Článek
Pobaví třeba povinnost se při každém vstupu do festivalového paláce prokázat covid passem nebo platným testem ne starším 48 hodin (mnozí tedy chodí na testy ob den), ale při vstupu do kina stačí e-vstupenka. A po skončení projekce člověk projde spojovacími dveřmi, tedy bez zdravotního potvrzení, pohodlně do paláce.
Před hlavním kinem, do něhož po červeném koberci nataženém na legendárních schodech vstupují filmové delegace, se neshlukují obvyklé davy, koridory pro fanoušky jsou velmi uzoučké. Ale jen o ulici dál festival instaloval do zahrádek restaurací velkoplošné obrazovky, aby se lidé mohli dívat třeba na slavnostní zahájení (nebo na fotbal), a aby festival podpořil návrat gastronomie, zdeptané devítiměsíčním uzavřením. A tam se lidé shlukují natěsno a ostošest, samozřejmě bez jakýchkoliv kontrol.
Celkově je v Cannes nesrovnatelně méně účastníků. Jindy obří filmový trh letos probíhá většinou online, přijelo i mnohem méně novinářů, což ale neznamená, že je snazší dostat se do kina. Připojit se do rezervačního systému a objednat e-vstupenku chce často hodně trpělivosti, a pak se stane, že přijde lístek na gala představení chvilku před ním, takže převléct se do striktně vyžadované večerní róby včetně bot na podpatcích (pánové do smokingu) člověk prostě nestihne. A na další projekci téhož filmu mu systém lístek nevydá.
A smutně působí i pohled na červený koberec, u kterého namísto obvyklých hroznů kameramanů a fotografů postává jen pár jedinců a snaží se (někdy trochu marně) vyvolat v delegacích dojem stejného zážitku jako v předcovidových letech.
Francois Ozon nezklamal
Co se však nezměnilo, je chování festivalu k pozvaným tvůrcům, kteří přijeli představit své filmy. Jsou oslavování stejně, ať jde o delegaci tak hvězdnou, jako byl režisér Francois Ozon, který se Sophií Marceauovou a dalšími představil soutěžní film Všechno bylo v pořádku (Tout s´est bien passé), nebo o režiséra a herečky filmu Lingui z Čadu, který je oslavou života a touhy čadských žen po osvobození z područí předsudků a náboženských tabu.
Ozonův film je výtečně natočeným skutečným příběhem ženy středního věku Emmanuele Bernheimové, kterou její osmdesátiletý otec stižený mrtvici žádá s rozhodností, jež ho provázela celý život, aby mu pomohla odejít ze života.
Peripetie, ať vnitřní nebo vnější (ve Francii je euthanazie zakázaná), jimiž pak oba projdou, podává Ozon s velkým respektem k oběma hlavním postavám, s citem, ale také humorem, který i tak vypjaté situace přinášejí. A když v závěrečné scéně žena ze švýcarského sanatoria v podání skvělé Hanny Schygullyové zavolá Emmanuèle onu titulní větu Všechno bylo v pořádku, citelné dojetí ovládlo celý sál a pak přišel dlouhý potlesk.
Sophii Marceauovou, která se proslavila už svým prvním filmem Večírek v roce 1980, představil moderátor na tiskové konferenci jako „herečku, kterou všichni milujeme“, a ona sama pak řekla, že Emmanuèle chápala jako velmi živoucí ženu, nesmírně milující život, která nicméně pochopila, že člověk má mít právo rozhodnout nejen o svém životě, ale i o smrti.
Ve filmu podala Marceauová strhující výkon plný emocí bez sentimentu. Stejně tak představitel jejího otce André Dussollier.