Hlavní obsah

RECENZE: Můj otec Antonín Kratochvíl. Dokument, který působí trochu zmateně

Právo, Věra Míšková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Celovečerní dokument Můj otec Antonín Kratochvíl, který dnes vstupuje v premiéře do českých kin, natočila režisérka Andrea Sedláčková. Nebylo vůbec snadné ho dovést k realizaci a nakonec ani k premiéře.

Trailer filmu Můj otec Antonín Kratochvíl

 
Článek

Slavný fotograf, jeden ze zakládajících členů prestižní světové fotografické agentury Sedm (VII Photo Agency), který má na kontě čtyři ceny World Press Photo a řadu dalších ocenění, krátce před natáčením vážně onemocněl. Byl dokonce v kómatu, ale přesto se nakonec podařilo film natočit a s jeho protagonisty odjet do Černobylu, který má pro otce i syna zvláštní a velmi osobní atmosféru. A poté, co měl mít film 2. dubna premiéru, opatření proti koronaviru jeho cestu za diváky odsunula o dva měsíce.

Život Antonína Kratochvíla byl už od dětství značně dramatický. První roky prožil v pracovním táboře ve Vinoři, kam byl jeho otec s rodinou v padesátých letech vystěhován. V osmnácti emigroval z Československa, v němž zanechal svého ještě nenarozeného syna Michaela. A i když se stal věhlasným fotografem, právě tento klíčový moment v synově i jeho životě je základním stavebním kamenem celého filmu.

Fotograf Antonín Kratochvíl: Nevěřil jsem, že dokument vůbec vznikne

Film

Michael se až do své plnoletosti domníval, že otec nežije. Vůbec netušil, že to je dokonce žijící fotografická legenda. Jejich setkání jim oběma odhalilo nejen až neuvěřitelnou fyzickou podobu, ale zároveň se stalo pro Michaela impulzem k tomu, aby následoval rodinnou tradici, v níž už dědeček byl majitelem fotografického ateliéru.

Sedláčková ve filmu sleduje dvě základní linie. Antonínovu životní pouť z rakouského uprchlického tábora přes švédské vězení do Ameriky, v níž se stal uznávaným a světově ceněným fotografem. Prostřednictvím setkání a následného vztahu se synem Michaelem i osobnostní, respektive osobní roviny života bouřliváka, který si nikdy a za žádných okolností nebere servítky. Dokázal opustit stejně tak nenarozené dítě jako o mnoho let později dráhu úspěšného komerčního fotografa a vydat se s fotoaparátem do míst válečných konfliktů i bídy, kterou člověk nechce, ale má vidět.

A právě Antonínovy fotografie jsou navzdory jeho dramatickému životnímu osudu ve filmu tím nejsilnějším prvkem, který nebylo možné překonat. Škoda, že jich ve filmu není víc, protože vypovídají o jejich autorovi působivěji, než to může dokázat sebelépe koncipovaný film.

Antonín a Michael Kratochvílové: Když chceš dobře fotit, nemůžeš se bát

Styl

Ten naráží na to, že pravděpodobně vzhledem ke změnám v natáčecím plánu, způsobeným nejspíš Antonínovou nemocí, působí mnohé významné chvíle jeho života trochu chaoticky. Divák se může ztratit v tom, ve které chvíli a na kterém místě jeho života se právě nachází.

Vzhledem k tomu i k Antonínově výbušné, v mnoha směrech kontroverzní povaze, která doznává v těch i oněch situacích nečekaných změn, působí film místy zmateně a nesourodě. Včetně toho, že ne zrovna šťastně působí i název filmu, který může v nezasvěcených divácích vzbudit mylný dojem, že v něm jde o otce Andrey Sedláčkové.

Nicméně umění a pozoruhodný vztah otce i syna Kratochvílových nedostatky filmu překryjí. A není marné se po návštěvě kina, která navzdory zmíněným výhradám určitě stojí za to, vydat i na první velkou společnou výstavu Antonína a Michaela Kratochvílových, která potrvá v Leica Gallery Prague do 6. září.

Můj otec Antonín Kratochvíl
Česko 2020, 84 min. Režie: Andrea Sedláčková, účinkují: Antonín Kratochvíl, Michael Kratochvíl a další

Hodnocení 65 % 

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám