RECENZE: Chvilky. Pěkná studie jedné neměnné postavy

Parkanová už se scenáristicky podílela na dost příšerném filmu Andílek na nervy a budiž řečeno, že v první samostatné scenáristické i režijní práci se jí daří mnohem lépe, byť vystavět dramatický příběh ještě neumí (nebo nechce). Vykreslit postavu oné mladé ženy se jí nicméně podařilo velmi přesvědčivě a působivě a Jenovéfa Boková v ní podává výborný herecký výkon.

Anežka dělá všechno, co se od ní chce a čeká. Nedělá to sice moc ráda, ale vlastně vůbec netuší, jak by to mohlo chodit v životě jinak. Stará se o babičku, která její péči přijímá jako naprostou samozřejmost, sem tam si postěžuje, že to je málo (nikdy by to nebylo dost), a ještě si neodpustí žádné rýpnutí vnučky do slabin.

„Máš smůlu, že máš tlustý nohy po tátovi,“ je jen jedno z takových, na která Anežka nedokáže víc než spíše jen pro sebe trousit poznámky v duchu.

„Díky, to jsem potřebovala slyšet.“ Jen když babička v podání přesné Jaroslavy Pokorné, jež oživí film sem tam i černým humorem, přestřelí, Anežka řekne poznámku trochu hlasitěji, nicméně stejně neúčinně.

Navštěvuje depresivní, v tichém nátlaku agresivní matku, stýká se s náročným otcem a občas také se ženatým milencem, který je k ní láskyplný, ale i surový, když před ní bez ostychu mluví o své rodině. „To je v pohodě, mně to nevadí,“ odpoví Anežka, když si muž svou neomalenost pozdě uvědomí. A tak je to pořád.

Anežce jde její život na nervy, ale zoufale netuší, co by měla udělat, aby v něm alespoň něco změnila. Ví, že by něco změnit měla, navštíví dokonce psycholožku, ale tváří v tvář výzvě, aby se svěřila, nedokáže než plakat. Problém filmu je bohužel v tom, že ani autorka nejspíš neví, co by měla Anežka udělat, a tak to všechno zůstává stejné po celou dobu.

Divák (a není nezbytně nutné, aby byl mladou ženou) se s hrdinkou nejspíš snadno ztotožní, jednak díky bezradnému i bezbrannému půvabu, s nímž ji hraje Boková, ale i proto, že mnohým z toho, čím prochází ona, prochází v určité etapě života hodně z nás.

Je to působivý obraz, ale pod ním není nic, co by diváky přimělo poměřit vlastní zkušenost nějakou nadějí, neřku-li radou, jak z takového začarovaného kruhu ven. A tak se bohužel místo katarze dostavuje depresivní pocit, že žádná cesta ven nevede. Nikdo tu Anežce ani nenaznačí, že člověk se musí nejdřív naučit mít radost sám ze sebe a pro sebe a pak může mít hezké vztahy s druhými. Nikdo jí v ničem nepomůže a ona sama se neumí posunout ani o kousek dál.

Chvilky jsou tedy slušně natočená, velmi dobře zahraná, v dialozích propracovaná a chytrá studie jedné postavy. Bohužel postavy bez vývoje, který se u Anežky pravděpodobně dostaví, ale dost dlouho po skončení filmu. Pro budoucnost Beaty Parkanové je schopnost takové studie nadějná, pro celovečerní psychologický film je to málo.

Celkové hodnocení 60 %