Hlavní obsah

Herečka Brigita Cmuntová: Uplynulý rok byl pro mě plný změn

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Proslavila se rolí Elišky v televizním seriálu První republika. Nově ji můžeme vidět v další „dobovce“ – koprodukčním filmu Město na řece. Za postavu židovské dívky získala Brigita Cmuntová (28) cenu lotyšské kinematografie Velký Kryštof, která je obdobou Českého lva.

Foto: Milan Malíček , Právo

Je známá jako herečka, původně však vystudovala hudebně-dramatické umění a tvorbu textu a scénáře.

Článek

Drama Město na řece vzniklo v lotyšsko-česko-litevské koprodukci. Jak jste se k roli dostala?

Zavolala mi Mirka Hyžíková z castingové agentury a nabídla mi, že se můžu zúčastnit kamerových zkoušek. Naučila jsem se pár scén, přišla na casting, natočila je a ona poslala záznam do Lotyšska režisérovi. Z Lotyšska mi pak napsali, že by byli rádi, abych postavu ztvárnila právě já.

Ve filmu se mluví nářečím užívaným ve východním historickém regionu Lotyšska, takzvanou latgalštinou, v níž jste se musela naučit scénář. Bylo to hodně těžké?

Bylo. (směje se) Ale zvládla jsem to. Scénář jsem se učila asi půl roku.

Pomohla vám při učení textu profese zpěvačky, jíž se věnujete řadu let?

Věřím tomu, že mi hudební sluch v tomhle ohledu pomáhal. Měla jsem nahrávky, které jsem si naposlouchávala, abych pochytila správný přízvuk a melodii řeči.

Foto: 8 Heads Production

Ve Městě na řece zaujala lotyšskou odbornou porotu rolí židovské dívky Zisly, do níž je zamilovaný hlavní hrdina.

Nakonec vás ale předabovali. Proč?

Zřejmě bylo přece jen znát, že nepocházím z Lotyšska. Na přízvuku a akcentu se určitě poznalo, že latgalština není moje řeč. Řekla bych, že mé postavě sluší hlas, který ve finále má.

Postava Zisly mluví proti vám razantněji, vy hovoříte i působíte ve skutečnosti jemněji, křehčeji. Zřejmě také to sehrálo roli.

Ano, určitě, ona je chováním rozhodnější, ráznější. Takže si myslím, že hlas lotyšské herečky se k postavě víc hodí.

Film vypráví příběh písmomalíře Ansise, který se postupně ocitne uprostřed tří totalit. V autoritářském předválečném Lotyšsku, v éře komunismu a následně nacismu. Jak se vám s Davisem Suharevskisem, představitelem Ansise, hrálo?

Mně se líbilo na Davisovi to, že byl vybraný jako neherec. Vlastně nic nehrál, nebylo tam nic navíc. Takže jeho výkon byl naprosto přirozený. Bavilo mě hrát s nehercem.

Kde všude probíhalo natáčení? Umožnilo vám poznat alespoň trochu Lotyšsko?

Ano, nějaký čas mezi natáčecími dny jsem trávila i v Rize, to město jsem si oblíbila. Připadala mi jako malá Praha. Hezké pro mě byly i přejezdy, když jsem z hlavního města přejížděla do míst, jako je Kraslava nebo Rezekne. Měla jsem ráda ty několikahodinové cesty autem rozlehlými lotyšskými pláněmi.

Foto: 8 Heads Production

Brigita Cmuntová (v roli Zisly), Davis Suharevskis (v roli Ansise).

Při sledování filmu jsem si uvědomila, jak moc vám sedí dobové kostýmy. Stejně jako v seriálu Božena Němcová nebo v aktuálně reprízované První republice. Užíváte si historické proměny?

Já už dlouho nic nenatáčela, takže nedokážu říct, jestli bych si to užívala teď. Ale měla jsem historické, dobové oblečení vždycky ráda. Říká se, že šaty dělají člověka. Kostým mi pomohl vytvořit postavu, dodával jí určitou noblesu.

Téměř deset let tvoříte pop-folkovou dvojici s hudebníkem Štěpánem Kloučkem. Tento měsíc vám vyšlo první album s názvem… a co bude teď? Jak byste ho představila?

Na tom cédéčku se objevuje jedenáct písní, které vznikaly v průběhu asi deseti let, kdy jsme je aktivně hráli. Tohle pro nás znamená určitý souhrn, takové uzavření naší tvorby. Jmenuje se… a co bude teď právě proto, že se necháváme překvapit, jestli budeme spolu pokračovat a tvořit dál a jakým stylem.

Zpočátku jste často interpretovali písničky zesnulé Zuzany Navarové. Folková textařka, skladatelka a zpěvačka zemřela, když vám bylo deset let. Čím vás nejvíc inspirovala?

Pamatuji si na to, když mi Štěpán přinesl písničku Andělská, která pro mě byla takovou jiskrou. Hned jsem se ji chtěla naučit, hned jsem si ji zpívala. Já si myslím, že nás inspirovala k tomu, abychom se zamýšleli nad tvorbou, abychom ji dělali co nejpravdivěji, v čistotě. Abychom písničky dělali co nejvíc ze sebe.

Zuzana Navarová byla nositelkou ryzích textů. Ve způsobu, jakým zpívala, byla cítit prostota a pravda. Tím nás ovlivnila, podobně jako další písničkáři, třeba Vlasta Redl. Včera jsem zase po dlouhé době ochutnala tvorbu Radůzy. Asi nikdy mi nebyla tak blízká jako v současné době.

Foto: Milan Malíček , Právo

Brigita Cmuntová

K písničkám jste psala i texty. Většinou jsou emotivní, osobní, o vztazích. Poslední ale vznikl už před pár lety. Nemáte dnes už čas nebo potřebu psát?

Do textů jsem se otiskovala. V posledních letech jsem nacházela jiné cesty, jiný způsob sebevyjádření. Ale mám pocit, že se k tomu zase pomaličku vracím.

Kdybyste si měla vybrat mezi muzikou a herectvím, co byste zvolila?

Já si naštěstí nikdy nemusela vybírat. Vždycky je něco aktuálnějšího, něco se přirozeně děje víc. Teď jsem tři roky nic nenatáčela, tak jsem prostě dělala muziku.

Všimla jsem si, že dáváte přednost jemné ženské módě, nosíte šaty a sukně. V čem se cítíte nejlépe?

Asi v šatech, je mi to přirozené. Nemusím o tom moc přemýšlet, kombinovat.

Rozhovor vychází v den, kdy slavíte 28. narozeniny. Jaký byl pro vás uplynulý rok?

Náročný, v mém životě se děla spousta změn, převratů. Ne nadarmo se říká, že člověk prochází sedmiletkami – čtrnáct, jedenadvacet, osmadvacet. A že po těch sedmičkách dochází k větším zvratům, přelomu. Ten rok na mě tak působil.

Reklama

Výběr článků

Načítám