Hlavní obsah
Česko-francouzská prozaička a malířka Lenka Horňáková-Civade. Foto: Jan Handrejch, Právo

Spisovatelka Lenka Horňáková-Civade: Francouzština je pro mě svobodné území

Román Grófka je prózou Lenky Horňákové-Civade o osudech české dívky rozhodnuté v srpnu 1988 začít nový život ve Francii. Získal Le Prix littériaire Richelieu de la Francophonie, cenu udělovanou Clubem Richelieu Europe. Ta se předává jednou za dva roky autorům, kteří píší ve francouzštině, aniž by to byl jejich rodný jazyk. Cena bude oficiálně předána 5. října na ročním setkání klubu v Remeši.

Česko-francouzská prozaička a malířka Lenka Horňáková-Civade. Foto: Jan Handrejch, Právo
Spisovatelka Lenka Horňáková-Civade: Francouzština je pro mě svobodné území

Jak je složité pro autorku nezahltit příběh přemírou osobních zážitků? Máte přece jen podobný osud jako hlavní hrdinka Ana.

Můj příjezd do Francie se odehrál jinak, ale s Anou mám společné otázky, které si klade. Vlastní zážitek může být prospěšný, jestliže je ve službě románu a jeho děje. Zajímalo mě, co znamená překročit hranice, ty reálné a zejména ty další, neviditelné, a přitom uvnitř člověka velmi silné.

Vaše hrdinka si každé ráno přeříkává Máchův Máj, miluje Apollinaira. Je to fabulace, nebo realita vašeho života?

Tito dva básníci mě provázejí, mám je ráda. Jakmile jsem si mohla přečíst Apollinaira v originále, můj vztah k němu se ještě posílil. Přiznám se, že Mácha ke mně patří. Když se dívám na nebe, myslím na něho. Podělit se s hrdinkou právě o Máchu mi udělalo radost.

Kladla jste si otázku, jak vyslovit touhu člověka po svobodě, a přitom se o ní těmito slovy nezmínit?

To je základní a zároveň složitá otázka pro každého autora. Literatura je vyjadřování a předávání světa. Jde v ní o to, jak sdělit svět tak, aby to promlouvalo ke čtenáři, jak vyjádřit svobodu či jiný koncept, a přitom je nezmínit.

Našla jste na to nějaký recept?

Myslím, že obecný recept neexistuje. Každé téma i různá umělecká odvětví mají vlastní prostředky k vyjádření. S každým novým pokusem je v textu co vylepšit nebo jinak zpracovat. Jinak by nám stačil Shakespeare nebo Homér.

Lenka Horňáková-Civade

Foto: Jan Handrejch, Právo

Klíčem je vaše osobnost. Podobně jako Ana je nepředpojatá, otevřená ve vztahu k lidem, milující přírodu i ovládající obrazné vyjadřování…

V jejím případě jsou důležité mládí, mladistvá nevinnost i schopnost uvědomovat si vlastní vnímání světa. V tom je její síla. Ana se učí, kde jsou hranice mezi realitou a snem, lží i pravdou. Až najednou přijde chvíle, kdy z housenky vylétne motýl, z nevinné dívky se promění v člověka, jenž vezme otěže osudu do svých rukou.

Nechá sebou smýkat okolím jen do určité doby, v jednom okamžiku potvrdí své první rozhodnutí, své první ne, a řekne si: Tady existuje svět a tady začíná má osobnost. A záleží jen na mně, nakolik k sobě okolní svět pustím i jak do něj budu vstupovat.

Netušila, že přicházejí převratné společenské změny, ale vše do sebe najednou začalo zapadat.

Existuje pro další postavy v knize nějaký předobraz?

Jsou výsledkem inspirace ve světě, ale všichni jsou autorskou konstrukcí. Vím, které vlastnosti koho mě inspirovaly u složité osobnosti a záhadné ženy, jakou je Grófka.

Věřím, že jsem jí vdechla život. Nese v sobě bolestivé aspekty života v exilu, vykořenění člověka. Na ní mi hodně záleželo.

Lenka Horňáková-Civade

Foto: Jan Handrejch, Právo

Co vám dala spolupráce s francouzskou spisovatelkou Anne Delaflotte Mehdeviovou, se kterou jste napsaly knihu Prioritaire. Praha–Paříž?

Rozšířila mi některé představy o francouzské společnosti, jiné poopravila. Anne je člověk, se kterým mohu sdílet samotný proces psaní. Mohu s ní mluvit o pochybách, které mám, o tom, jak se vyvíjejí postavy a podobně. Psaní je samotářská práce a dělit se o tvorbu s někým druhým je téměř nemožné. S Anne mohu jít v tom dialogu docela daleko. Je to vzácná věc, přátelství, ale i cosi víc.

Román jste napsala francouzsky. Je jazyk pouhý nástroj, nebo má francouzština jinou dispozici než čeština?

Francouzštinou jsem se začala zabývat až v dospělosti. Není to pro mě jazyk dětství, mazlení, prvních slz a prvních lásek, až s mými dětmi se jím stal.

Občas mu také říkám nástroj, nářadí, v tom noblesním smyslu slova. Představuje pro mě nové svobodné území. Je jako obrovské pískoviště, na němž si mohu volně hrát a stále se něco nového učit. Zkoumám ji, měním, pracuji s ní, jak by se Francouz neodvážil. On má v sobě bytostná pravidla jejího používání, ale já si s ní mohu dovolit daleko víc a hlavně jinak.

Samozřejmě musím respektovat řád toho jazyka. Ale jsem svobodná třeba ve vymýšlení nových metafor, které by rodilého mluvčího nenapadly. Musím se francouzštině na jednu stranu podřídit a na druhou mi otvírá nové možnosti vyjádření. Je to jazyk bohatý na slovesnou zásobu, časování. Má například budoucnost v minulosti. Čeština má jiné kouzelné stránky. Oba francouzské romány jsou francouzské, protože jsou tak vystavěny.

Jazyk určuje do jisté míry strukturu. Kdybych je psala v češtině, byly by to jiné romány.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků