Hlavní obsah
Kapela Pipes And Pints, dudák Vojta Kalina první zleva. Foto: František Ortmann

Vojta Kalina z kapely Pipes And Pints: Štěstí je být v pohodě, ať je situace dobrá, nebo špatná

Vstup do druhé etapy existence vyšel pražské rockové kapele Pipes And Pints skvěle. Před dvěma lety se po dvouleté pauze vrátila s novým zpěvákem Travisem O’Neillem a kytaristou Ivem Traxmandlem zvaným Rafan. Před několika týdny vyšlo její třetí album nazvané prostě The Second Chapter (Druhá kapitola).

Kapela Pipes And Pints, dudák Vojta Kalina první zleva. Foto: František Ortmann
Vojta Kalina z kapely Pipes And Pints: Štěstí je být v pohodě, ať je situace dobrá, nebo špatná

Kapela na něm má jiný zvuk než na předešlých a dýchají z něho pohoda i vášeň. Její zakladatel a hráč na dudy Vojta Kalina je se současným stavem velmi spokojený.

Co pro kapelu nové album znamená?

Symbolizuje pro nás druhou kapitolu. Jeho prostřednictvím fanouškům říkáme, že to pořád umíme tak, jak jsme to dělali, ale zároveň to umíme i trošku jinak. Přecházíme z toho, co bylo, do toho, co může být. Sami sebe připravujeme na vše, co bude dál. Všichni se na to těšíme a ničeho se nebojíme.

Proč byste se měli bát?

Na nové desce už nehraje prim hardcore, naše skladby víc tíhnou k tradiční rockové hudbě. V minulosti se kolem nás soustředila řada věrných fanoušků, z nichž někteří byli ortodoxní a tvrdili, že jenom nekompromisně tvrdě je to správně. My se teď těšíme z toho, že to jde i jinak. Ničeho se nebojíme proto, že byť to někteří staří fanoušci nepobrali, drtivá většina náš nový zvuk přijala.

Byl ten stylový posun po změnách v sestavě v plánu?

Uvědomovali jsme si, že přijde, protože to bylo logické. Přišli k nám dva lidé, kteří jsou noví a aktivní, pokud jde o tvorbu. Kytarista Rafan hrál vždycky rokenrol a rockabilly, už v osmdesátých letech hrál ve svých prvních kapelách na banjo. Zpěvák Travis O’Neill prošel také řadu stylů, od heavy metalu, black metalu, až po country, kterému se stále věnuje. My tři, kteří jsme zůstali ze staré sestavy, jsme otevření všemu a chtěli jsme se jako muzikanti také vyvíjet a posouvat.

Pipes And Pints jezdí hrát často do zahraničí.

Foto: archiv kapely

Řekli jsme si, že složíme nové písně, vydáme je jako singly, zjistíme si na nich, jestli nás to naplňuje, a potom vydáme desku. Také jsme si řekli, že pro nás nebude při psaní skladeb nic tabu a nápady, které se nám budou líbit, použijeme. Je nám koneckonců pětatřicet až pětačtyřicet, vyrůstali jsme na hudbě The Police, Rancid, na písních z alba Kuře v hodinkách a spoustě dalších klasických věcí. To všechno v nás je a je zbytečné se tomu bránit. A tak všechny naše inspirace stojí s naším unikátním zvukem, který je na novém albu.

Kalkulovali jste v něčem?

Písničky, které vzniknou a líbí se nám, hned zkoušíme zahrát naživo. Jsme zvědaví, jak nám budou sedět a co na ně řeknou fanoušci. Nemyslím si, že je to kalkul, je to spíš tvůrčí proces. Dělá to tak spousta muzikantů.

Producentem desky je Yarda Helešic. Byla jeho role pouze producentská?

Zdaleka ne. V kapele ho vnímáme jako našeho terapeuta a kamaráda. Možná je dokonce víc kouč než hudební producent. V té době na nás byl vyvinut obrovský tlak, přičemž největší byl na zpěváka Travise. Fanoušci čekali, jaké nové skladby budou, čekali, jaký bude Travis, a my z kapely jsme také čekali, jak se s novou rolí vyrovná. Nic naplat, post zpěváka je v mnohém klíčový, jeho výkon tvář kapely výrazně vytváří.

Yarda nás v tom tlaku dokázal všechny uklidnit, naladit na společnou notu a propojit. Bez něho by to pro nás bylo mnohem těžší.

Dopadlo to nakonec dobře, ne?

Asi jsme z toho měli větší vítr, než bylo namístě. Na koncertech lidé nejdřív poslouchali a čekali, jaké to s Travisem a Rafanem bude. Po třech čtyřech písničkách už se začali bavit.

Občas za námi někdo přišel a řekl, že je to jiné, ale že ho to vlastně baví. Vyloženě odmítavých reakcí zase tolik nebylo. Ale to víte, kolikrát člověka jeden špatný komentář zasáhne více než deset dobrých. V jeden čas jsme je přestali číst a šli jsme si po svých.

Pipes and Pints reprezentovali na festivalu Českou republiku.

Foto: David Peltán

Zpěvák Travis O’Neill je Ir. proniká jeho kultura do vaší hudby?

Určitě. Irové jsou srdnatí, sebevědomí, tvrdohlaví, jsou válcovači. To všechno on je. Dokonce si myslím, že z velké části díky těmto jeho vlastnostem jsme celou tu změnu bez úhony přežili. Ustál to a často se stávalo, že dodával optimismus on nám.

Hned první skladba na albu, která se jmenuje A Million Times More, je hodně načichlá irskou hudbou. Travis na koncertech říká, že je o irské rebelii. Když si člověk poslechne staré irské kapely, třeba The Dubliners, slyší je pak trochu i v naší hudbě. Mám z toho radost.

O čem v písničkách zpíváte?

Vesměs to jsou běžná lidská témata, taková pocitová. Nezacházíme do politiky, veganství nebo duchovních věcí. Texty píše Travis, takže je to čistě na něm.

Diskutujete v kapele o politice nebo víře?

Politicky a duchovně se v zásadě shodujeme, a současně o nich diskutujeme. Pokud se například jeden učitel buddhismu neshodne s druhým, pokračují v debatě, aby na konci zjistili, že oba říkají totéž jinými slovy. Tak k debatám přistupujeme i my.

Buddhismus je vám tedy nejbližší?

Mně osobně ano. Přestože mi přijde, že se to, soudě podle chování části scény, u nás moc neví, hodně hardcoreových kapel v New Yorku, kde ten styl vznikl, vyrostlo právě na buddhismu. Mám na mysli Shelter, Cro-Mags, Bad Brains a další. Drželi se hesla Positive Mental Attitude, tedy PMA. Věděli, že nežijí v nejlepším prostředí, ale přijali to a naplňovalo je, že si mohli jít za svým, ať už to bylo, co bylo.

V Čechách mám někdy pocit, že hardcore, punk i velká část společnosti míní, že je špatná doba, ostatní jsou pitomci a všechno je k ničemu. Chybí mi u mnohých chuť se s tím poprat v duchu PMA. Štěstí podle mě není být v rauši a pořád se usmívat. Štěstí je být v pohodě, ať je situace dobrá, nebo špatná. Ty špatné věci mohou být špatné jen z určitého úhlu pohledu. Na tom se v kapele shodneme anebo jsme schopni o tom debatovat.

Ve veganství a vegetariánství to třeba máme každý jinak, a přesto se shodneme.

Koncert kapely Pipes And Pints je pro diváky zážitek.

Foto: František Ortmann

Nedávno jste vystoupili na Szigetu, což je jeden z největších evropských hudebních festivalů. Bylo to pro vás důležité?

Každý koncert v zahraničí je důležitý a přínosný. Jednak to znamená, že nás tam chtějí, znají nás, a také můžeme s každým vystoupením nabrat nové fanoušky. Kromě toho mě cestování s kapelou neskutečně naplňuje, všude jsi vítán. Sziget je unikátní v tom, že se na něj nejezdí hrát maďarským divákům, které když zaujmeme, pojedeme si pak zahrát do Budapešti.

Je to mezinárodní festival, takže jsme v publiku měli Skoty, kteří byli nadšení z toho, že máme v kapele dudy, Iry, Němce, Čechy, Slováky, Maďary i lidi z dalších zemí. Na festivalu je asi patnáct scén, takže když na vás lidi zůstanou a paří, znamená to, že se jim vaše hudba opravdu líbí. Řeknou to potom svým kámošům a ti si třeba také poslechnou naše písničky a možná pak přijdou na náš koncert.

Hvězdou vašeho večera na Szigetu byli američtí Foo Fighters. Viděli jste jejich koncert?

Viděli. Dohráli jsme své vystoupení, oddechli si a vyrazili na Foo Fighters. Byli skvělí, takže jsme potom seděli zase v naší šatně a bavili se o tom, jací byli a jak to dělají. Všude jsme to prezentovali tak, že po nás hrají Foo Fighters. Co na tom, že to na velkém festivalu bylo o půl kilometru dál. Hráli po nás.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků