Hlavní obsah
Dan Horyna prožil ve svém životě pády i vzestupy. Foto: Petr Bryk

Zpěvák Dan Horyna: Být závislý je náročné, bolí to a člověk je osamělý

Než se z Dana „Zeppelina“ Horyny stal výrazný rockový a metalový zpěvák, měl skvěle nastartováno jako atlet. Stal se mistrem republiky v běhu na 1500 metrů a reprezentoval. Jenže pak se vše změnilo. Za vystoupení na Karlově mostě okusil v sedmnácti letech komunistické vězení, přijal rokenrol i drogy a zamířil k peklu.

Dan Horyna prožil ve svém životě pády i vzestupy. Foto: Petr Bryk
Zpěvák Dan Horyna: Být závislý je náročné, bolí to a člověk je osamělý

Naštěstí do něho nedošel. Řadu let už působí jako terapeut, vyznává buddhismus, pomáhá závislým a hraje v kapelách Merlin a Vitacit.

Jak jste přišel k přezdívce Zeppelin?

Daly mi ji pražské máničky, s nimiž jsem se od sedmdesátých let scházel v centru města. Každý z nás získal nějakou přezdívku, což nesouviselo s módou, ale s tím, že to bylo jednodušší. Měl jsem dlouhé kudrnaté blonďaté vlasy, měl jsem rád kapelu Led Zeppelin a jejího zpěváka Roberta Planta. A tak mi lidi kolem mě začali říkat Zeppelin.

Užíval jste si to?

Samozřejmě, protože jsem vždy považoval a dodnes považuju Led Zeppelin za jednu z nejvýznamnějších kapel na světě. Později mi tak ale začali říkat i policajti. Když mě zatýkali, neodpustili se často poznámku: Tak pojď, Zeppelíne.

Kdy jste se rozhodl věnovat hudbě?

Můj o pět let starší bratr hrál v kapele, nosil dlouhé vlasy a poslouchal spoustu muziky. Od asi dvanácti let jsem s ním chodil po klubech, takže jsem byl automaticky rocker. Studoval jsem pak operní zpěv a následně jsem si založil první kapelu Ligeros.

Tak se v té době jmenovaly kubánské cigarety, které se tu prodávaly. Vzpomínám si, že když jsme hráli v pražské Lucerně, po našem vystoupení moderátor řekl: Skupina Ligeros potvrdila svoje jméno. Levné, ale silné.

Zpíval jsem a hrál na kytaru, což vedlo k tomu, že jsem se vykašlal na operní zpěv. Přestal jsem zpívat technicky správně a pan profesor mi řekl, že už je po tenoru. V té době bylo rozhodnuto, jaké hudbě se budu věnovat.

Nastudoval jste někdy nějakou operní roli?

Nastudoval jsem jednu árii z Lazebníka sevillského, ale nikdy jsem ji nezpíval na veřejnosti. Jen jsem se ji půl roku učil.

Zazpíval byste ji ještě dnes?

Už ne.

Dan Horyna stojí dnes v čele kapel Merlin a Vitacit.

Foto: Petr Bryk

Jaká byla v sedmdesátých a osmdesátých letech v Praze rocková scéna?

Byla docela dobrodružná. Sedmdesátá léta byla jaksi promlčená. Nastoupila husákovská normalizace, celkově u nás došlo k velkému kulturnímu propadu a přežily jenom stálice vzešlé z předešlých generací. Pro mě byly kultem kapely Blue Effect, Olympic, Katapult a podobně. Teprve potom začala vznikat nová generace rockových skupin počínaje například Abraxasem.

Existovala i výrazná nezávislá scéna, kapely, které se sdružovaly kolem klubu Na Chmelnici. Velkých koncertů mnoho nebylo, a když už přece jenom, hrály na nich nomenklaturní party.

Rock byl svět ve světě. Na malé koncerty či zábavy lidé chodili, drželi pohromadě a při pohledu zpět musím konstatovat, že to bylo hezké. Protože spolu drželi i muzikanti, vzniklo v osmdesátých letech metalové hnutí kolem klubu Barikádníků v Praze. Patřily k němu kapely Vitacit, Arakain, Merlin a další.

Hlídala vás tehdejší Státní bezpečnost?

Setkal jsem se s ní už v sedmnácti letech. S kamarádem jsme zahráli jen tak z hecu několik písniček na Karlově mostě a přidali k tomu pár scének. Kolem se shlukla spousta turistů, jenže tenkrát se nic takového dělat nesmělo. Pouliční hraní nebylo povolené.

Mohlo nám to projít, protože než přijela policie, my už zase seděli v hospodě. Někdo nás ale udal, policie si nás našla a já skončil ve vazbě na Ruzyni v Praze. Tam mě drželi sice protiprávně, protože prokurátor odjel do Itálie a policie k tomu neměla oprávnění, já ale nakonec dostal podmínku a automaticky nálepku politicky závadné osoby.

Když dva roky nato přišla Charta 77, tak byť jsem ji nepodepsal, byl jsem spolu s dalšími asi dvě stě padesáti politicky nespolehlivými lidmi hlídán. Na všechny státní svátky nás zavírali na dva dny do vazby a podobně. Státní bezpečnost o nás měla zájem. Hlídala nás, vyslýchala a pokoušela se přesvědčit ke spolupráci. Někdy to bylo i velice nevybíravé.

Když ale příslušníci zjistili, že u mě nemají šanci, přehodili mě pod kontrolu kriminálky v Praze 4, která mě pak až do revoluce hlídala.

Kdy do vašeho života přišly drogy?

Než mě zavřeli, vrcholově jsem sportoval. Byl jsem poměrně úspěšný atlet a žil jsem úplně normální život dopívajícího chlapce. Potom se mi ale všechno rozpadlo. Byl jsem vyloučen ze školy, vyhodili mě z atletické reprezentace a já nesměl ani na tréninky.

Zůstal mi jen holý život a já začal chodit mezi máničky do hospod. Že do toho přijdou drogy, bylo nasnadě. Začal jsem rovnou pervitinem. Marihuanu jsem předtím kouřil asi dvakrát, nebavila mě.

Kolik tenkrát pervitin stál?

Byl zadarmo. V Praze ho bralo málo lidí, byla to uzavřená skupina. Znali jsme se navzájem, takže co nějaký vařič vyrobil, to se hned rozdistribuovalo. Vzájemně jsme si vypomáhali.

Důležitou ingrediencí byl třeba solutan, což jsou kapky, které se používají při kašli. Když je někdo sehnal, okamžitě je předal vařiči. Tenkrát to nebyl byznys, nedělalo se to ve velkém. Když vařič připravil dva tři gramy, pár lidí z toho týden jelo, a potom se zase měsíc čekalo na další várku.

Dan Horyna vzešel z rockové a metalové scény sedmdesátých a osmdesátých let.

Foto: Petr Bryk

Zasáhly drogy do vaší hudební kariéry?

Zcela zásadně. Už v sedmdesátých letech jsem byl známý jako nadějný zpěvák. Jakmile se ale provalilo, že jedu v drogách, spousta lidí ode mě dala ruce pryč. A byli mezi nimi i takoví, kteří měli na mou kariéru určitý vliv. Až do revoluce jsem byl na scéně vnímaný jako ten, kdo je pro spolupráci nebezpečný.

Přitom jste zpíval ve Vitacitu a potom jste založil Merlin, což byly na konci osmdesátých let úspěšné kapely...

Policajti v tom měli naštěstí zmatek. Byl jsem závadová osoba a hlídala mě kriminálka v pražské Michli. Správně jsem nesměl vystupovat, ale v praxi to bylo tak, že jsme s kapelou Vitacit koncertovali například v klubu U Jaurisů, což bylo asi pět set metrů od sídla té kriminálky. Všude byly plakáty s mým jménem a my normálně hráli. Policajti na to kašlali.

Kdy vám začaly drogy takříkajíc přerůstat přes hlavu?

První etapa trvala od roku 1977 do roku 1981. Skončila tím, že jsem si dal něco nečistého, zkolaboval jsem a byl jsem tři dny na ARO. Potom jsem se drog deset let ani nedotkl a myslel jsem, že pro mě navždycky skončily.

V jednadevadesátém roce ale začal boom drog v Praze a já do toho spadl asi na sedm měsíců. Pak mi došlo, že je to nad mé síly, a přestal jsem sám. Má třetí drogová etapa byl spíš sebelikvidační proces.

Záměrný?

Po revoluci jsme občas sedávali s novinářem Romanem Lipčíkem, písničkářem Karlem Krylem a dalšími v divadelním klub v Pařížské ulici v Praze. Karel tam ventiloval rozčarování z toho, co se v české politice děje. Dovedlo ho to až k infarktu, který nepřežil. Mě se to rozčarování drželo deset roků a na konci devadesátých let už jsem neměl chuť dál žít. Měl jsem rodinu, ale touha k životu mi scházela.

Co vám vadilo?

Byl jsem mimo jiné rozčarovaný z toho, že Češi dali v kupónové privatizaci své akcie fondům, které je pak okradly. Chtěli rychle peníze, ale nechtěli pro to nic udělat. Nabyl jsem dojmu, že tenhle národ na svobodu a na to, aby žil v naději, ve skutečnosti nemá.

Pohlédl jste smrti do očí?

V té době ne, ale předtím dvakrát ano. Poprvé, když jsem se jako malé dítě topil, a podruhé, když jsem byl v roce 1981 po požití nekvalitního pervitinu v kómatu. Došlo u mě k zástavě srdce.

Měl jsem zážitek blízké smrti, a od té doby se toho, co bude po ní, nebojím. Bojím ale se, jako všichni, toho přechodu, protože ten bude třeba bolet.

Co bude po smrti?

Pokud to lidé zde na zemi zvládnou a nebudou muset projít dalším zrozením, kdy budou znovu překonávat sami sebe, vrátí se domů, do původního tvaru. V něm už nepotřebujeme mít s ničím žádnou identitu, nepotřebujeme tělo.

Kdy jste skončil s užíváním drog?

Vím to přesně. Bylo to na den mých narozenin, 9. června 2002.

Kdysi v nultých letech jsem na koncertě kapely Merlin zaregistroval, že jste se před vystoupením oddával meditaci. Jak se do vašeho života dostala?

Pomohla mi překonat drogy. Nejde ale jen o tu meditaci. Našel jsem buddhismus, což je nauka o nekonečně proměnlivé vesmírné energii a o podstatě lidské existence. Drží mě stabilizovaného, protože si myslím, že pouhá práce na sobě přes terapie by mi nestačila.

Jako terapeut dnes pomáháte závislým na drogách a alkoholu. Jak jste se k tomu dostal?

Být závislý je velice náročné, bolí to a člověk je při tom úplně osamělý. Je si vědom toho, že pomalu, ale jistě sám sebe likviduje, ale není schopen s tím nic udělat. Mně se podařilo to překonat a rozhodl jsem se pomáhat těm, kteří třeba tolik síly nemají. Snažím se rozbíjet sebeklamné cykly, které v nich jsou.

Terapeutická pomoc je výborná v tom, že pomáhá lidem získávat autentický vztah k sobě. Dělám to už více než deset let a musím říct, že je to krásná práce. Pokud ke mně přijde závislý člověk, většinou ho posílám do léčby. Bez ní se nehneme dál. Když léčbu zvládne, beru ho na terapie. Věnuju se při ní všem duševním a psychickým problémům.

Zůstala ve vašem životě muzika?

Jsem stále aktivní. Do konce roku budu zpívat s kapelou Benefit, jsem členem Vitacitu, který jsem kdysi pomáhal založit, a stále funguje má srdeční kapela Merlin. Nemáme už tendenci ze sebe dělat velkou kapelu, protože hrajeme muziku, která není pro masy. Je trochu náročnější. S Vitacitem i Merlinem děláme na nových písničkách, potažmo deskách.

Existují ve vašem životě období, za která se stydíte?

Nejde o jednotlivá období. V každé části svého života jsem ale nějakým lidem ve svém okolí ubližoval, byť to nebylo prvoplánové. Nechtěl jsem, byl to přidružený problém k tomu, co se v mém životě dělo. Za to se stydím. Ale snažím se to napravit. Myslím si, že u mých žen a dětí se to docela povedlo. V současné době s nimi mám hezký vztah.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků