Hlavní obsah

Výtvarnice Lu Jindrák Skřivánková: Zajímá mě okamžitý tvůrčí proces

Právo, Jan Šída

V pražské Karpuchina Gallery je do 16. září vystaven cyklus obrazů Blackout, který vytvořila malířka Lu Jindrák Skřivánková. Původně namalovala barevná pastózní plátna, ale poté je přetřela temnou černou barvou. Na některých místech však původní podklad nechala prosvítat. Kromě malby se zabývá také sběratelským uměleckým nábytkem, textilem, hudbou, sochařstvím i tvorbou muralů.

Foto: Jan Šída , Právo

Výtvarnice Lu Jindrák Skřivánková pracuje ráda na více věcech současně.

Článek

Proč vaše nové obrazy vznikly tak, že jste přetřela původní barevnou kompozici černou barvou?

Je to tak, nejdřív jsem pracovala na svých klasických barevných obrazech. No a pak mě napadlo přetřít původní téma černou. A najednou začala vznikat určitá mnohovrstevnatost, která nebyla destruktivní. Obrazy získaly na nové kvalitě a hloubce. Máte vlastně dva obrazy na sobě, tedy určitou kvalitu navíc.

Co vás přimělo k tomu jít touto cestou?

Pracovala jsem na nových obrazech, barevných, pro jistou galerii. A v jednu chvíli mně najednou ty barvy začaly vadit, bylo jich zkrátka moc. Přišla jsem do ateliéru, vzala černou a všechno začernila. Když to viděl kurátor Radek Wohlmuth, utvrdil mě v tom, že bych takhle měla pokračovat. A tak vznikl nápad udělat celou sérii pláten Blackout.

Foto: Jan Šída, Právo

Lu Jindrák Skřivánková na vernisáži výstavy s kurátorem Radkem Wohlmuthem.

Že v nových dílech občas prosvítá původní barva, má nějaký konkrétní důvod?

Beru to jako pozůstatek minulé doby. To je jako v životě, vždycky si s sebou nesete i minulé zážitky. Cílem je, aby pozorovatel vždy tušil pod povrchem spodní skrytou barvenou vrstvu.

Jak vlastně poznáte, že už je obraz definitivně hotový?

To vždy záleží na konkrétním případu. Někdy se mi stane, že okamžitě poznám, když je obraz hotový. Už nic neupravuji a otočím ho ke zdi. Pak jsou díla, o nichž nějakou dobu přemýšlím, nechám je třeba čtrnáct dní ležet a pak se k nim vrátím. Většinou dám na svůj úsudek. Ale když přijde nějaký odborník, jako je třeba kurátor Wohlmuth, a něco mi k tomu řekne, minimálně o jeho názoru přemýšlím.

Foto: Jan Šída, Právo

Lu Jindrák Skřivánková

Tentokrát jsou vaše obrazy bez názvů. Proč jste se tak rozhodla?

Protože těchto patnáct obrazů tvoří unikátní sérii nazvanou Blackout. Přijde mi, že do uzavřené série se prostě přesné označování nehodí. Je to poprvé, co jsem se tak rozhodla, normálně svá díla pojmenovávám.

V tomto případě chci, aby si každý člověk našel k obrazům svou cestu. Proto jsou mé práce ve spodním traktu galerie. Návštěvník prostě musí sestoupit do podzemí a najednou je tam konfrontován s černou tmou na plátnech.

Jaká je vaše tma?

Je to meditativní tma. Pracuji nad ránem, kdy už není hluboká tma, ale ani jasný den. Jsem skřivan, který pracuje ráno, a znamením navíc Střelec. Nechám se tedy ráda atakovat různými podněty. Má tma je taková, že zahaluje roztříštěnost, poskytuje zklidnění, ale také tajemství.

Foto: Jan Šída, Právo

Lu Jindrák Skřivánková

Vstávám ráda brzy ráno. Nejprve cvičím, zklidním se a teprve poté začnu malovat. Má tvorba je hodně intuitivní, vždycky udělám část, poodstoupím a pak zase pokračuji.

Studovala jste u Michala Rittsteina. Ovlivnil vás nějak, především při práci s barvou?

Neřekla bych, že by mě na škole přímo vedl k práci s hmotou barvy. Na akademii jsem totiž malovala jinak, spíš to byly takové barevné koláže s tématem architektonických zátiší. A Michal Rittstein mě tehdy doporučoval, abych ty věci dělala více destruktivně, drsně, ne tolik žensky. Dnes by mě za tu abstrakci možná pochválil.

Foto: Jan Šída, Právo

Abstrakci máte hodně ráda. Figurativní tvorba vás neláká?

Mám mnoho figurativních motivů ve svých skicácích. Vždycky když se na tu figuru podívám, napadne mne, co dál. Je to hotové, máte záznam reality, který ale nemá přesah. Je to téměř jako fotografie okamžiku, která je sice více subjektivní a živá, nicméně dál se nikam neposouvá.

Ale i když dělám abstrakci, vždycky se mi tam objeví nějaký konkrétní příběh, nějaký fragment figury ukrytý v podvědomí. Ale divák má prostor i na svůj vlastní výklad či příběh.

Hodně vás spojují s malířkou Toyen. Je to vaše inspirace?

Toyen mám velmi ráda. Když jsem začala používat pastovité omítky, napadlo mě, že také používala v barvách písek a měla ráda Bretaň jako já. Právě tam jsem totiž začala pracovat s těmi pastovitými strukturami. Ale osobnostně jsme obě úplně jiné. Já na rozdíl od ní dávám najevo svou ženskost.

Foto: Jan Šída, Právo

Lu Jindrák Skřivánková

Vystavovala jste v celé Evropě. Jak se dá proniknout do zahraničních galerií?

Musíte mít štěstí. V Čechách je pár galerií, které se starají o své umělce. To ale není můj případ. Já si dělám manažerku sama. Prostě se vždy někdo našel, komu se mé práce líbily. Ráda spolupracuji s Chemistry Gallery a s Karpuchina Gallery, ale většinu věcí kolem propagace a prodeje zařizuji sama. Agenta bych určitě potřebovala.

Pokud byste měla agenta v zahraničí, bylo by asi nutné se přestěhovat. Udělala byste to?

Ráda cestuji, ale už mám rodinu, takže by to bylo pro mě asi těžké. Kdybych byla sama, tak klidně. Své obrazy prodávám a nemám žádná díla, která bych chtěla mít nastálo doma. Zajímá mě hlavně ten okamžitý tvůrčí proces.

Jakmile odložím štětec a obraz je hotový, nepotřebuji ho vlastnit. Ráda ho dám lidem, kteří s ním budou žít, a on jim bude předávat poselství, které v něm pro sebe našli. Profesor Rittstein nám ale radil, abychom si poslední práci vždycky nechali nějaký čas doma a vstřebávali ji, protože na ni budeme navazovat.

Foto: Jan Šída, Právo

Lu Jindrák Skřivánková

Zajímá vás, kdo si váš obraz koupí?

Ano, mám ráda, když ten člověk přijde osobně do ateliéru nebo galerie, seznámíme se a já vím, s kým mám tu čest. Někdy se jdu třeba i podívat, kam dílo umístil. Osobní kontakt je pro mě důležitý. Zatím se mi nestalo, že by mé dílo získal člověk, který by mi byl nesympatický.

Dělala jste i velkoplošné malby, muraly. Nepočítáte do budoucna s tím, že byste se věnovala street artu?

Určitě, mám tuhle výtvarnou tvorbu ráda. Několik muralů už mám za sebou a další rozjednané. Pracujete venku, barvy schnou jinak než na plátně, je to i fyzicky náročné. Jde o velký adrenalin.

Foto: Jan Šída, Právo

Zajímá mě i sochařská tvorba, ale také hudba. Právě hudební podkres bude doprovázet mou výstavu po celou dobu jejího trvání. Hudbu složil jen pro tuto expozici DJ a hudební skladatel filmové hudby Pavel Ridoska alias DJ Rido. Zajímá mě zkrátka chodit po více cestách najednou.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám