Hlavní obsah
Robert Tamchyna věří v jedinečnost divadelního setkání. Foto: Khalil Baalbaki

Ředitel divadla Viola Robert Tamchyna: Pauza vyvolala úvahy o budoucnosti

Divadlo Viola patří co do rozměru sálu k nejmenším pražským scénám. Více než padesátiletá tradice a herecké osobnosti s Violou spojené je ale staví na jedno z předních míst. Svou stopu na jeho jevišti zanechali Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Karel Höger, Václav Voska, Radovan Lukavský, Luděk Munzar, Dana Medřická, Boris Rösner a mnozí další. Roční nedobrovolná pauza vyvolala kromě ekonomických starostí i úvahy o budoucnosti Violy a zachování její jedinečnosti na pražské divadelní mapě.

Robert Tamchyna věří v jedinečnost divadelního setkání. Foto: Khalil Baalbaki
Ředitel divadla Viola Robert Tamchyna: Pauza vyvolala úvahy o budoucnosti

Jak se podepsalo odloučení od diváků na životě Violy?

Jako u všech divadel samozřejmě velmi výrazně. Divadlo Viola nemá stálý soubor, proto nejsme všichni v tak těsném kontaktu. Účinkují u nás přední herci z různých divadel. Jsem vděčný za to, že nikdo z nich neodmítl pozvání na večery přenášené online, natáčení záznamů představení do archivu nebo pozvání do seriálu krátkých videí na Facebooku, kde herci a režiséři představili své oblíbené autory poezie a jejich verše.

Pauzu jsme využili také k dokončení technických úprav na jevišti i v zákulisí. Teď, stejně jako ostatní divadla, netrpělivě čekáme na to, kdy budeme moci znovu přivítat první diváky.

Myslíte, že se to podaří ještě do konce sezony?

Byl bych velmi rád, kdyby tomu tak bylo, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Pokud by rozvolnění platilo pro omezený počet lidí, pro Violu s kapacitou pouhých osmdesáti diváků by povolená třiceti-, případně padesátiprocentní obsazenost s rozestupy znamenala čtyřiadvacet, respektive čtyřicet diváků. A to je ekonomicky neúnosné.

Rád bych věřil, že divákům chybí divadlo natolik, že za svými herci přijdou i s respirátorem nebo dražší vstupenkou a třeba i bez možnosti dát si sklenku vína, jež k Viole patří. Ale kolik takových nadšenců bude?

Nedávno to výstižně vyjádřil herec Filip Rajmont, který řekl: „Hrát proti někomu, kdo má roušku, podle mě nejde. Nevidíte reakce diváků, nemůže tam proudit energie. A sedět s tím tři hodiny v divadle, to není žádný med. V divadle se má člověk cítit dobře, a ne se bát o život. Je mi z toho smutno…“

Naprosto souhlasím. Divadlo je život, fantazie, spojení jeviště a hlediště bez bariér myšlenkou, obrazem a příběhem.

Robert Tamchyna

Foto: Khalil Baalbaki

Už během loňských prázdnin využila některá divadla možnost letního hraní. Uvažujete o tom i v případě komorní Violy?

Naše představení nejsou namnoze na letní scénu přenosná, počítají s neopakovatelným géniem loci bývalé poetické vinárny. Navíc se obávám, že letních scén bude jen v Praze tolik, že nevím, zda diváci budou mít čas a chuť přijít i do divadla pod střechou, kam míří v průběhu roku.

Přesto se pokusíme alespoň pro pár večerů přidat se k produkci jiné letní scény v případě představení, která to unesou. A ve Viole zkusíme nabídnout večery na začátku i na konci léta. Věřím, že nám ti věrní zůstanou, protože Viola je opravdu jen jedna.

Přesto řada z nich možná divadlu odvykne. Jak je zaujmout, aby se vrátili?

Tahle otázka mě pronásleduje po celou dobu nucené pauzy a vede mě k úvahám o tom, co může divadlo obecně dnes nabídnout. Nakolik ještě vnímáme divadlo jako jedinečné setkání s uměním v jednu společnou chvíli a v čem je specifika jednotlivých scén? Může Viola, která už dávno není jen místem poetických večerů, konkurovat jiným komorním scénám?

Věřím, že genius loci Violy je vzácný. Stejně jako kdysi režisér Jaroslav Dudek o vinohradském divadle řekl, že plyš a zlaté portály svým způsobem určují i repertoár, tak i naše vinárenské stolové uspořádání a jeviště na dotek diváků jsou neopakovatelné a určují styl scény, která je i není divadlem.

Kde jinde se večer diváci zaposlouchají do Prévertovy poezie, jindy vyslechnou dramatický dialog z Paříže na konci války anebo se potkají s Jarkem Nohavicou tak, jak ho nikdy v Lucerně neuvidí?

Jak se Viole daří přežít po stránce ekonomické?

Rád bych poděkoval za spolupráci a podporu všem, kteří Viole pomohli a pomáhají, ať už je to ministerstvo kultury, pražský magistrát, nebo odbor kultury Městské části Praha 1. Dík patří i divákům, hercům, kolegům v sousední galerii Kodl, kteří pomohli finančně i nápadem, zaštítili naši dobročinnou aukci. Velkou pomocí byla i sbírka na webovém portále donio.cz.

Ovšem tím, že vynucená pauza trvá s malou přestávkou už rok, energie už není jako na začátku, kdy jsme se utěšovali, že je to jen na pár měsíců a vše se brzy vrátí k normálu.

Čím se chystáte oslovit diváky po znovuotevření divadel?

Ještě před prvním uzavřením jsme dokončili autorskou koláž Tomáše Vondrovice o životě renesančního génia s názvem Michelangelo: Mramorová horečka s Tomášem Pavelkou v hlavní roli. Stihli jsme ji zahrát ještě v září, ale na své diváky teprve čeká.

Na Vánoce už se nám nepodařilo uvést Zahradníčkovu Ježíšovu košilku, snad se to podaří letos. A těšíme se na jarní nebo letní premiéru večera z veršů a krátkých próz Jacquese Préverta, po léta kmenového autora Violy. Nyní se vrací s režisérkou Lídou Engelovou a s herci Jaromírem Medunou, Mášou Málkovou a Viktorem Dvořákem, ze zvukového záznamu též s Rudolfem Hrušínským a Josefem Somrem.

Další inscenaci ve Viole teď zkouší režisér Radovan Lipus s Klárou Cibulkovou a Igorem Barešem. Jsme tedy na diváky připraveni a moc se těšíme, až je opět uvítáme v hledišti.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků