Hlavní obsah
David Jařab se věnuje autorské režii a filmu, výtvarnému umění a scénografii. Foto: Alena Hrbková

Režisér David Jařab o Lady Macbeth z Újezdu: Je to tragický osud, nemůže skončit dobře

Lady Macbeth z Újezdu je titul sobotní premiéry pražského Švandova divadla. Autor textu i režisér inscenace David Jařab přináší pohled na postavení ženy skrze příběh skutečného kriminálního případu z nedalekého Újezdu i inspirace novelou Nikolaje Leskova.

David Jařab se věnuje autorské režii a filmu, výtvarnému umění a scénografii. Foto: Alena Hrbková
Režisér David Jařab o Lady Macbeth z Újezdu: Je to tragický osud, nemůže skončit dobře

Ve Švandově divadle režírujete poprvé. Do jaké míry byla volba titulu přizpůsobena tamnímu geniu loci?

Ne vždy se vytváření konkrétního topografického kontextu hodí. Někdy mám ale potřebu umístit příběh na místo, které si diváci dokážou představit a často jím procházejí. Vzniká tak jakási druhotná historicko-emocionální scénografie. Učinil jsem tak kdysi ve svém Pražském triptychu v Divadle Komedie, ale i teď mi došlo, že pro diváky může být zajímavé při odchodu z divadla věnovat svůj pohled místům, o nichž se v inscenaci mluví.

Každý, komu představení zůstane v hlavě déle než pár minut, může zvednout oči k okolním domům a popustit uzdu svým představám o tom, jací lidé žili za okny a fasádami, které tu jsou už více než sto let. Občas je obohacující se takovémuto propadu do historie otevřít.

Jak vaše detektivně-psychologická hra zapadá do repertoáru Švandova divadla?

Mám dojem, že svým kritickým postojem k diskriminaci a stereotypům má k již uvedeným titulům této sezony blízko. Jinak je to elementární a troufám si říct i nadčasový příběh. Hrají v něm role emoce, touha po lásce a štěstí a příklon ke zločinu, který se zdá být jediným způsobem, jak svého sebenaplnění dosáhnout.

Není to klasická detektivka, vraha máme celou dobu před sebou. Daleko víc hledáme motivace a pochopení jeho činů. Vraždy jsou součástí této cesty a věřím, že o napětí a dramatické situace nebude v inscenaci nouze.

Dnes se hojně diskutuje o roli ženy, ať už ve sféře rodinné, či veřejné. Vaše inscenace ale hledá kořeny ženské emancipace v minulosti. Proč?

Naše představa o tradiční rodině se formovala historicky relativně nedávno, stejně jako pojetí mužských a ženských rolí ve společnosti, přestože je nám dnes obojí často prezentováno jako něco přirozeného, co existuje odpradávna. Model, konzervativními kruhy vzývaný jako hluboce zakořeněná tradice, není ničím jiným než buržoazním ideálem devatenáctého století.

Žena má být ochránkyní rodinného krbu a strážkyní dobrých mravů. Náplní jejího života není studium nebo práce, ale rození a výchova dětí a péče o domácnost. Měšťanská manželka by ostatně neměla pracovat ani v domácnosti, neboť to není v její sociální vrstvě vhodné.

A protože není záhodno rozmělňovat majetek vysokým počtem dětí, je ideální držet ženu-manželku ve stavu sexuální zdrženlivosti, zatímco manžel má k dispozici síť veřejných domů, popřípadě služebnictvo. Žena by neměla být příliš viditelná ani slyšitelná na veřejnosti, tím, kdo určuje většinu jejích záležitostí, je muž. Tohle je reforma, ne tradice.

Jak známo, konzervativci netrvají na ničem původním, ale na výdobytcích poslední či předposlední reformy. Je důležité si to v současném diskurzu o postavení žen, mužů, ale i dětí uvědomit.

Do jaké míry jste se inspiroval Leskovovou Lady Macbeth Mcenského újezdu?

Půdorys příběhu zůstal ve svém základním rozložení podobný. Nešlo mi ovšem o historickou hru, ale současný pohled do historie. Velmi mě zaujala postava Kateřiny, kterou jsem mohl rozvinout a dát divákům šanci nahlížet ji v rozporuplné situaci.

Na jedné straně jí fandit a chápat ji, ale postupně pochopit, že i když má právo na sebeurčení a odmítnutí zůstat zavřená doma za nedůstojných podmínek, její život se volbou násilného vyvázání z nepřijatelných pout nutně obrací k destrukci a patologii.

Je to tragický osud, který nemůže skončit dobře, ale důvodem, proč se takto vyvinul, není nesoudná zištnost a sebestřednost, ale společenské konvence, které nenabízejí žádné kultivované a nesebedestruktivní řešení.

Základem takto pojatého příběhu je úvaha, že naší povinností není omlouvat extrémní a zoufalé činy, ale vytvářet prostředí a vztahy, jež by mohly podobné eskalaci předcházet. I proto má smysl dívat se na dnešní nastavování pravidel soužití žen a mužů z historické perspektivy, kdy se nám některé rozměry této problematiky ukazují mnohem zřetelněji.

V naší divadelní tradici se vyskytují silné ženské postavy zasazené spíše do prostředí vesnice. Vnímáte rozdíl mezi sociálním prostředím města a vesnice v případě formování postavení ženy v rodině či společnosti?

Rozdíly mezi městskou a venkovskou kulturou života zde bezesporu existovaly. Domnívám se, že české či moravské národní hlasy, které si zvolily hrdinu obyčejného venkovského člověka, měly pro tuto volbu v devatenáctém století důvod. Venkov je národně i sociálně diferenciovanější a přehlednější. Svádí k idealizaci a navazuje na romantické pojetí prostoty a sepětí s půdou jako čehosi hlubokého, tradičního a kulturně českého.

Z tohoto hlediska je to samozřejmě trochu nesmysl a licence, ale v kulturním nacionalismu té doby je to pochopitelné. Ve městech jsou národní, sociální i náboženské skupiny mnohem více propojeny a není tak snadné generalizovat. Praha byla skutečným průsakem kultur, kterému touha po nacionální homogenitě ve dvacátém století přehradila cestu.

V českém prostředí nebyly sociální vrstvy od sebe tak vzdáleny jako třeba v anglosaském světě. Proto je pro mě volba městského historického hrdiny v dnešním kontextu zajímavější.

V Lady Macbeth z Újezdu jste, nikoli poprvé, nejen režisérem, ale i autorem scénografie. Je pro vás volba prostoru, v němž se příběh odehrává, určující?

Zcela. Pracuji dlouhodobě metodou přípravy či výrazné úpravy textu a formulování prostoru, a až poté se soustředím na režijní pojetí, práci s hercem a koncept dynamiky představení.

Scénografie pro mě nikdy není jen výtvarným pojetím, ale volbou prostoru, který má na jedné straně svou univerzalitu, ale na straně druhé i velmi podstatnou konkrétnost, byť mnohdy naznačenou jen velmi minimalisticky. Pojetí prostoru a text jsou určující prvky, bez nichž u mě nemůže vzniknout představení.

Mám samozřejmě někdy i chuť vycházet pouze ze základních dramatických situací a spontánních momentů humoru. Ale tento způsob je pro mě spojen spíše s kratšími útvary.

Na scéně máte živě hrající smyčcové trio v obsazení dvou viol a violoncella, což jsou nástroje blízké lidskému hlasu. Jakou roli hrají hudebníci ve vztahu k hercům?

Myslím, že je vždy cenné mít na scéně viditelné tvůrce obrazové a zvukové stopy čili herce, ale i hudebníky. Ne vždy to podmínky dovolují a ne vždy je to přidaná hodnota.

Po dlouhé době jsem si to opět dovolil a jsem rád, i když to vždy vytváří větší potenciál technických problémů. Orchestr, i třeba jen malý, je antiiluzivní složkou divadelního tvaru a je třeba s ním tak nakládat. Volba obsazení byla tentokrát skutečně vedena tónovým spektrem a teplotou, jež by vyhovovala tématu.

Nechtěli jsme vyloženě sólové nástroje, ale nástroje měkčího zvuku a středového rozsahu, které by lidský hlas doplňovaly a byly mu bližší. Se skladatelem Jakubem Kudláčem pracuji dlouhodobě a tato možnost nás už nějaký čas lákala. A tentokrát se okolnosti složily tak, že bylo možné ji realizovat.

Může se vám hodit na Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků