Hlavní obsah
Everyday Life je osmé studiové album britských Coldplay. Foto: Warner Music

RECENZE: Coldplay teď krmí hudbou především sebe

Na muzikanty, kteří hrají ve velkých a slavných kapelách, jsou kladeny největší nároky a očekávání. Věděl to Bono Vox z U2, který o tom v minulosti hovořil, vědí to i členové britské skupiny Coldplay.

Everyday Life je osmé studiové album britských Coldplay. Foto: Warner Music
RECENZE: Coldplay teď krmí hudbou především sebe

V předešlých letech definovali dobový pop. Ať už to bylo na debutovém albu Parachutes (2000), nebo svižných Viva la Vida or Death and All His Friends (2008) a Mylo Xyloto (2011), vždy šlo o výrazné kolekce s mnoha hitovými přesahy i s písněmi, které vstoupily do historie.

Na posledních albech už to tak ale není. Kapela se vzdálila mainstreamu a pohybuje se v alternativních hájemstvích. Anebo s nimi koketuje.

Chutě a záměry Coldplay je třeba ctít. Rozhodnutí odbočit z cesty, která je s formací spjatá, ba co víc, zajistila jí celosvětovou slávu, je koneckonců na scéně čas od času k zaznamenání.

Zpěvák Chris Martin, kytarista Jonny Buckland, baskytarista Guy Berryman, a bubeník Will Champion spolu na novém albu Everyday Life navíc souznějí. Když ho nahrávali, rozhodli se vsadit hlavně na živé provedení.

Jestliže tedy elektronické plochy tvoří část nahrávky, ty živě nahrané jí vtiskly tvář. V tomto ohledu je zvuk alba upřímný, ať už je komorní, či mohutný. Včetně těch dětských hlasů i dialogů v některých písních.

Obal alba.

Foto: Warner Music

Zvukovým i producentským vrcholem jsou skladba Orphans, jež charakteristickou popovou melodii pojí se spoustou vokálů, a přítomností mnoha, pro Coldplay, neobvyklých nástrojů zpevněná Arabesque. Znějí v ní dechy, klávesy i smyčce, ovšem na rozdíl od Orphans má tento mix jazzu a folku spíše klubové ambice.

Coldplay si na novém dvojalbu dělají, co chtějí a na co mají chuť. Nemají žádný žánrový koncept, možná ani klíč. Připomíná to slavný počin London Calling (1979) od britských The Clash, jenž je vyskládán z různých stylových inspirací, přitom nicméně drží pohromadě.

V písni Church se pop rock pojí s lehkými drum’n’bassovými podklady, Daddy je minimalistická balada s dominantním zvukem klavíru, Broken a When I Need A Friend jsou gospely s tak emotivním sborovým zpěvem, až z toho mrazí. Champion of the World má stadionový potenciál a spolu s Orphans je to nejmainstreamovější písnička na albu, Cry Cry Cry je lehká soulová věc pro zamilované, Old Friends pozdrav ze světa nových písničkářů.

Coldplay se podle očekávání v textech nevyhnuli aktuálním tématům. Titulní skladba je o lidské sounáležitosti, v Bani Adam je citace slavné perské básně z třináctého století stejného názvu od Saadiho Shiraziho, která i po letech citlivě a přesně opisuje dramatické dění v té oblasti.

V Troble In Town se kapela zastavuje u tématu rasismu a Daddy je o hořkosti z oddělení otce od syna, Eko zase o kráse netknuté země. Jsou to malá lidská dramata zachycená na ploše písní.

Everyday Life je poctivě nachystané a nahrané album. Jeho zvuk je prvotřídní, obsah nadžánrový, nebanální texty jsou potvrzením toho, že nejde o pouhý experiment. Přesto je stylově neuchopitelné a tím pádem trochu matoucí. Coldplay si na něm totiž hrají především pro sebe.

Coldplay: Everyday Life
Warner Music, 27:59 a 24:52

Hodnocení 75 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků