Hlavní obsah
UDG, zleva Tomáš "Jugi" Staněk (bicí), Petr Vrzák (zpěv), Bohumil Němeček (kytara), Pavel Vrzák (zpěv), Adam Kupera (saxofon) a Tomáš "Volt" Vohradský (kytara). Foto: archiv kapely

Tomáš „Jugi” Staněk z kapely UDG: Uličnictví nás stále provází

Česká poprocková kapela UDG vznikla v Ústí nad Labem v roce 1998. O šest let později zvítězila ve vyhledávací soutěži Coca Cola Popstar a vydala debut Ztraceni v inspiracích. Na 26. březen letošního roku nachystala do pražského Fora Karlín koncert, kterým vyvrcholí její oslavy dvacetin. Na staré časy vzpomíná a nové přibližuje bubeník Tomáš Jugi Staněk.

UDG, zleva Tomáš "Jugi" Staněk (bicí), Petr Vrzák (zpěv), Bohumil Němeček (kytara), Pavel Vrzák (zpěv), Adam Kupera (saxofon) a Tomáš "Volt" Vohradský (kytara). Foto: archiv kapely
Tomáš „Jugi” Staněk z kapely UDG: Uličnictví nás stále provází

Když jste vyhráli soutěž Coca Cola Popstar a vydali první album s mnoha písněmi, které na koncertech hrajete dodnes, dostaly věci docela rychlý spád, že?

Šlo to opravdu v relativně rychlém tempu. Tenkrát nám k tomu pomohly i možnosti koncertovat před velkými kapelami. V krátkém sledu jsme odehráli turné s Kryštofem, Wohnoutem, s Horkýže Slíže a Divokým Billem. Navíc jsme měli možnost hrát na několika větších i menších festivalech, které pořádala společnost Ameba, jež stojí za konáním Rock for People. Scéna nás rychle přijala a podpořila.

Když jsme pak vyrazili na první samostatné turné, chodilo na nás do klubů hned sto až dvě stě lidí, v Praze dokonce čtyři sta. To ukazovalo, že se nám daří.

Pokud si dobře vzpomínám, v prvních letech zápal pro věc převyšoval u některých z vás hudební schopnosti. Souhlasíte?

Tenkrát jsme si své limity vůbec neuvědomovali, to přišlo později. První vlna koncertů byla provázena naší obrovskou euforií, ve které jsme často zapomínali na slušné vychování. Na každém koncertě jsme udělali nějakou vylomeninu, která přesahovala rámec toho, co se patří.

Kryštof na vzpomínaném turné s námi natáčel v pražské Lucerně záznam pro DVD. Na pódiu měl vše pečlivě nachystané, ale my mu na ně v rámci své koncertní show natahali různé propriety, fanoušky z řad diváků a podobně. Chtěli jsme maximálně využít krátký prostor, který jsme pro svůj koncert měli, a předvést se lidem. Richard Krajčo na nás pak byl dost naštvaný.

V rámci koncertů jste divákům poskytoval k hraní části své bicí soupravy. Vždycky se vám po koncertě vrátily?

Občas ne, ale to byly drobnosti. Kritická situace nastala jednou na festivalu Řev v Řevnicích, kdy jsem zase poslal část svých bicích mezi diváky a po vystoupení šel na pódium, abych si ji jako obvykle vyzvedl zpět. Chyběl ale stojan s činelem. Ptal jsem se kluků z ochranky, jestli neviděli někoho, kdo by si ho odnášel pryč, a jeden mi řekl, že před chvílí si jej nějaký člověk opravdu odnášel mimo areál, ve němž se festival konal.

Sedl jsem do auta a jel za ním. Dostihl jsem ho na nádraží v Řevnicích, když už se chystal nastoupit do vlaku. Přiběhl jsem k němu, řekl si o své věci, on mi je podal a omluvně pronesl: Sorry.

Kapela UDG je v zásadě veselá parta.

Foto: archiv kapely

Na vašem prvním albu Ztraceni v inspiracích je váš největší hit Hvězdář. Jaký je příběh jeho vzniku?

Jeho předobraz byl na našem druhém demosnímku Obsazeno místenkou z roku 2003 v písni Písečná. V té době jsme jezdili na soustředění k nám na chalupu do České Kamenice a tam přišel nápad písničku předělat. Pustil jsem se do nového textu. Odešel jsem na místo, kterému jsme říkali respirium, a začal psát.

V tu dobu jsem řešil jeden osobní problém. Má přítelkyně, nyní už má žena, se potýkala s mentální anorexií a pohybovala se mezi domovem a nemocnicí. Tak jsem to téma zpracoval do textu. Z Písečné zbyly akordy, Petr kompletně změnil pěveckou linku, zapracoval se nový text a vznikl Hvězdář.

Nabyli jste dojmu, že se UDG stali kapelou, na kterou diváci chodí a s níž se v hudební branži počítá, už po první desce?

To určitě ne. Tenkrát jsme měli radost, že se nám daří, ale současně jsme měli obavy, jestli to není jen náhoda. Nebyli jsme si tenkrát stoprocentně jistí nejenom svým hudebním umem, ale ani autorským potenciálem. Dělali jsme to všechno hodně živelně.

Že máme sílu oslovit lidi písničkami a bavíme je na koncertech, jsme si uvědomili až při druhé desce Buď a nebe z roku 2007, na kterou byly podobně dobré ohlasy jako na debut. Návštěvnost na našich koncertech a zájem pořadatelů začaly konstantně růst. Z klubů jsme se posunovali na pódia kulturních domů a v rámci festivalů jsem se posouvali do lepších časů.

Polevilo časem vaše koncertní uličnictví?

Neřekl bych, provází nás pořád. Na koncertech i v zákulisí. Máme za sebou mnohá extempore, některá docela milá, jiná dost drzá. Jedno z největších proběhlo před lety na festivalu Votvírák, kde jsme si na pódium pozvali padesát lidí, i když jsme to měli z bezpečnostních důvodů od pořadatele výslovně zakázané.

Já ale vymyslel lest. Obešel jsem před koncertem členy ochranky a řekl jim, že na pódium budeme zvát lidi z řad diváků a že to máme od pořadatele povolené. Když jsme je pak tahali nahoru, ochrankáři nám s tím ještě pomáhali. Jakmile to hlavní pořadatel akce uviděl, okamžitě koncert přerušil. Asi nemusím říkat, že byl vážně dost naštvaný.

Další naší tradicí je, že když hrajeme venku na místě, kde je voda, během koncertu do ní skočím. A přemluvím k tomu obvykle i dost fanoušků, takže když hrajeme na nějakém náměstí, na němž je kašna, ráchá se v ní třeba i padesát lidí.

Občas se ale stane, že za námi pak přijdou fanoušci s tím, že nemají náhradní tričko a jestli bychom jim nedali nějaké naše, nejlépe kapelní. Musíme jim pomoct, to je jasné. Takže nás tahle má láska k vodě stojí vlastně dost peněz. Ta trička bychom jinak prodali.

UDG v roce 2016 na festivalu Votvírák.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Udělali jste někdy vážný průšvih?

Mnohem dříve, než se to rozšířilo a stala se z toho celkem běžná součást vystoupení, jsme se při koncertech plavili na nafukovacích člunech na rukou diváků. Bylo to zábavné. V Hradci nad Moravicí na festivalovém turné Hrady CZ jsme kvůli tomu ale jednou nedohráli.

Vzal jsem do svého člunu jednoho silnějšího pána, který z něho cestou vypadl. Byl bohužel docela čerstvě po operaci zad, takže jsme museli volat záchranku. Nakonec to dopadlo dobře, dlouho jsem si ním pak ještě psal a omlouval se mu.

Proměňuje se v běhu let zvuk vaší kapely?

Každá deska zní trošku jinak. Neustále hledáme cestu, jak tu novou nahrát lépe než předešlou, jak dosáhnout lepšího a autentičtějšího zvuku. Nejenom že se snažíme zlepšovat jako hudebníci, ale vždy chceme spolupracovat s osvědčenými zvukaři a producenty, kteří naše písně a jejich zvuk takříkajíc posunou.

Je dnes vůbec důležité hledět na kvalitu zvuku, když řada fanoušků poslouchá muziku z mobilních telefonů, tedy v nízké kvalitě?

Zatím jsme nikdy ve studiu netestovali, jak budou námi nahrané skladby znít z mobilu. Než je ale v podobě alba pustíme ven, přehrajeme si je na několika přístrojích. Chceme si být jistí, že budou dobře znít jak při přehrávání v autě, tak z radiomagnetofonů nebo na kvalitní reprosoustavě. Ale máte pravdu, že máme určitě spoustu fanoušků, kteří do detailu zvuk nezkoumají, je to hlavně o naší spokojenosti.

Jste autorem textů UDG. Je těžké dnes, po pěti vydaných albech, hledat témata?

Najít dobré nové neokoukané téma je obecně těžké, a je v podstatě jedno, jestli píšete pro první nebo šestou desku. Osobně nejsem univerzální textostroj, takže píšu jen o věcech, které cítím a nějak se mě nebo kluků v kapele dotýkají.

V textech zcela vynechávám politiku, která mě moc nezajímá. Stejně tak se vyhýbám humoru. Vtipné texty mi totiž nejdou. Když nějaký takový vznikl, vůbec jsem netušil, jestli v něm ten vtip opravdu je. Bál jsem se to často i komukoli ukázat.

Držím se tedy vztahových témat, citů a pocitů. Také vím, že dobrý text potřebuje čas. Tak se snažím nedělat texty v časovém presu a také se k nim třeba vrátit po nějaké době a s odstupem je třeba poopravit nebo předělat.

Plánujete vydání další desky?

Momentálně máme nahraných osm nových písniček, šest z nich je otextovaných. Před koncertem ve Foru Karlín vydáme další singl a na podzim desku dokončíme. Vyjít by měla v lednu nebo únoru 2021. Turné k ní už máme nachystané.

Jaký bude koncert 26. března ve Foru Karlín?

Pro nás to bude závěr oslav výročí, protože turné ke dvaceti letům existence už máme za sebou. Ve Foru Karlín to bude největší koncert, který je uzavře. Snažíme se, aby byl hezký a pro fanoušky nezapomenutelný. Využijeme technických věcí, které jsme na koncertech dosud nikdy neměli. Představíme i nové písně, budeme mít hosty a celé to potrvá zhruba dvě hodiny.

Bude mezi hosty francouzský kytarista Guillaume Kondracki, který s vámi před lety hrál?

Měl by být. Má českou přítelkyni, se kterou posledních pár let bydleli v Paříži, ale teď se chystají zpět do Prahy. Mělo by to být na konci března, tak to do sebe pěkně zapadá.

Víte, co je zajímavé? Když s námi Guillame hrál, měl k životu v Čechách neustále nějaké výhrady. Vadilo mu monotónní koncertování v kulturních domech, nebyl nadšený z toho, že u nás málo lidí mluví anglicky, nenadchla ho ani zdejší kuchyně.

Odešel z kapely a vrátil se do Paříže. Nikdy k nám ale nepřestal jezdit. Po letech se u něho dostavila obrovská nostalgie po všem, co tu neměl rád. Už před dvěma lety nám říkal, že si představuje, že když bude v důchodu, bude žít v Praze. No a letos se do ní vrací.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků