RECENZE: Ghost se utápěli ve zvukové mase

Díky několika reinkarnacím, jimiž od vydání debutu Opus Eponymous (2010) prošel, a stále novým příběhům v kombinaci s jevištní show, která konkuruje největším vystoupením rockových hvězd, jsou dnes Ghost fenomén.

V neděli večer dorazili do pražské O2 areny. Vyprodáno sice nebylo, leč ti, kteří přišli, věděli přesně, co je čeká a na co se těší. Zhruba hodinu a padesát minut trvající koncert pak tyto povětšinou „poučené“ fanoušky, soudě podle reakcí na místě, potěšil.

Set z ranku nezapomenutelných to ale nebyl. Ghost při něm servírovali skladby ze svých pěti alb s tím, že v první polovině kladli důraz na ty z letošní desky Impera. Ta pojednává o vzestupech a pádech impérií a Forge se na ní ve své nové inkarnaci prezentuje jako kazatel Papa Emeritus IV. Na pódiu mu pak kryje záda osmička anonymních hudebníků ve shodných kostýmech.

Aktuální album je zdařilé. Mísí se v něm heavy metal s hard rockem, glam rockem i pop rockem. Charakteristický je pro ně příklon k jasným melodiím, které se za nic neschovávají. Na pražském pódiu však byla studiová verze toho všeho zatlačena jedním zásadním nedostatkem, sice mizerným zvukem.

Úvodní trojice skladeb (Kaisarion, Rats a From The Pinnacle To The Pit) to odnesla nejvíce. Zvuky nástrojů se přes sebe bezohledně převalovaly, byly nečitelné, nevyrovnané a ve výsledku tvořily masu, ve které se zpívající Forge marně snažil o pozornost. Postupem času se pohříchu věci nelepšily, nadto bylo jasné, že Forge není v nejlepší formě. Ostatně o tom, jak nepevný hlas měl, vypovídaly nejlépe jeho nečasté promluvy mezi písněmi. Byly nejisté, někdy až skřehotavé.

V nastalé zvukové mase se ti, kteří tvorbu kapely dobře znají, nejspíš vyznali. Horší bylo, že akustické eskapády místy rozbolavěly uši, neboť podivných „hučení“ přicházelo z reprobeden do haly neobvykle dost, navíc v síle vcelku bezohledné.

O několik řádů výš stála scéna vystavěná jako vnitřek kostela. Během večera došlo i na pyrotechnické efekty, padající konfety a Tobias Forge se několikrát převlékl. Moc velkým charismatem ale neoplývá, a tak s přihlédnutím k výše popsaným nedostatkům na pódiu působil tak nějak ploše.

První předskokani Twin Temple spojují rokenrol a satanismus. Tvrdí, že obě filozofie jsou do značné míry definovány nerespektováním společenských norem a smyslem pro individualismus. V jejich hudbě vystavěné na tradičním rokenrolu hraje podstatnou roli doo-wop, styl, který se vyvinul v afroamerických komunitách ve čtyřicátých letech dvacátého století a populární byl v padesátých a šedesátých letech.

Všemu přizvukoval saxofon, jenž dodával hudbě cejch minulých časů. Písně však postrádaly nosné nápady, a tak každá z nich zapadla v zapomnění hned, jak skončila.

Uncle Acid & the Deadbeats přinesli hutný devadesátkový stoner rock. Jejich silnou zbraní byly instrumentální vyzrálost a dvojhlas, který definoval všechny pěvecké linky písní. Ty byly potřebně syrové a melodicky jasné. Kdyby tihle Britové hráli o patnáct minut déle, nebylo by to pro nedělní večer vůbec nepřípadné.

Hodnocení: 60 %