Výtvarník Petr Kvíčala hledá rytmus a řád v ornamentech

Na počátku byl údiv kurátora, který k nám přišel na večeři. Zeptal se mě, zda jsem do nového projektu přichystal také ubrousky se svými ornamenty. „Ty jsou z IKEA,“ odpověděla tehdy moje žena. Že vypadají, jako by z oka vypadly tomu, co dělám už třicet let, jsem už věděl. Moje motivy, stejně jako ty z díla jiných českých i světových umělců, se u IKEA objevují pravidelně. Jasně že na vlnovku může přijít každý, ale těch velmi podobných dekorů je víc. Tak jsem jim to oplatil. Zarámoval jsem jejich ubrousky, podepsal je svým jménem a vystavil. Říká se tomu apropriace neboli přivlastnění. Netvářím se, že jsou moje, jen jsem jim dal svůj podpis.

Ano. Ozval se mi jejich manažer, co že to má znamenat? Pozval jsem ho na výstavu, napsal mu, že na stejné ornamenty, jaké používají, přišla jistě celá řada tvůrců a já jsem mezi nimi. Už se neozvali. Rozhodl jsem se ale pohrát si s tou situací. A tak jsme některé obrazy seřadili jako vzorníky, které používají třeba prodejny s textilem nebo koberci. Je to sice trochu devalvace umění, ale zároveň to odkazuje na IKEA a způsob spotřeby některých věcí. Cenovky jsme na obrazy ale nenalepili. To už by bylo moc.

Mám i různá podtémata, ale ornament, kterému se věnuju po celou svou tvorbu, je pro mě stále zajímavý. Ještě na škole jsem si uvědomil, že více než zachycování různých pseudodramat mě oslovuje třeba hrneček po babičce, na kterém jsou namalovány štětcem červené tečky. Zpočátku mě u ornamentu vzrušovala tematika jeho opakování. Skrývá se za ním totiž rytmus a meditativnost, což je jedna z nejdůležitějších věcí, něco jako boží dech. Přetrvávalo tvrzení, že ornament je něco nadbytečného, co s podstatou věci nemá nic společného. Že v něm jde jen o to, jak něco okrášlit. Ale ornament má mnohem více rozměrů.

Jazyk napovídá. Latinské ornare znamená sice okrášlit, ale i dávat věci do pořádku, propůjčovat jim smysl. A můžeme v něm spatřit základ, jako má slovo ordo, tedy řád. Hledání řádu za věcmi je zájmem vědy a hledání ornamentů a nových vzorců není jednoduchá věc. Ornamenty jsou metaforami, jsou mnohem více než pouhou zdobností.

Ano, jde o hrnky z IKEA pomalované mými motivy. Měl jsem záměr udělat servis pro 24 lidí, z nichž každý bude mít svůj motiv na talíři, hrnku, podšálku. Byl by to vlastně malý katalog mých 24 obrazů. K realizaci celých servisů ale zatím nedošlo. K hrnkům se hodí i ty moje obrazy, kterým říkám „obrázky do kuchyně“, vypadají podobně jako utěrky. Myslím si, že je v nich jistá intimita.

V 80. letech jsem měl doma dílnu, v níž jsme vydávali Infoch, neboli informace o Chartě 77, různé knížky a Havlovy spisy. Měl jsem v pokoji zazděné cyklostyly, na kterých jsem knížky, které jsem předtím opsal na psacím stroji, množil. Hrozilo mi za to celkem dlouhé vězení. Chartu jsem ale podepsat nemohl, aby na mě nepřišli. Když u nás jednou zazvonili policajti, aby se zeptali, jestli jsem z okna neviděl, jak někdo na ulici přejel psa, měl jsem pěkně nahnáno.

Je to spíš zase o tom ornamentu a komunikaci pomocí znaků a symbolů. Tvarová analogie mezi obrysy graffiti a mými řezbami je spíše povrchní, mě zajímají principy řádu a jeho porušování.

Mám ji od dětství. Chtěl jsem kdysi studovat matiku, fyziku, chemii a studoval jsem i deskriptivní geometrii. No, nemusel jsem při ní dávat pozor. Když jsem rušil, vyzval mě docent, ať ihned přenesu na tabuli výřez nějakého tvaru. Neměl jsme s tím problém a nakreslil ho celkem hladce.

Mnoho lidí mi říkalo, že na ně moje obrazy působí pozitivně. Když jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že to může být i barvami. A že používám škálu, kterou bych nazval středomořská. Někdy se blíží postmoderní žvejkačkové, ale já tu svoji čerpám z renesančních obrazů. Znám nazpaměť všechny obrazy 15. století z National Gallery v Londýně. My si myslíme, že to, co je duchovní, musí být bílé, šedomodré a podobně. Ale copak barevná krajina prozářená sluncem duchovní není? Italská renesance není spirituální? Mám rád věci, které nejsou jednoznačné. Vytvořím ornament, který je zdobný a líbivý, ale mám ambici, aby byl i spirituální. Někdy čerpám barevnost též z pravoslavných ikon.

Tento typ mých obrazů připomíná fenomén svátečnosti a slavnosti, k němuž výšivka patří. Slavnost bývá často spojena se zrozením a se smrtí. Dodnes se slaví, když přijde dítě na svět. Při slavnosti se musí člověk předvádět a musí se při ní plýtvat. Dřív jsem si myslel, že to je snobárna, ale naopak: slavnost je setkání a komunikace s něčím, co nás přesahuje.

Bílé monochromy občas dělám už od 80. let. Navozují úplně jiný pocit než obrazy barevné. Po namalování barevných vrstev vln nebo přímek jsem měl v úmyslu nanášet na ně stejné množství vrstev bílou barvou až do chvíle, kdy plocha plátna zůstává téměř bílá. Vrací se tak do původního stavu. Jiný takový obraz je poctou umělci Robertu Raymanovi, který v rámci svého konceptu šel do obchodu. Koupil si osm průmyslových bělob a každou z nich natřel obrázek. Mám ho rád, a tak jsem v jednom obrazu použil také několik bílých průmyslových barev. Včetně primalexu a barvy na vany.

Odkaz na virtuální prohlídku výstavy Kvíčala for IKEA je k dispozici na www.galeriemagna.cz.