Hlavní obsah

Sochařka Marie Šeborová: Miluju velké formy a antické proporce

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Její cesta k umění vedla přes studium chemie. Sochařka, malířka a medailérka Marie Šeborová (55) patří mezi nejlepší české „bustařky“. Miluje klasické antické umění, mytologii a pořádné ženské křivky. Proslavila ji bronzová hlava prezidenta Václava Havla, pyšní se rozměrnými sochami v Turecku, ale i letos vydanou pamětní medailí ke 150. výročí narození výrazného architekta Jože Plečnika.

Foto: Petr Horník, Právo

Marie Šeborová, autorka busty Marie Curie-Skłodowské

Článek

Jste vyhledávanou „bustařkou“. Jednou z vašich slavných hlav je ta Marie Curie-Skłodowské. Čím vás upoutala?

Byla mým velkým vzorem a dodnes je mou oblíbenou postavou. Byla první ženou, která dostala Nobelovu cenu, tedy rovnou dvě. Celý její životní příběh je úchvatný. Byla tvrdohlavá a šla si pevně za svým. I přes obrovské potíže. Kvůli ní jsem původně studovala chemii a chtěla se stát vědkyní.

Až tak vás uchvátil její příběh?

Ano. Mohla se sice dobře provdat, ale ona raději žila chudobně v Paříži, v bytečku v sedmém patře, a studovala na Sorbonně. Jako žena musela stále dokazovat, že je stejně dobrou vědkyní jako muži.

Madame Curie usmrtil prvek, který objevila

Věda a školy

Jak dopadlo vaše přírodovědné studium?

Zjistila jsem, že není pro mě. Chtěla jsem studovat biochemii, ale to za minulého režimu nebylo jednoduché. Skončila jsem na chemickém inženýrství, jenže jsem na to neměla. Vydržela jsem tam dva roky, každou zkouškou jsem prolezla s odřenýma ušima.

Pak jste šla rovnou na uměleckou školu?

To ne. Mezitím jsem pracovala a měla ještě krátkou zastávku na pedagogické fakultě. Na koleji se mě kamarádi z FAMU ptali, proč raději nestuduju uměleckou školu, když všem maluju portréty. Chvíli trvalo, než jsem si v tom začala věřit.

Jaký byl přechod z exaktního světa mezi bohémy?

Velice rychlý. Najednou jsem si uvědomila, že je to ono. Chodila jsem nejprve na večerní kurzy kreslení, na akademii mě nevzali hned, ale pak naštěstí přišla revoluce. Byl to přelomový rok, kdy se všechno změnilo. Noví profesoři, nová energie.

Foto: ČTK

Busta Václava Havla

Na Akademii výtvarných umění jste ale zpočátku studovala kresbu.

Splnil se mi tím sen. V druháku jsem měla možnost jet na uměleckou stáž do německého Kielu k profesoru Janu Koblasovi, který tam založil sochařské studio. Uvědomila jsem si, že mě víc baví třírozměrné věci. Když jsem se vrátila do Prahy, chtěla jsem přestoupit k profesoru Jiřímu Načeradskému, ale ten se nepohodl s Milanem Knížákem a odešel z AVU.

Přešla jsem proto na figurální sochařství k panu profesorovi Janu Hendrychovi. Měl odvahu, když si vzal pod křídla někoho, kdo před tím nemodeloval, ale líbily se mu moje kresby, tak to se mnou zkusil.

Jaký byl?

Hodně povídal o hudbě. Je znalec opery a rád zpíval árie. Nedoporučoval nám při škole vystavovat. Říkával, že na to budeme mít čas potom, což je v přímém rozporu s tím, jak to vypadá dnes. Seznámil nás s italským sochařstvím, jezdili jsme na plenéry, viděli s ním celou Itálii. Bylo to úžasné období.

Sochař a malíř Jaroslav Róna: Lidé začnou být robotům na obtíž

Kultura

Jsem klasicky zaměřená, inspiruje mě starověká mytologie, miluju velké formy, antické proporce a archetypální vzory. Pan profesor nás učil, že základ všeho je sochařské řemeslo, které je třeba zvládnout a rozvíjet.

Máte chuť si někdy zaexperimentovat?

Samozřejmě. Znalost řemesla vám otevírá dveře. Když si chcete perfektně namodelovat figuru, tak si ji uděláte, a když ji chcete vytvořit stylizovaně a abstraktně, můžete taky. Dělám ráda volné věci.

Poslední dobou se vracím ke keramice, pracuju na menších soškách. Čím jsem starší, tím objekty zmenšuju. Pro mě je teď důležitější dělat věcí míň, ale víc se soustředit na jejich provedení.

Zastavme se na chvíli u bust. Čeho si v obličejích prvně všímáte?

Hodně vycházím z očí, ale u každého člověka je to jiné. Chci tam vždycky dostat jeho charakter. To nastalo třeba u Václava Havla. Osobně jsem ho bohužel nepotkala, ale když jsem se dívala na jeho fotografie a přehrávala si v televizi všemožné dokumenty, důležité byly jeho zvědavé oči, oči dítěte.

Vladimír Janoušek komunikuje skrz sochy

Kultura

Jsou lidské obličeje, které se dělají skoro samy, protože jsou něčím výrazné. Pak jsou ty, u nichž musím určitý rys vytáhnout. U jiných si zase musím dávat pozor na to, abych nesklouzla do karikatury, pokud to není zadání.

Havel je navíc jediný porevoluční prezident, kterého si opravdu vážím. Měla to být klasická busta bez jediné pochybnosti.

Havlovy bronzové busty jsou různě po světě. Kam všude se dostaly?

Úplně první byla pro irský parlament. S nabídkou mě oslovil Bill Shipsey, zakladatel organizace Art for Amnesty. Václava Havla si vysoce váží a cení. Druhá „hlava“ je v Mexiko City na univerzitě v Tlatelolco, další na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, ve Štrasburku, ve Winnipegu a poslední v pražské kavárně Slavia.

Dalším zajímavým projektem je půluncová zlatá medaile ke 150. výročí narození výjimečného architekta Jože Plečnika, kterou vydala Česká mincovna. Jak jste se k ní dostala?

Vystudovala jsem figurální sochařství a medailérství. Na škole jsme dělali reliéf, nízký i vysoký, no a nízký reliéf je medaile.

Už ve škole jsem udělala první návrh pamětní mince pro Českou národní banku. Zaujalo mě to a od té doby jsem vytvořila desítky návrhů a mám několik realizací. Zabere to sice hodně času, každé téma si musím pořádně nastudovat, ale je to pohodová práce.

Foto: Česká mincovna

Zlaté medaile k výročí narození Plečnika

Ateliér máte kousek od Plečnikova kostela na pražských Vinohradech. Je to jeden z nejvýraznějších svatostánků v Česku. Máte ráda jeho styl?

Je to jeden z mých oblíbených architektů. Na medaili jsem se rozhodla zakomponovat jeho portrét do fasády kostela Nejsvětějšího srdce Páně s typicky vystouplými cihličkami.

Malujete převážně ženské akty. Muži nemají šanci?

Jsem žena, a tak to naše tělo znám nejlíp. Pár mužských figur jsem namalovala, ale vždycky mě to táhlo spíš k ženskému aktu. Při malování se cítím uvolněně, je to nejpřímější způsob vyjádření emocí, protože je to velmi rychlé. Sochařina je pomalá. Vše si musíte předem dobře promyslet. Materiál je drahý, je to fyzicky náročné a trvá to dlouho.

Ester Krumbachová: Umělkyně, femme fatale i feministka

Styl

Vaše ženy mají plné křivky a v sobě silný náboj.

To mám od pana profesora Hendrycha, se kterým jsme na škole nikdy vychrtlé Twiggy nedělali. Mám ráda hmotu. Když se podíváte na pěknou klasickou sochu, málokdy je moc hubená. Potřebujete velkou kulatou formu, po které klouže světlo. Vytváří se tím objem. A socha je hlavně hra světla a stínu.

Stále z vás čiší nadšení, září vám oči. Nepotkala vás ani během lockdownů tvůrčí krize?

Bez nadšení by to vůbec nešlo. Samozřejmě že jsem měla krize, ty bývají vždycky, a když nějaká přišla, překonala jsem ji a jelo se dál.

I když jsou sochařské řemeslo a život na volné noze na jednu stranu těžké, na té druhé vám to přináší ohromnou svobodu. Co si rozhodnete, to si uděláte. A co zkazíte, to tvrdě zaplatíte.

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám