Hlavní obsah
Margarete Schellová Foto: Academia

Sudetský tulák. Odsunuli ji a zbili, přesto Němka odmítla nenávidět své Čechy

„Milý Čech“. Tohle spojení v pamětech české Němky Margarete Schellové rozzuřilo část nacionalistů ze Sudet doběla. Německy i česky mluvící herečka, která účinkovala v německojazyčném divadle a rozhlase, vydala v padesátých letech v Německu deníky z doby, kdy byla před odsunem několik měsíců internována v táboře v Bystřici u Benešova.

Margarete Schellová Foto: Academia
Sudetský tulák. Odsunuli ji a zbili, přesto Němka odmítla nenávidět své Čechy

Z deníku vyzařuje překvapující vyrovnanost, inteligence a duch smíření. Vzpomínky německé herečky už vyšly také česky pod lehce zavádějícím názvem Margarete Schellová: Deník z Prahy 1945-1946 (většina knihy se Prahy netýká).

V úvodu popisuje květnové povstání, střelbu, příchod revolučních gard do jejího pražského bytu a přesun do sběrného místa pro Němce, odkud se dostala na Strahov a do Bystřice. Nevynechává násilí na Němcích, kterého se občas v revolučních dnech dopouštěli i civilisté, a zmiňuje, že sovětští vojáci přicházeli a hledali internované ženy za účelem, který byl všem jasný. Schellovou ale zachránil český strážný, který vojákům řekl, že v místnosti leží jen nemocné.

Míra sebereflexe, jaké byla Schellová schopna, je obdivuhodná. Zavřená a zbavená občanských práv si zapsala do deníku: „Můžeme se divit tomu, co se nám stalo? Když například poslouchám líčení toho muže, který byl sedm měsíců v koncentračním táboře! Ale dokud lidé žijí nenávistí a touhou po pomstě, nebude to na světě lepší. Jednou musí přijít opravdu velký národ a říct: Dost takových hanebných činů! Musí se začít znovu, v míru a bez msty!“

Krutý strážný 

Část vyhnaných Němců autorka šokovala, když připustila, že někteří pomocní strážní německé národnosti se ve sběrném táboře chovali ke svým soukmenovcům hůř než Češi - možná z důvodů špatného svědomí. Kdo ví, co tito snaživí pomocníci dělali za války.

Konkrétně jmenuje jistého Wernera: „Stál u toho Werner, ta svině, má tu také postavení velitele a má na starosti naše pracovní zařazení, i když je sám také internovaný. Jeho žena je Češka, ale k tomu, že má takové výhody, musí být ještě jiné důvody. V každém případě si u českých představených získává oblibu tím, že nás co nejvíc šikanuje. Nádherný charakter! Je obávanější než kterýkoli český představený.“

Většinu vzpomínek Margarete Schellové však nezabírají hádky, ani násilné incidenty, které pro ni zjevně nebyly každodenní realitou. Je to spíše podrobné líčení ubíjejícího lágrového života v jakémsi vakuu, v bezčasí, kdy se staré pořádky zhroutily, ale nenabízí se žádná nová naděje. Vše se točí v kruhu. Každý den pořád dokola únavné shánění jídla, cigaret, oblečení, mycích prostředků a nudná manuální práce na statcích nebo v kuchyni. A večer strach a nejistota. Kde jsou příbuzní? Kdy už lágry skončí? A pokud to skončí, kam půjdeme? Neskončíme na Sibiři? Mezi internovanými se šířily různé fámy, jež se znovu a znovu ukazovaly jako nepravdivé.

Přišly ale i okamžiky drobného štěstí, malých lágrových vítězství: „Na mou prosbu jsme dnes dostaly povolení jít do parku. Jakou jsme měly radost!“ nebo jinde: „Zase jsem prala a žehlila prádlo a uniformy pro několik důstojníků. Pomalu v tom začínám být zběhlá. Tentokrát mi to vyneslo patnáct cigaret. Výtečně! Jeden voják mi také dnes jako dárek přinesl dvě pinzety a cigaretovou špičku, což jsem si už dlouho přála. Hlavně pinzetu k vytrhávání obočí. I když se tomu mnozí smějí, já o sebe chci i v táboře dbát...“

V závěru deníku je Schellová už v Německu a přiznává stesk po domově, ale současně konstatuje, že „je třeba dívat se kupředu, směrem ke svobodě“. Byl by to pěkný citát na závěr, ale to nejzajímavější teprve přijde - jde o kritiky na knihu vydanou v Německu v roce 1957.

Propagační spisek komunistů?

Například mnichovskému Vertriebenen-Anzeigeru připomíná autentický deník německé herečky Schellové „propagační spisek pražských komunistů“. Ještě hysteričtěji reagovala bývalá herečka a spisovatelka Olga Barényi, jež považuje vzpomínky Margarete Schellové za skandální. Základním principem jejího myšlení je vztek a nenávist, zatímco u Schellové je to spíše smíření, snaha o pochopení tragédie střední Evropy a poučení se z ní. Je klidná, vidí utrpení lidí z nadhledu jako řetězec příčin a následků.

Barényi na ní nenechává nit suchou, její zuřivé obviňování dostává místy až komický nádech. Vyčítá jí, že vzpomíná na revoluci v roce 1945, když sama „nevystrčila nos z domu“ (jako kdyby ostatní herečky střílely na barikádách). Vyčítá jí, že bagatelizuje rozsah znásilňování sovětskými vojáky, jenže Schellovou nikdo neznásilnil, ani jejím kamarádkám se to nestalo, a tak je zcela přirozené, že tématu nedávala tolik prostoru.

Nejvíc Olga Barényi zuří, když Schellová tvrdí, že většina Čechů byla slušná. Nikdo ji nechtěl zabít a až na jednu výjimku ji v lágru žádný Čech nezmlátil. Občas jí dávali chleba, cigarety nebo mýdlo, protože ji znali jako slušnou sousedku. Některé poznámky Barényi svědčí o tom, že už nejde o poznání historie, ale o osobní nenávist. Snad jí záviděla, že Schellová byla atraktivní dáma a herečka, patřila spíše k „lepší společnosti“ a lidé se k ní chovali až na výjimky spíše galantně. Kdo ví.

Pochopitelně myslela i na svůj vzhled a chtěla se v lágru umýt. Barényi však ženě nemůže odpustit fakt, že se toužila vykoupat, když jiní na to mohli být ještě hůř, stejně jako historky, jak se zkoušela v zavšiveném lágru ukrýt před nucenými pracemi (což by dělal pochopitelně každý, kdyby mohl).

„Po práci jsme si směly donést v kýblu teplou vodu. Umyly jsme se, byl to pro nás velký dar,“ poznamenala si Schellová. Může jí to někdo vyčítat?

Herečka přišla odsunem o hodně, o svůj privilegovaný pohodlný život, hezký byt, o příbuzné, kamarády, vlast. Měla by tisíc důvodů si stěžovat a vyčítat, přesto neumí nenávidět své české sousedy, ale dokonce ani Rusy, kteří se chovali krutě k civilistům a k německým ženám zvlášť.

Když se po všem utrpení dokázala oprostit od nacionalismu a pomstychtivosti ona, snad bychom to mohli zvládnout i my.

Sudetský tulák

Sudetský tulák

Foto: Stanislav Dvořák

Sudetský tulák je dlouhodobá série kulturně-historických článků. Máte podněty k sudetským tématům? Zašlete je autorovi na: stanislav.dvorak@novinky.cz.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků