Hlavní obsah
Michal Prokop Foto: Petr Horník, Právo

Vrchol bídy popu byl rok 1974, brodil jsem se bahnem, vzpomíná Michal Prokop

Vzpomínky zpěváka a porevolučního politika Michala Prokopa vyšly pod názvem Ztráty a návraty. Především v 70. a 80. letech nebyl život hudebníka, který se zamiloval do americké muziky, chudý na tragikomické momenty.

Michal Prokop Foto: Petr Horník, Právo
Vrchol bídy popu byl rok 1974, brodil jsem se bahnem, vzpomíná Michal Prokop

Michal Prokop pochází z pražské židovské rodiny, jeho matka Lotta Mändlová ještě doma běžně mluvila německy, tatínek byl stejného vyznání a jmenoval se Popper.
Jeho rodiče s ním však o válce a o příbuzných nechtěli mluvit.

V šedesátých letech se zamiloval do amerického rhytm and blues. Dlouho jen napodoboval Raye Charlese, ale šlo mu to dobře, tak pomalu začal pomýšlet na hudební kariéru. Jenže po počátečním úspěchu přišla roku 1968 sovětská okupace, normalizace a zákazy - anglicky zpívat nemůžete, takovou hudbu dělat nemůžete a tak dále.

„V pop music přišel vrchol bídy v roce 1974, kdy nastaly rekvalifikace,“ vzpomíná Prokop. Muzikanti psali písemky a dělali politické pohovory. Cílem bylo zlikvidovat  hlavně rockery, ”vlasáče” a kritiky komunismu. Pak nastoupil ze zoufalství do programu své známé Hany Zagorové. Z jeho vyprávění je zjevné, že ji má lidsky rád, ale hudebně ji moc nebere.

„Pochopil jsem, že nelze dělat věci jen proto, že se jimi dá slušně uživit. Někdo to možná dokáže, já ne. Když něčemu nevěřím, ne, že bych to vysloveně odflákl a přistupoval k tomu s despektem - mně to prostě nejde. V sedmdesátých letech jsem například začal mít problémy s intonací, ve studiu mě trápili, něco, co jsem předtím vůbec neznal,“ uvedl.

Karel mě pak neměl rád

Některé historky z období komunismu a revoluce mají dost absurdní nádech. Například na vrcholu revoluce, v prosinci 1989, proběhly dva koncerty zakázaných umělců, jeden folkový, druhý popový. Na ten druhý dorazil Karel Gott se svým týmem a šokoval pořadatele tím, že tam chce zpívat jakýsi protikomunistický protest song o studentovi.

Prokop ani další nechápali. Trapnou situaci popisuje v knize takto: „Přišli Karel Gott a lidé kolem něj s tím, že přes noc složili píseň o studentovi, který bojuje za svobodu na barikádě. My jsme tenkrát s Tondou Matznerem, jenž byl ve stávkovém výboru jakýmsi mým alter egem, Karlovi vysvětlovali, že takhle to nejde. Opět tu měli zpívat především ti, kteří byli zakázaní, včetně Yvonne Přenosilové a Marty Kubišové.“

Studenti ze stávkového výboru byli šokováni a řekli mu: „Pane Prokope, jestli tohle tady budou večer hrát, tak my jdeme od toho a nechceme s tím mít nic společného.“

„Snažili jsme se mu vysvětlit, že protest songy od něj nikdo nežádá. Nebylo by to věrohodné... nezapomenu, jak na mě autor textu (dnes už nežije) řval, že doby, kdy jim někdo nařizoval, co můžou hrát a co ne, jdou pryč. A jestli jsem to nepochopil, tak si to povíme někde jinde!“ pokračuje Prokop.

Nakonec Gott na protikomunistickém koncertě skutečně vystoupil, ale zazpíval jen Když jsme já byl tenkrát kluk. A urazil se. „Karel mě pak myslím chvíli neměl rád,“ uzavřel Prokop.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků