Hlavní obsah
Zleva Ondřej Soukup, Richard Müller a Michael Kocáb. Vyrazí spolu na turné. Foto: Lucie Levá

Richard Müller, Michael Kocáb a Ondřej Soukup: V šansonu je důležitá improvizace

Tří výrazné osobnosti československé hudební scény se spojily a chystají se na společné turné. Richard Müller, Michael Kocáb a Ondřej Soukup ho nazvali Šansony a jiné písně a čeká je řada koncertů na Slovensku i v Čechách. Celá série začne v pondělí 23. září v Liptovském Mikuláši, česká část odstartuje 21. října v Plzni.

Zleva Ondřej Soukup, Richard Müller a Michael Kocáb. Vyrazí spolu na turné. Foto: Lucie Levá
Richard Müller, Michael Kocáb a Ondřej Soukup: V šansonu je důležitá improvizace

Podle čeho jste určili posloupnost jmen do programu celého turné?

Kocáb: Nápad spojit nás dohromady je od Richarda, proto je uváděný jako první. Beru to tak, že to budou jeho koncerty. My jsme takoví lepší hosté, kteří se netrumfují. Takže o dalším pořadí jmen rozhodla abeceda.

Jak přišel nápad k takovému turné?

Müller: S nápadem přišel můj manažer a kapelník Juraj Kuchárek. Navrhl, abychom uspořádali šansonový koncert a přizvali k němu Michaela a Ondru. Oba souhlasili a dál už to bylo jednoduché. Pustili jsme se společně do práce, vzniklo z toho turné a v pondělí vyrážíme. Michaela i Ondřeje si vážím a mám je rád. Upřímně se těším na dobu, kterou spolu strávíme.

Proč jste oslovil právě je?

Müller: Roli v tom hrálo album s písněmi Hapky a Horáčka V penziónu Svět z roku 1988. Michael i já jsme se na něm podíleli a já si od té doby přál, abych s ním mohl něco udělat.

Kocáb: Poznali jsme se ale ještě před nahrávání alba V penziónu svět. Jel jsem se svou dcerou Natálkou na zákrok do nemocnice Na Bulovce v Praze, a když jsem ji opouštěl, na zábradlí před ní seděl Richard a oslovil mě s nějakým svým projektem. Já v té době sledoval televizní filmy s jeho otcem Vladem Müllerem a sledoval jsem i Richarda.

Brzy poté jsme se setkali při práci na albu V penziónu Svět. To už pro mě byl zpěvák, který mě baví. Sledoval jsem pak jeho další průlet životem. Co v hudbě dělal, bylo podle mě vždy velice dobré. Stala se z něho výrazná pěvecká osobnost a já si přál, abychom spolu jednou něco udělali. Cítil jsem, že je mezi námi určitá spřízněnost.

Jak do projektu zapadá Ondřej Soukup?

Kocáb: Richard nejdříve oslovil Ondřeje a od něho jsem se o záměru dozvěděl já. To mě nadchlo ještě víc. S Ondrou jsme zakládali Pražský výběr. Mám tím na mysli ten úplně první, jazzrockový. Byl dokonce prvním muzikantem, kterého jsem tehdy oslovil.

A byl také ten, který do Pražského výběru vnesl punk. Vzpomínám si, že jsem se na něho na jednom koncertu podíval a jemu tekla slina od úst až na zem. Dodnes nechápu, jak tu vazkost zařídil. Já se té jeho přiblblé role chytil a kapela začala měnit směr.

Takže když mi zavolal, řekl jsem si, že to bude skvělé. A utvrdily mě v tom hned první zkoušky. V tu dobu jsme ale netušili, že nás nakonec čeká třicet osm koncertů.  Pro mě to bude nejdelší turné v tak krátkém časovém úseku, jaké jsem kdy zažil.

Soukup: Nejdřív jsem se Richarda zeptal, jaká by měla být má role. Nejsem totiž zpěvák ani performer. Život trávím většinou ve studiu, obvykle sám a skoro se mi chce říct, že už se na mně usazuje prach a pavučiny. Řekl mi, že na koncertech budeme zpívat a povídat si, protože toho máme mnoho společného.

Budeme mluvit o hudbě i o životě. S Michalem budu hrát na baskytaru, kterou jsem po mnoha letech oprášil, písničku Sebastián a budu demonstrovat třeba i to, jak skladby vznikají. Budeme také zpívat všichni společně.

Být při tom je pro mě čest. Richarda jsem zaregistroval v osmdesátých letech, kdy vznikla kapela Banket, v níž zpíval. Byla to zajímavá syntetizátorová hudba, kapela přinesla nový zvuk, který byl fascinující a bavil mě. Potom jsem ho sledoval dál. Registroval jsem jeho divoké roky i to, jak se zklidnil. Ale nejpodstatnější je, že má v repertoáru mnoho opravdu dobrých písní.

Tři ostřílení borci míří na česko-slovenské turné.

Foto: archiv Live Nation

Co je pro vás šanson?

Soukup: Šanson je široký pojem. V překladu to slovo znamená píseň. Jeho součástí, tak jak ho chápeme my, jsou sofistikované víceobsažné texty, které nesou poselství. Já si ale myslím, že skoro každou písničku lze po určitých úpravách interpretovat jako šanson.

Budou základem koncertů písně z alba V penziónu Svět?

Müller: Zazní z něho pět šest skladeb, ostatní jsou z mých minulých alb. Vybrali jsme je velice důsledně a programově jsme se vyhýbali takovým těm tuctovým vytleskávačkám. Došli jsme dokonce tak daleko, že jsme do programu nezařadili píseň Po schodoch. Jsem zvědav, jestli to publikum přežije.

Upravili jste aranže vybraných skladeb?

Müller: Moc ne.

Soukup: Richard má velmi dobrou a citlivě hrající kapelu. Její členové jeho písně dokonale znají a ty naše odehráli skvěle na první dobrou.

Kocáb: Podstatnou roli při interpretaci šansonu hraje improvizační prvek. Šanson musí jít z hloubky, nelze ho dokolečka zkoušet, protože potom takříkajíc okorá. A zpěvák nesmí při interpretaci tyranizovat kapelu. Ať si hraje, co chce, v té Richardově jsou výborní muzikanti.

Soukup: Kamarádi, kteří hráli v minulosti s Hanou Hegerovou, mi vyprávěli, že si před každým večerním vystoupením celý koncert při zkoušce přehrála včetně moderování. Měla nazkoušené úplně všechno. Každý má ale jiný způsob práce, podstatné je, aby to fungovalo.

Baví vás improvizovat?

Kocáb: Já a Ondra jsme odchovanci absolutní improvizace. Hráli jsme v minulosti v Triu Jiřího Stivína, což pro nás jako pro mladá muzikantská ucha byla obrovská čest. O koncertu jsme se vždy dozvěděli jedinou věc, a to kdy a kde máme být. Co budeme hrát, nebylo nikdy řečeno, a když jsme se na to zeptali, málem jsme od Jirky Stivína dostali facku.

Soukup: Před koncertem jsme si střihli o to, kdo začne. Nikdy nebylo řečeno jak, takže se další dva členové takříkajíc nalepovali, a tak vznikaly skladby. Někdy z toho byla zajímavá hudba, někdy chemie nefungovala a byl to průšvih. To je riziko improvizace.

Müller: V polovině devadesátých let jsem byl členem projektu PPF, v němž se mnou byli ještě Andrej Šeban, Oskar Rósza a Emil Frátrik. Naše tvorba spočívala v tom, že já ve studiu do mikrofonu oznámil název písničky a hrálo se. Zezačátku jsem říkal, jestli bude rychlá, nebo pomalá, každopádně to byla jediná informace. Skladby vznikaly přímo na místě a já jako zpěvák improvizoval i text.

Těšíte se na to, že budete společně na turné?

Soukup: Naposledy jsem byl na turné s Karlem Gottem v roce 1992, takže se těším moc. Vzpomínám si, že to byla fantastická záležitost, nesmírně bohatá na nejrůznější zážitky. Nevím, jak probíhají turné dnes, jsem na to zvědavý. Ale protože se obvykle doma starám o děti a po zbytek dne pracuju ve studiu, těším se, jak si na turné odpočinu.

Müller: Nejsem typ muzikanta užívajícího si turné. Po skončení koncertu poděkuju kolegům, převleču se a jdu do pokoje. Vyplývá to z toho, že jsem totální abstinent. Neumím komunikovat s lidmi, kteří se kamsi posunuli prostřednictvím nějakých látek. Vím, že to do jisté míry členy mé kapely mrzí a že to možná bude mrzet i Ondřeje a Michaela, ale já se opravdu potřebuju zavřít v pokoji, pustit si nějakou hudbu či televizní kanál a mít klid.

Kocáb: Já to mám jako Richard, takže Ondra bude po koncertech trochu osiřelý. Alkoholu se nedotknu, jak je rok dlouhý, a také nejsem schopen komunikovat s opilými lidmi. Po koncertech jen neutíkám k hudbě, ale k počítači či zpravodajským kanálům, protože mě pořád hodně zajímá politika.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků