Článek
Přestože mottem inscenace režiséra Ivana Rajmonta má být zřejmě nápis přes Hynaisovu oponu: Otevřete svá srdce!, měl tam stát verš, který se překladatelům vloudil do Kanónového songu Mackeathe a Browna: My se..m na barák!
Jejím základním rysem je totiž podivuhodně pubertální opozice vůči Brechtovi na jedné a zlatému portálu „kapličky“ na druhé straně, ovšem kromě neumělosti, s níž jsou text a zvláště pak Weillovy songy interpretovány. Nový překlad, těžce kulhající v rytmu songů a vypomáhající si v nouzi přečasto starým dobrým Kunderou a Vápeníkem, nešetří siláckými výrazy.
Čtyřhodinová inscenace
Jenže přemíra vulgarismů brzy přestane šokovat a začne nudit, jako ostatně celá, bez čtvrthodiny čtyři hodiny trvající inscenace. Navíc glajchšaltující výrazová vulgarita zbavuje Brechtovu (a původní Gayovu) hru půvabu kontrapunktu vznešené opery uvádějící na scénu spodinu společnosti.
O čem se tu hraje, lze jen těžko odhadnout.
Jistě, zazní tu aktualizované narážky na provázanost špiček podsvětí a policie: Macheath a Brown spolu „sloužili v Afganistánu“, Macheath je „gangster s vizí“ a touhou uplatnit se „v bankovním sektoru“. Ale postrádám odpověď na to, kdo je tento gangster Macheath a svět kolem něj.
Dyk bez charizma děvkaře
Vojtěch Dyk ho hraje v bezvýrazné muzikálové stylizaci, která jako by z oka vypadla jeho Kudykamu, včetně gestického slovníku a hlavně vnitřní prázdnoty. Absolutně postrádá charisma děvkaře a nebezpečného lumpa velkého stylu. Je jen líbivou figurkou, která dobře zpívá, aniž tuší, o čem. Ale aspoň ne tak zoufale falešně, jako všichni ostatní herci, jimž Weillova hudba klade nezvládnutelné překážky, intonací počínaje a ponětím o stylu této hudby konče.
Nemá smysl rozebírat jednotlivé herecké výkony, které se pohybují buď v poloze bezvýrazné šedivosti (Peachum Jana Novotného), anebo křečovitého přehrávání (Peachumová Evy Salzmannové). V téhle podobě se prostě Žebrácká opera na scéně Národního divadla objevit neměla. A její bezobsažnost nezachrání ani fórky jako obrovitý penis trčící ze svatební postele nebo trigy ze střechy Národního divadla přivážející „královského posla“.
Bertolt Brecht a Kurt Weill: Žebrácká opera
Překlad: Daria Ullrichová a Jan Tošovský
Režie: Ivan Rajmont
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Michaela Hořejší
Premiéra: 10. prosince 2009 v Národním divadle Praha
Škoda že to tenkrát Hilarovi nevyšlo. Mohl být autorem inscenace, jež by si s Brechtem rozuměla. Tenhle konfúzní muzikál divákům Brechta asi k srdci moc nepřivine. Ale proč taky. Vždyť to podle dalšího, volně přepsaného verše v Šalamounově songu byl jen takový pisálek, co naletěl na pokrok a skončil v NDR.