Článek
Název výstavy může být tedy chápán jako symbol jejího neustálého hledání nových výrazů a postupů. Stejně jako se člověku hledícímu z okna otevírá doširoka horizont krajiny, tak se i fotografce neustále otevíraly možnosti virtuálního světa, ve kterém vždy hrál hlavní roli význam obrazu.
Autonomní inscenovaný příběh
Název lze rovněž chápat jako vyjádření ducha doby, v níž Havránková tvořila. Svobodomyslná šedesátá léta, která díky společenské a umělecké euforii vyplavila na povrch mnoho talentů, poté přešla do normalizačního marasmu let sedmdesátých. Jako by se doširoka otevřené okno najednou prudce na mnoho let zabouchlo.
Už při letmém pohledu na vystavená díla je vidět, že autorka posouvá svůj vizuální rukopis za hranici běžného vnímání klasické analogové fotografie.
Snímky vypadají, jako by je v rámci postprodukce výrazně upravil počítačový grafik pomocí moderních programů. Proto evokují spíše umělecké grafické listy než běžné obrazy vzniklé díky aparátu.
Autorka byla totiž vždy o několik kroků napřed. Díky tomu mohla položit základ slovenské inscenované fotografie a díky své pedagogické činnosti měla vliv i na formování slovenské nové vlny.
Zároveň si však, podle vlastních slov, byla vždy dobře vědoma, že může prostřednictvím tohoto média mnohé ovlivnit.
Dokonce to přirovnala k momentu, když někdo drží v ruce ostře nabitou zbraň a má velkou zodpovědnost za to, co s ní udělá.
Milota Havránková umí smysluplně pracovat s výrazem lidské tváře (Kamarádka Marika).
Proto se na černobílém autoportrétu zobrazila s černou punčochou na obličeji tak, jak vypadají v romantických filmech bankovní lupiči. Chtěla tím prý vyjádřit, že se leckdy sama bojí, jak může působit na pozorovatele výběrem toho, co mu nabídne.
Mytická femme fatale
Každá z vystavených fotografií představuje jeden autonomní inscenovaný příběh. Lidé, které na nich vidíme, působí jako herci v předem určené roli.
Portrét manžela fotografky s punčochou na hlavě, který drží v náručí velkou kočku, měl za úkol vizuálně charakterizovat jeho direktivní povahu.
To, jak umí autorka smysluplně pracovat s výrazem lidské tváře, lze dobře vidět na portrétech z cyklu Etudy vlastního poznávání.
Dívčí portrét z profilu, zlatavě zabarvený, je blízký pojetí krásy renesančních mistrů. Je na něm něžná, éterická krása zosobněná klidnou, i když mírně chladnou dívčí tváří.
Jako mytická femme fatale z řeckých bájí naopak působí dívka na snímku Kamarádka Marika ze šedesátých let. Aby autorka výraz tváře akcentovala, ořízla obraz těsně nad očima a v půli brady. Ostrý černobílý kontrast dělá z dívčího obličeje reliéf vytesaný do stěny svatyně.
V době, kdy fotí téměř každý a vzniklé snímky zaplavují sociální sítě, stojí tvorba Miloty Havránkové stále kvalitativně na jiné úrovni. Dokáže do svých fotografií dostat nejen určitý vnitřní pocit, ale jejich prostřednictvím doslova nabízí svou duši.
Může se vám hodit na Zboží.cz: