Článek
Kdy jste poprvé zaznamenal postavu Járy Cimrmana?
Jméno Cimrman jsem zaznamenal doma na starých gramofonových deskách, ale pouze na obalech. Obsah mě jako malého nelákal. Až na Silvestra roku 2006 jsem v televizi uviděl představení Cimrman v říši hudby. Za pár dní už jsem se nadchl pro celého Cimrmana.
V rozhovorech tvrdíte, že máte nejraději inscenaci Záskok. Proč?
Je to největší sranda. Hra se navíc od premiéry podstatně vyvinula, tudíž verze z roku 2022 je přece jen odlišná oproti té z roku 1994. Zdeněk Svěrák do postavy Prácheňského, jak sám říká, šlape.
Po celé představení je na hercích znát, jakou radost jim dělá, že téměř každá druhá věta nestrhává publikum pouze k smíchu, ale dokonce k potlesku.
Rád cestujete po Česku, hrdě říkáte, že jste procestoval takřka každý patník od Aše po Hrčavu. Kde všude jste zaznamenal Cimrmanovy stopy?
Těch míst jsou v Česku desítky.
A kam byste mě pozval?
Nejradši mám čtyři místa. Maják Járy Cimrmana v Příchovicích je s přilehlým areálem U Čápa jakousi Cimrmanovou oázou. Rozhledna Járy Cimrmana v Březové nad Svitavou je zase dobře ukrytá. Líbí se mi už ta myšlenka, rozhledna, z níž není skoro nic vidět. Mám to rád i v Letohradě. Celé město je prošpikováno Cimrmanem. Od jeho světničky přes uličku až po pomník. A na závěr musím zmínit Jevíčko. Tam opravoval hodinový stroj na věži a při té příležitosti řekl, že se z této věže svět jeví krásným.
V knize zaznamenáváte vývoj souboru od počátků v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka až po nucené přestávky v účinkování v době pandemie. Co vás při propátrávání archivů nejvíc překvapilo?
Kolik se toho ještě dalo zjistit. Dějiny Divadla Járy Cimrmana byly už poměrně obsáhle zpracovány. Sepisoval je sám Zdeněk Svěrák, ale pokusili se o to i někteří jiní. Mou výhodou však bezesporu bylo, že jsem měl možnost si se všemi pány osobně popovídat a na základě historických pramenů se jich doptávat na věci, které už pozapomněli. Navíc jsem měl k dispozici obsáhlý archiv Václava Kotka, manažera a herce divadla, který bohužel během zpracovávání knihy zemřel.
Můžete popsat nějaké zajímavé svědectví?
Nejzajímavější bylo asi svědectví Andreje Kroba. Pro Cimrmany kulisák a herec malých rolí, jinak ale dvorní režisér her Václava Havla, jeho přítel, chartista a disident.
Díky němu jsem knihu obohatil o propojení Cimrmanů právě s disentem. Objevů bylo několik. Našel jsem i naprosto zapomenutá jména kulisáků, kteří souborem prošli, a například kritiku nejúspěšnější hry Záskok. Její autor ale patrně hru vůbec nepochopil a se vší vážností ji zkritizoval, jak jen to šlo.
Co bylo při dávání textu dohromady nejnáročnější?
Snažil jsem se, aby byla kniha přínosem jak pro ty, kteří znají jako já Divadlo Járy Cimrmana takřka nazpaměť, ale i pro ty, kteří o cimrmanovský humor v životě jen zavadili. Dočtou se o historii divadla, které nemělo na růžích ustláno, ale které nikdy ani komunistický režim nezakázal. Někdy si říkám, že snad proto, že sám o tento typ humoru nechtěl přijít.
Jakou Cimrmanovu vlastnost nejvíc ceníte?
Napadá mě vytrvalost.
A jakou hlášku?
To je pokaždé nejtěžší otázka. Vždy na ni odpovídám jinak, podle toho která hláška mě jako první napadne. Tentokrát: Šup hlavičku pod vodičku. Ta je z nejstarší hry Akt.
Text vám autorizoval Zdeněk Svěrák, který do úvodu napsal, že je to diplomka z lásky. Jaká s ním byla spolupráce?
Konkrétně pro účely knihy jsme se sešli třikrát. V restauraci u piva, s diktafonem a s mými otázkami. Setkání s ním je pro mě pokaždé inspirativní, obohacující a nejde ho vymazat z paměti.
Co pro vás Divadlo Járy Cimrmana a jeho odkaz znamenají?
Je to jeden z největších nehmotných pokladů, jaké v Česku máme. A važme si toho, že Divadlo Járy Cimrmana můžeme stále vídat naživo.
Může se vám hodit na Zboží.cz: