Hlavní obsah

Žebrácká opera v Národním divadle trvá čtyři hodiny a nešetří vulgarismy

Že se po sedmdesáti letech od vzniku a od neúspěšného pokusu K. H. Hilara o uvedení dostává konečně na scénu pražského Národního divadla stěžejní drama 20. století, Brechtova a Weillova Žebrácká opera, lze jen uvítat. Otázka ale zní: proč a hlavně jak se hraje.

Žebrácká opera v Národním divadle trvá čtyři hodiny a nešetří vulgarismy

Přestože mottem inscenace režiséra Ivana Rajmonta má být zřejmě nápis přes Hynaisovu oponu: Otevřete svá srdce!, měl tam stát verš, který se překladatelům vloudil do Kanónového songu Mackeathe a Browna: My se..m na barák!

Jejím základním rysem je totiž podivuhodně pubertální opozice vůči Brechtovi na jedné a zlatému portálu „kapličky“ na druhé straně, ovšem kromě neumělosti, s níž jsou text a zvláště pak Weillovy songy interpretovány. Nový překlad, těžce kulhající v rytmu songů a vypomáhající si v nouzi přečasto starým dobrým Kunderou a Vápeníkem, nešetří siláckými výrazy.

Čtyřhodinová inscenace

Jenže přemíra vulgarismů brzy přestane šokovat a začne nudit, jako ostatně celá, bez čtvrthodiny čtyři hodiny trvající inscenace. Navíc glajchšaltující výrazová vulgarita zbavuje Brechtovu (a původní Gayovu) hru půvabu kontrapunktu vznešené opery uvádějící na scénu spodinu společnosti.
O čem se tu hraje, lze jen těžko odhadnout.

Jistě, zazní tu aktualizované narážky na provázanost špiček podsvětí a policie: Macheath a Brown spolu „sloužili v Afganistánu“, Macheath je „gangster s vizí“ a touhou uplatnit se „v bankovním sektoru“. Ale postrádám odpověď na to, kdo je tento gangster Macheath a svět kolem něj.

Dyk bez charizma děvkaře

Vojtěch Dyk ho hraje v bezvýrazné muzikálové stylizaci, která jako by z oka vypadla jeho Kudykamu, včetně gestického slovníku a hlavně vnitřní prázdnoty. Absolutně postrádá charisma děvkaře a nebezpečného lumpa velkého stylu. Je jen líbivou figurkou, která dobře zpívá, aniž tuší, o čem. Ale aspoň ne tak zoufale falešně, jako všichni ostatní herci, jimž Weillova hudba klade nezvládnutelné překážky, intonací počínaje a ponětím o stylu této hudby konče.

Nemá smysl rozebírat jednotlivé herecké výkony, které se pohybují buď v poloze bezvýrazné šedivosti (Peachum Jana Novotného), anebo křečovitého přehrávání (Peachumová Evy Salzmannové). V téhle podobě se prostě Žebrácká opera na scéně Národního divadla objevit neměla. A její bezobsažnost nezachrání ani fórky jako obrovitý penis trčící ze svatební postele nebo trigy ze střechy Národního divadla přivážející „královského posla“.

Bertolt Brecht a Kurt Weill: Žebrácká opera

Překlad: Daria Ullrichová a Jan Tošovský

Režie: Ivan Rajmont

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Michaela Hořejší

Premiéra: 10. prosince 2009 v Národním divadle Praha

Škoda že to tenkrát Hilarovi nevyšlo. Mohl být autorem inscenace, jež by si s Brechtem rozuměla. Tenhle konfúzní muzikál divákům Brechta asi k srdci moc nepřivine. Ale proč taky. Vždyť to podle dalšího, volně přepsaného verše v Šalamounově songu byl jen takový pisálek, co naletěl na pokrok a skončil v NDR.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků