Článek
Dobrovolné bezdomovectví je poměrně vzácný fenomén, ve vyspělém světě se ale neustále rozmáhá. Co člověka přiměje vzdát se komfortu?
Tito lidé mají pocit, že je životní styl takzvané vyspělé společnosti zabíjí, zejména po duševní stránce. Můžu však mluvit jen za svého hrdinu. Jeho život jako takový mu přestane dávat smysl, ale zároveň ví, že existuje možnost, jak ho změnit. Každý pozná rozdíl, když kupříkladu jíte polévku v horské boudě po výšlapu, a když ji konzumujete poté, co jste celý den seděli u počítače. V té boudě bude chutnat mnohem líp.
Můj protagonista pochopil, že ta jednodušší a kratší cesta nemusí být nejlepší. Současný muž postrádá to, co k němu odpradávna patřilo. Neloví, je mu vtloukáno, že rvačka je špatná. Těžká fyzická práce je také mnohým dnešním mužům cizí. Potřebuje se vrátit zpátky ke kořenům, kdy většinu z toho může zažít, což mu dává pocit síly a skutečného života.
Vycházel jste při psaní z reálných událostí?
Částečně ano. Zhruba z padesáti procent je kniha složena z mých vlastních zážitků, zbylá polovina jsou vzpomínky mých známých nebo situace, kterých jsem byl svědkem.
Neinspirují mě bezdomovci, kteří jen vymění jednu klec za druhou a v opilosti se válejí po lavičkách. Zajímají mě spíše tuláci a jejich touha po absolutní svobodě, která v dnešním kontrolovaném světě už téměř neexistuje. Marek je složen ze spousty předobrazů, ať už skutečných bezejmenných vandráků, nebo literárních z pera Jacka Londona a podobných autorů.
Naznačujete, že jste si na vlastní kůži zkusil to, co váš hrdina?
Ne tak radikálním způsobem. Když jsem byl v osmnácti letech pár týdnů na ulici, spával jsem u kamarádů nebo ve sklepech paneláků. Bylo to totiž v zimě, tudíž se nedalo přebývat venku. Zároveň jsem ale chodil do práce. Nikdy jsem se dobrovolně nezbavil všeho a neodešel do neznáma. To jsem udělal jen v hlavě.
Byl to takový zážitek, že jste se k němu po více než třiceti letech vrátil?
Ne. Já a moji kamarádi jsme byli zvyklí utíkat z domu, potulovat se a přespávat, kde se dalo. Knihu jsem napsal z jiného důvodu. Doba, v níž žijeme, je nepřirozená. Ze všech stran nás někdo nutí kupovat si nesmysly, které nám mají ulehčit život. Spousta lidí už pomalu nechodí, všechno se jim cpe pod nos, aby nemuseli vystrčit hlavu z domu.
Kultura ztratila svou hodnotu. Nemusíte do kina, ani do videopůjčovny, abyste viděli film. Nemusíte si koupit desku, ani cédéčko, nebo jít na koncert, abyste si poslechli oblíbenou muziku. Fotek má každý za měsíc víc, než já pořídím za celý život. Všechno je až moc snadné na to, abychom si toho vážili. Novelu jsem napsal coby oslavu toho, že to dobré je lepší si zasloužit.
Není za tím určitá nostalgie po devadesátých letech, kdy kulturní a jiné komodity začaly být pádem železné opony dostupnější, ale trh jimi nebyl přesycený jako dnes?
Částečně možná ano, ale svět změnil až cenově dostupný a rychlý internet. Pro alba kapel, která si dnes můžu pustit kdykoli, jsme s přáteli jezdili na černou burzu do Ostravy. Něco jsme během takové cesty zažili, ne že bychom jen zapnuli mobil. Každou desku jsme si pak pustili společně. Stejné věci už zkrátka nepřinášejí totožný zážitek.
Z Potřeby hladu čiší vaše kinematografické zázemí, děj je přehledný a přímý. Představoval jste si jej při tvorbě v podobě filmových scén?
Určitě. Psal jsem ho s vidinou zajímavého a především ne moc nákladného snímku. Původně jsem jej zamýšlel stylizovat do scénáře, pak jsem se rozhodl stvořit prózu. Nějak jsem si nedovedl představit, koho z českých producentů by takový scénář zaujal.
Lidé v tuzemsku chodí hlavně na komedie a Potřeba hladu coby film by patrně moc diváků nepřitáhla, takže v soukromém filmařském sektoru nemá na realizaci šanci. A jestli má grantový potenciál, nedokážu posoudit.
Může se vám hodit na Zboží.cz: