Článek
Kdy jste začala knihu psát?
Skoro přesně třicet let od své první svobodné cesty za hranice. Bylo to ve chvíli, kdy přišel covid a země se opět zavřela. Hluboce mě to zasáhlo, najednou jsem se ocitla za jiným druhem ostnatého drátu, i když se to samozřejmě nedá srovnávat. A za ním, na severu Evropy, zůstal syn, který tam studuje. Udělal dobře, že zůstal. Sice jsme se nějaký čas nemohli obejmout, ale prožil tam mnohem hezčí časy. A byl to on, kdo mě pobídl, abych se do psaní pustila.
I dcera se tématem nové knihy nadchla. Vyjadřuje ho sám název, kartografie jako mapování cest, srdce jako lidské příběhy. Oba přispěli řadou krásných záběrů. Vyrazila jsem tedy pomyslně za hranice vlastní mysli, protože tam je vstup stále volný. Psala jsem denně rok a půl, každý den, v posledních týdnech pravidelně do tří do rána. Kniha má čtyři sta stran, stejně tolik fotografií a noblesní grafickou úpravu Martina Utíkala.
Chápu správně, že jste si materiál pro knihu dávala dohromady už od roku 1989, kdy se otevřely hranice pro volné cestování?
Nepomýšlela jsem v tu chvíli na knihu, ale od své první cesty po revoluci, kam jinam než do Vídně, jsem zavedla dva zvyky. Prvním je svíčka díků, kterou zapaluji v každém místě, kam zavítám, první jsem dojatá rozsvítila v katedrále Stephansdom.
Druhým je psaní poznámek, schovávání map, popis každého dne, co jsme dělali, viděli, koho potkali, k tomu přiložené materiály a obrázky, které dokládají a evokují nejrůznější emoce. Když jsem se tedy obloukem měla vrátit na počátek svého vykročení do světa, byl to návrat i k vykročení do dospělého života. Bylo mi pětadvacet let.
Co bylo podnětem k napsání knihy?
Zmapovat život a cesty jedné generace, pro kterou volnost nebyla ještě samozřejmá. I v této knize dva mladí lidé popadnou batohy a vyrazí do světa. Postupně k nim přibude pes, pak jedno dítě, druhé, další pejsek, který už je pejskem těch dětí, mezitím zestárnou a odcházejí rodiče, dokonce i někteří přátelé, a láska těch dvou má své vrcholy a pády.
A to vše se jen nenápadně odehrává na pozadí velkých měst i uschovaných vesniček, velkých dějů i nepatrných událostí. Jsou to příběhy krajin, zvířat i věcí, ale především lidí. Známých i neznámých. A pokud jde o tváře takzvaně veřejně známé, tak jen proto, že se staly součástí rodiny, našeho společného putování životem.
Popisujete cesty a zážitky z nich po bezmála třech desítkách zemí. Která je pro vás tou srdeční?
Evropa je krásný, různorodý, originální kontinent. Cítím se být její součástí a jsem za to vděčná. A odpovím bez zaváhání. Je to Dánsko. Nejen proto, že tam studuje a žije můj syn, ale především je to země, která dala světu slovo hygge. V něm je obsaženo vše, o čem jsem mluvila v souvislosti se svobodou.
Pohoda Dánů, spokojenost je podmíněna samozřejmou skutečností, že věci fungují. Obrovská důvěra mezi královnou, vládou a lidmi je základem.
Tato malá bohatá ekologická krajina s velkou historií i současným špičkovým designem a architekturou, s minimální mírou korupce, s vírou v sociální sounáležitost a s usměvavými vlídnými lidmi, kteří stále něco slaví a na každé zahradě, na dortu, na stole, na ulicích vyvěšují hrdě vlajku své země, je pro mě zážitkem a inspirací.
Jejich vzdělaná královna, která studovala na univerzitách nejen v Dánsku, ale i v Londýně a Paříži a mluví šesti jazyky, je výtvarnice a svou profesi aktivně vykonává. Ilustrovala například několik oceněných knih. Pro své letité vládnutí zvolila královské motto: Boží pomoc, láska k lidem, síla Dánska.
Když byl lockdown, nemohlo se cestovat. Jaké to bylo, nemoci vidět svého syna a být ve spojení jen online?
Věděli jsme toho o sobě velmi mnoho, denně jsme si povídali. Vzpomínám si, že jsme za ním měli jet o Velikonocích 2020, ale hranice byly zavřené a já se s tím těžce srovnávala. Tak mě bral prostřednictvím telefonu na video procházky k moři a na místa, na která jsme se těšili. A vzhledem k tomu, že má status rezidenta, když se situace trochu zklidnila, jako jeho příbuzní jsme pak už mohli přicestovat kdykoli.
Přesto je pravda, že jsme si našich setkání o to víc cenili. Najednou byly skoro zázrakem. A všichni jsme při loučení vždy cítili velké pohnutí a máme to tak doteď.
Vzpomínky na štěstí v době neštěstí nebyly bolestí, ale záchrannou sítí, píšete. Před čím ve vašem případě?
To je krásný citát Danteho: Není nic bolestnějšího než vzpomínky na štěstí v době neštěstí. V mém případě se turbulence doby spojila i s turbulencí v soukromém životě. Ale já to opravdu měla jinak. To hrabání se a pátrání a navracení do šťastných chvil mě nebolelo, ale dávalo mi sílu. Pomohlo mi znovu si srovnat a uvědomit, co všechno jsem měla možnost prožít. Navždy to ve mně zůstane jako strhující román, který byl dopsán.
Je zajímavé, kolik čtenářů mi doslova s dojetím napsalo, jak čtou knihu jedním dechem právě v době, kdy jsou cesty za hranice stále nejisté a kdy naše vztahy byly v posledních dvou letech vystaveny mnohem větším zkouškám.
Jak napsal Rudolf Křesťan v doslovu vaší knihy, nejedná se jen o cestopis, ale i o rodinopis. Proč jste se rozhodla poodhrnout oponu svého soukromí?
Vlastně už jsem na tu otázku odpověděla, je to skoro neviditelná nitka, která propojuje ten velký svět. A všechny další osudy v něm, které jsem se snažila zasadit do určité krajiny a na místa, která jsou vlastně součástí jejich osobností a povah.
Pan Křesťan k tomu označení cestopis nepřidal jenom rodinopis, ale také láskopis, zážitkopis, kulturopis i dějepis. Především ale pojmenoval, že uprostřed toho všeho se nachází ikonické slovo srdce. A že jsem ho nabídla čtenářům na dlani. Neumím to posoudit, ale i to je rozhodně součást té poodhrnuté opony, neboť není cesta, na které bychom mohli opomenout lidské city.
Může se vám hodit na Zboží.cz: