Hlavní obsah

Slavný karikaturista Gerald Scarfe vzpomíná: Thatcherová i Nixon byli dobrý materiál

Právo, Kateřina Farná

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jeho originály se draží za desetitisíce, byl teprve druhým externím výtvarníkem (po Salvadoru Dalím) pracujícím pro Walta Disneyho, vytvořil úvodní sekvenci seriálu Jistě, pane ministře a kdo ví, jestli by se z filmu Pink Floyd: The Wall kdy stal takový fenomén, kdyby se o výtvarnou stránku nestaral jeden z nejslavnějších karikaturistů, 75letý Gerald Scarfe.

Foto: Libor Sváček

Do Českého Krumlova přijel pětasedmdesátiletý Gerald Scarfe osobně uvést svou výstavu In Bohemia.

Článek

O své práci říká, že je to „zvláštně osamělý život“ a že by si místo dalšího animovaného filmu nejraději zase zkusil spolupráci s divadlem. Tento šarmantní Brit přijel do českokrumlovského Egon Schiele Art Centra na svou výstavu In Bohemia pořádanou v rámci vydařeného projektu Humor v umění. Vedle něj se do 28. října představují ještě Vladimír Jiránek, Jiří Slíva a Rakušan Josef F. Krichbaum.

V branži politické a společenské karikatury se pohybujete téměř padesát let. Docela by mě zajímalo, jak vypadají vaše sny?

Vždycky jsem měl hodně živou představivost, ostatně z té také žije celá má práce. Jako dítě jsem byl těžký astmatik, měl jsem docela nepěkné noci a pronásledovaly mě občas noční můry. Musel jsem brát spoustu léků a později se mě lidé ptali, jestli je temnější stránka mých kreseb způsobena právě tím ohromným množstvím léků, které jsem musel užívat.

Když sním dnes, jsou moje sny nelogické, zneklidňující i temné. Víte, divné je, že si v nich můžu vytvořit vlastní scénář, stvořit jednotlivé postavy a děj, ale většinou nemají konec. 

Jsou i tací, kteří jsou sami chodícími karikaturami. Například pánové Sarkozy nebo Berlusconi s jeho bunga bunga večírky
Gerald Scarfe

V posledním sále výstavy je promítán dokument, v němž mimo jiné říkáte, že velkou inspirací pro vás byla a je smrt.

Ten dokument je hodně starý, ale ano, stejně jako většina umělců a lidí přemýšlím o smrti. Je to velké téma. Jsme na světě a ani nevíme proč, i když někteří věřící si myslí, že odpověď našli. Ale nejsem si tím zcela jistý…

Kreslením hledáte odpovědi na podobné otázky?

Je spíše zjednodušením toho všeho. Když jsem jako dítě cestoval po nemocnicích, jediná možnost, jak trávit čas, bylo kreslení nebo prstové divadlo – loutky mě nakonec dovedly až k Pink Floyd. Pro mě je kreslení stále silně terapeutické, podobně se třeba léčí děti, které zažily válku.

Foto: archív galerie

Americký prezident Barack Obama, jak jej viděl karikaturista Gerald Scarfe.

Když mě svět kolem rozruší, což se děje neustále, kreslím – třeba v osmašedesátém jsem udělal Dubčeka, protože jsem byl rozladěn tím, co se stalo Československu.

Pracoval jste pro The New Yorker a stále přispíváte do Sunday Times. Co vás v politice nebo žurnalistice za ta léta překvapilo nejvíc?

Ani ne překvapilo, jako rozesmutnilo, protože se nic nezměnilo. Stále jsou tu stejné typy padouchů, jednoho Kaddáfího zničíte a přijde další. Chamtivost a násilí nemůžete zastavit. Je to něco jako nemoc – mít více peněz, síly, moci. Je to velmi krutý svět, ve kterém žijeme. Všichni lidé nejsou zlí, řekl bych, že většina z nich jsou dobří, snaží se pomoci druhým. Nikdy ale nepochopím, jak jeden člověk jako Hitler přesvědčil tak obrovskou masu, aby jej následovala.

Frustrující je, že nic z toho, co jsem vytvořil, nic a nikoho zásadně nezměnilo. Syrský prezident Bašár Asad nebude jiný jenom proto, že uvidí můj obrázek. Kresby nic nezmohou, to noviny, tištěná média mohou mít vliv. Vzpomeňme na kauzu Watergate s Richardem Nixonem.

Pojďme to trochu odlehčit. Zajímalo by mě, která osobnost je pro karikaturistu požehnáním a která naopak prokletím?

Asi nejhorší je pan Obama, nejsem schopen přesně vystihnout jeho osobnost. Obama je mi sympatický, když kandidoval na prezidenta, měl jsem velkou radost, že vyhrál. Je liberální a myslím si, že je taky dobrý člověk, který dokázal překonat spoustu překážek ve svém životě.

Kreslil jsem ho jako supermana, protože lidé od něj očekávali nadpřirozené schopnosti, ale teď ho kreslím s roztrhaným pláštěm, protože se musí jako člověk u moci potýkat s řadou problémů.

Jsou však i tací, kteří jsou sami chodícími karikaturami. Například pánové Sarkozy nebo Berlusconi s jeho bunga bunga večírky.

Foto: archiv galerie

Kresba připomínající kultovní postavu učitele ve filmu Pink Floyd: The Wall.

Některá vaše ztvárnění musela řadu lidí rozladit. Třeba Margaret Thatcherovou jste oběsil na šále, vztah Tonyho Blaira a George Bushe jste vyjádřil hodně pikantně, když jste nechal Blairovu hlavu vylézt z Bushova pozadí. Byl někdo natolik rozčílen, že vám i zavolal?

To ani ne. Třeba Thatcherová byla velmi silná žena, ale neměla bohužel sympatie k těm, kteří nebyli jako ona. Nerozuměla slabosti, vždycky lidi nutila, aby se do toho opřeli, ale někteří na to prostě nemají. Byla přesvědčená, že se všichni musí o sebe umět postarat, proto ji chudí neměli rádi. Nicméně byla dobrý materiál podobně jako Nixon nebo Mugabe.

Byla to zábava. Znal jsem všechny kluky z kapely, oni pro mě ani nejsou ti slavní Pink Floyd, ale zkrátka kamarádi. Chodili jsme spolu do hospody, hráli snooker
Gerald Scarfe o spolupráci s Pink Floyd

Z herců jsou skvělí Hugh Grant nebo Woody Allen. U nich je ale zásadní problém, předstírají, že jsou někým jiným, kdežto politici jsou sami za sebe – někteří to dělají dobře, jiní špatně.

Na závěr ještě povinné otázky k vaší nejslavnější spolupráci s kapelou Pink Floyd na desce a filmu The Wall (1982). Původně jste měl celý snímek režírovat, jak na toto výjimečné období vzpomínáte?

Na začátku jsem skutečně režíroval nejen animaci, ale celý film. Bylo toho na mě moc, už jsem to nezvládal. Tak jsem zavolal Alanovi Parkerovi, on to vzal a já zůstal jen u animace. Byla to zábava. Znal jsem všechny kluky z kapely, oni pro mě ani nejsou ti slavní Pink Floyd, ale zkrátka kamarádi. Chodili jsme spolu do hospody, hráli snooker.

Foto: archiv galerie

Ukázka úvodní sekvence k seriálu Jistě, pane ministře.

Pink Floyd: The Wall je legenda, pro řadu fanoušků – a to nejen hudebních – až kultovní záležitost. Stále cítíte jeho sílu?

Ano, ale nedokážu si to vysvětlit. Během práce na filmu jsem na to vůbec nemyslel, ale dnes když cestuju po celém světě, si lidé pamatují hlavně The Wall. Tehdy to zasáhlo celou mladou generaci a ta je dnes dospělá, jsou z nich tatínci, možná i dědové. Je to jejich vzpomínka na mládí.

Více o Scarfeově tvorbě najdete na jeho stránkách.

Reklama

Výběr článků

Načítám