka potřebuje najít vlastní prostor, v němž se naučí tolerovat a mít ráda sama sebe. Teprve pak nebude cítit potřebu unikat ostatním. Až pak může mít ráda druhé a docílit toho, aby byl vzájemný vztah vyvážený.