RECENZE: Corpus Christi. O pravdě, lži, víře i touze po moci

Poprvé v historii udílení cen LUX totiž mohou hlasovat i diváci. Odkazy na filmy najdou na adrese www.luxaward.eu/cs/luxfilmdays21, hlasovat mohou do 23. května. Vítězný snímek bude vyhlášen 9. června během plenárního zasedání Evropského parlamentu na základě nejvyššího průměru hodnocení publika z celé Evropské unie a poslanců Evropského parlamentu.

O filmech Chlast a Kolektiv Právo už podrobně psalo, Corpus Christi, který trojici doplňuje, se v českých kinech před jejich podzimním uzavřením nestačil ani ohřát.

Mimořádný, nadčasový i bezděčně velmi aktuální snímek natočil devětatřicetiletý polský režisér Jan Komasa (Místnost sebevrahů, Město 44) a nastoluje v něm otázky týkající se dobra a zla, víry a církve, pravdy a lži a v neposlední řadě sociálních poměrů „nevyvolených“, tedy peněz. Se scenáristou Mateuszem Pacewiczem, který při psaní vycházel z vlastního článku o skutečné události, přitom dokázali všechny tyto otázky propojit naprosto organicky v příběhu jednoho mladého muže a jedné vesnice.

Tím mužem je Daniel, kterého poznáváme v nápravném zařízení pro mladistvé. Není to žádný sympaťák, určitě nesedí v pasťáku pro nic za nic. Ale jak se blíží propuštění, chodí čím dál víc na kázání a při odchodu faráři svěří, že by se chtěl stát knězem. Jenže o tom, že nikoho z pasťáku do žádného semináře nepřijmou, ho farář ujistí nad slunce jasně a nádavkem přidá pár dobrých rad na cestu na druhý konec Polska, kde má Daniel nastoupit do truhlárny.

Strašně se mu nechce. Tak strašně, že se prohlásí za kněze, a když místní farář musí odjet na léčení, učiní Daniela svým dočasným nástupcem. A jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, nikdo nic nepozná. Daniel zpovídá hříšníka a přitom teprve hledá na internetu, jak má taková zpověď vypadat. Večer rychle nabifluje mši – a ono to funguje.

Ve vsi, jejíž obyvatelé jsou traumatizováni i rozděleni rok starou tragickou nehodou, si Daniel, nyní otec Tomáš, brzy získává přímostí i netradičním přístupem ke svým „ovečkám“ důvěru i popularitu. A zvolna se mu daří napravovat to, co se zdálo nenapravitelné. Ne každému se to ovšem líbí.

Komasa ve filmu mistrně vystihl atmosféru polské vesnice, kde víra i kostel jsou neodmyslitelnou součástí života, ale učinil to způsobem nejen přijatelným, ale velmi působivým i pro neznabohy.

Především skvěle obsadil hlavní roli, jejíž představitel Bartosz Bielenia obdivuhodně vyjadřuje mnohoznačnost své postavy. Charismatický mladík s upřímným pohledem a přesvědčivým výrazem sice odhaluje zkostnatělost a pokrytectví církve, ale sám se Bohu, jehož vzývá, zpronevěřuje na každém kroku. Koná sice ve jménu pravdy, ale na základě vlastní velké lži. Skutečně se dopustil jednoho ze smrtelných hříchů a přišel z pasťáku, kde rozhodně nebyl vzorným kajícníkem.

Skvěle napsané i zahrané jsou také postavy rodičů a sourozenců mladých obětí oné tragické nehody, v jejímž důsledku se vesnice rozdělila a nenávist i lež narostly do obřích rozměrů.

Jakkoli je jasné, že to na Daniela musí prasknout, má film napětí a velmi silné momenty a chvílemi i osvěžující stopy humoru.

A přestože vznikal ještě před pandemií, slova jedné z modliteb, kterou Tomáš pronáší, jsou aktuální, až mrazí. „Jsme nemocní chamtivostí. Musíme mít stále víc. Víc peněz, víc drahého oblečení, víc aut. Víc lidí, které můžeme ovládat. Přiznávám se ke své vině. Chci být důležitý, chci být oblíbený. Chci být obdivovaný. Chci být v centru pozornosti. Nechci jen mít víc, ale chci mít víc než ostatní,“ zní v modlitbě. Člověk bez ohledu na vlastní (ne)víru má skoro pocit, že i dnešek je trestem za to všechno.

Jediné, co trochu skřípe, je pochybnost, že by Daniel, jak jsme ho poznali na začátku, mohl mít moudrost otce Tomáše. Ale kdoví? Na působivosti ani kvalitách filmu to nic podstatného nemění, protože, ač vychází ze skutečné události, není nutně o každodenní realitě, ale především o zásadních otázkách života.

Kromě nynějšího uvedení na Filmových dnech LUX je Corpus Christi k vidění ve videotéce Aerovodu a na Dafilms.cz.

Hodnocení 85 %