Hlavní obsah

Zpřetrhané ženské životy: Vzpomínky z Ravensbrücku

Od konce druhé světové války uplyne za několik dní 77 let. Po celou tuto dobu pracují generace historiků na tom, aby zevrubně popsaly a analyzovaly nacistický represivní systém. Může se proto zdát paradoxní, že vůbec první kniha, která se uceleně zabývá ženami z Československa vězněnými v koncentračním táboře Ravensbrück, vychází až nyní.

Foto: archiv Divadelního oddělení Národního muzea – pozůstalost Niny Jirsíkové

Realita Ravensbrücku, jak ji zachytila zdejší vězenkyně, tanečnice a výtvarnice Nina Jirsíková.

Článek

Každá paměť – individuální i kolektivní – je selektivní: z minulosti si vybíráme to, nač chceme vzpomínat, a ostatní věci vytěsňujeme. Tato teze se dá dobře dokumentovat na tom, jakou stopu v české historické paměti zanechal nacistický koncentrační tábor Ravensbrück, jenž byl určený především ženám (nakonec zahrnoval i menší mužskou část).

Také vinou komunistického režimu, ale nejen její, došlo k tomu, že ze skupiny žen původem z Československa, které byly v tomto táboře vězněny, si připomínáme jen jednu malou podmnožinu: Češky perzekvované z politických důvodů.

Ženy československého občanství, ale jiných národností, stejně tak jako ženy pronásledované z řady jiných než politických důvodů, jako by se z oficiálního vzpomínání vypařily. Práce historičky Pavly Plaché se tak snaží o nápravu jedné historické křivdy.

V Ravensbrücku netrpěly jen Češky, ale také příslušnice dalších národností multietnického státu. Zejména sudetské Němky, Židovky, Slovenky, Romky či Polky (z nichž ty pocházející z Těšínska se dost často ani národně nevyhraňovaly, případně se považovaly za Slezanky).

Také vějíř důvodů, proč se někdo mohl do Ravensbrücku dostat, byl značně široký: mezi vůbec první v nacistickém Německu pronásledované skupiny osob patřili jehovisti. Do Ravensbrücku byly zavírány i běžné kriminálnice či tzv. asociálky: značně pružná kategorie, do níž byly zařazovány vedle romských žen třeba i ty, které byly obviněné z kontaktů s příslušníky „nižších ras“.

Také sama kategorie politických vězeňkyň byla – jak autorka ukazuje – značně široká: najdeme v ní vedle skutečných odbojářek také rodinné příslušnice odbojářů, ženy zahrnuté do preventivních či odvetných hromadných akcí (např. lidické ženy), ale také nepohodlné řeholnice nebo vyznavačky alternativních duchovních nauk, jako třeba věštkyně či okultistky. Do Ravensbrücku se z „politických“ důvodů mohla dostat ale i osoba, která někoho nepravdivě udala.

Kult mladé mučednice

Tón poválečného vzpomínání na Ravensbrück udaly přeživší bývalé vězeňkyně komunistického přesvědčení, které v táboře tvořily do značné míry homogenní skupinu, jejíž členky se vzájemně podporovaly. V jejich vydaných vzpomínkách byly nekomunistické vězenkyně buď úplně vytěsněny, nebo stigmatizovány jako „rozvratnice“.

Kolektiv Češek-komunistek byl silně idealizován, byla zdůrazňována nejen jeho kulturní vyspělost ve srovnání s žalářovanými ženami jiných národností, ale i soudržnost. V rámci tohoto vyprávění byl konstruován i kult mučednice: tou se v komunistické historické paměti a jí poplatné historiografii stala novinářka a politička Jožka Jabůrková (1896–1942).

Tento narativ byl po roce 1989 rozšířen o vzpomínky žen, které se ke komunismu nehlásily. Emblematickou postavou tohoto vyprávění se stala novinářka Milena Jesenská (1896–1944), stigmatizovaná komunistkami jako trockistka. Ani po roce 1989 pak historici nerozšířili tyto dva narativy o výše popsané kategorie žen, které dějinným sítem propadly do zapomnění.

Pokouší-li se je nyní Pavla Plachá rehabilitovat, musí se potýkat s často neřešitelným problémem nedostatku pramenů. Pamětnice jsou již po smrti, a o ženách, které nezapadly do dominantního vyprávění, zbyly často jen nepatrné střípky informací.

Dnes již dokonce ani nelze přesně vyčíslit, kolik Čechoslovaček vlastně bylo v táboře vězněno; autorka odhaduje, že zhruba pět tisíc. O většině z nich nevíme nic, nebo jen základní údaje.

Genderový kontext

Autorka se velmi podrobně věnuje všem podstatným otázkám lágrové každodennosti, přičemž se soustředí na její genderový kontext. Ženská vězeňská zkušenost se od mužské nutně liší: velkou roli v ní hrají otázky vlastní tělesnosti, ženskosti, studu, přičemž celý systém byl nastavený tak, aby vězněné co nejvíce ponížil. Již během příchodu do tábora musely všechny ženy defilovat nahé před příslušníky SS, některé byly navíc ostříhané dohola.

Část vězněných byly matky, přičemž některé nevěděly – jako třeba lidické ženy – nic o osudu svých potomků. Děti narozené v táboře byly buď vražděny hned po porodu, nebo odsouzeny k pomalé smrti hladem.

Kniha Pavly Plaché je nejen objevná, ale také zručně napsaná: autorce se velmi dobře daří vkomponovat jednotlivé životopisné mikropříběhy – najdeme jich tu desítky – do celkového obrazu koncentračního tábora.

Také díky množství obrazového materiálu, v němž vynikají kresby tanečnice a výtvarnice Niny Jirsíkové, vězněné v Ravensbrücku v letech 1941–1945, a invenčnímu grafickému zpracování, vznikla opravdu pěkná knížka, i když s velmi pochmurným obsahem.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám