Hlavní obsah
 

RECENZE: My děti ze stanice cool aneb (ne)návrat klasiky

Seriál My děti ze stanice Zoo byl inspirován slavnou stejnojmennou knihou z konce sedmdesátých let. Zachycovala osud Christiane, třináctileté narkomanky a prostitutky z Berlína. Pokud ale divák čeká od nového seriálu podobný zážitek, bude silně rozčarován.

 
RECENZE: My děti ze stanice cool aneb (ne)návrat klasiky

Německý režisér Philipp Kadelbach natáčel značnou část seriálu v Praze a chvílemi lze snadno poznat, že opravdu nejsme v Berlíně sedmdesátých let. Zvlášť když se hrdinové procházejí kolem vagónu s nápisem České dráhy nebo kolem neonů hlásajících Bio Oko. Jenže to je ještě ten nejmenší problém seriálu z produkce Amazonu.

Scenáristé seriálu se děj snaží z pochopitelných důvodů co nejvíc nafouknout, takže se objevuje spousta vedlejších linií, které nemají s původní knihou nic společného. Následkem toho se děj stává zdlouhavým a taky překvapivě málo vidíme hlavní postavu - Christiane.

Postavy načrtli narychlo, a jednání rodičů tak ne vždy dává smysl. Situace v rodině hlavní hrdinky totiž nevypadá tak kriticky. Christiane se skoro pořád usmívá a najednou začne matka vyšilovat a otec okamžitě odchází z domova. Můžeme se jen ptát, co se stalo, a proč nám to zatajili.

Babsi (Lea Drindaová) s DJem v klubu Sound

Foto: Amazon

Totální omyl je obsazení dospělé rakouské herečky Jany McKinnonové do role Christiane. Možná je talentovaná a krásná, jenže síla původního příběhu souvisela i s tím, že Christiane byla dítě. Když poprvé zkusila heroin, bylo jí jen třináct. Neměla absolutně žádné zkušenosti se životem. V seriálu jsme nuceni sledovat skutečně bizarní scénky, kdy 22letá herečka předstírá, že neví, co je menstruace.

Německý režisér Philipp Kadelbach natáčel značnou část seriálu v Praze. Uprostřed Jana McKinnonová jako Christiane.

Foto: Amazon

Dost velkou námahu dá pochopit postavu krátkovlasé Babsi. Dozvíme se jen to, že bohatá babička ji (chudinku) nutí žít v luxusní vile v namachrované berlínské čtvrti Dahlem a hrát na klavír. Ale proč chce Babsi skočit z mostu a proč se chvíli na to zase raduje? Co se jí stalo? To se nedozvíme.

Seriál My děti ze stanice Zoo nabízí úplné bakchanálie, pokud jde o kameru, hudbu, barvy a kostýmy. Vyzařuje z něj až bláznivě radostná opilost životem. Tvůrcům tak moc záleželo na tom, aby vše vypadalo cool, že přestalo záležet na věrohodnosti příběhu. Možná zapomněli, jaký příběh chtěli vyprávět, a zrodil se jakýsi hybrid mezi dramatem a videoklipem pro teenagery. Scéna s padajícím výtahem třeba vůbec nedává smysl a mnohé další efektní záběry také působí trochu zbytečně. Chlapec třeba vyhodí drogy do vzduchu, aby se kamera mohla vyřádit, a pak spadnou dolů a kamarádi jedí špinavé tabletky ze země. Proč to udělal? Nevíme.

Příběh o mládí a drogách, to je dnes samo o sobě dost vyčerpané téma a problematicky dopadl i záměr tvůrců umístit jej do neurčitého bezčasí. Používají sice retro techniku a oblečení, ale ne důsledně. Některé věci nevypadají jako ze 70. let a hudba znící v klubu rozhodně nepochází z této éry funky a hard rocku.

Jako by chtěli udělat seriál “pro všechny“, ale tím se střelili do vlastní nohy. Nelze se zalíbit všem. Právě zapuštěnost děje do pevné historické reality, dobová hudba či drobné detaily jsou tím, co dodává knihám a filmům autenticitu. A ta seriálu velmi chybí. Vypadá až příliš krásně, vyumělkovaně, videoklipově. Syrová realita drog se ocitla na okraji zájmu. Hlavně, že děcka vypadají cool.

Celkové hodnocení: 60%

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků