Článek
Vrátila jste se na Novu, kde jste před lety byla reportérkou, do funkce kreativní producentky. Co to obnáší?
Nejprve jsem se vrátila jako dramaturg, protože Nova toho před čtyřmi lety, kdy jsem nastoupila, vyráběla velmi málo. Jako by spala. Na těch málo věcí, které byly vlastní tvorbou, stačili dva dramaturgové, kteří je po obsahové stránce dozorovali.
Pak se ledy začaly trochu hýbat. Vývoj vlastních věcí začal být velmi potřeba, takže tehdejší programová ředitelka Alex Růžek ze mě udělala manažera vývoje obsahu. Nikdo moc neví, co to znamená. Můj manžel (Jakub Szántó, zpravodaj České televize – pozn. red.) si ze mě dělá legraci, že to je manažer obsahu vývoje.
Hodně jsem koordinovala všechny náměty, které na Novu přišly. Rozhodovala jsem o tom, co si naše tehdy už pětičlenné oddělení přečte, jak to vyhodnotíme a kdo si co vezme na starost. To už teď nedělám. Od chvíle, co do funkce ředitele vývoje obsahu nastoupil Michal Reitler, hýbání ledů nabralo zaplaťpánbůh několikanásobnou rychlost. Koordinovat všechny producenty je Michalův nelehký úkol. A já jsem jeden z nich.
Novinky se objevují jen na platformě Voyo?
Mé projekty teď ano, ale mám v dílně třeba i dva, které jsou určeny pro hlavní kanál Novy. Obecně nám moc záleží na tom, aby se Voyo divákům zalíbilo, aby rostl počet jeho předplatitelů a zároveň abychom věděli, kdy, pro koho a co je nejlepší vyrábět. Letos jen do poloviny roku bude mít premiéru pět nových seriálů, zhruba to samé následuje ve druhé půlce roku. V příštím roce toho bude zřejmě ještě víc.
Není škoda, že nové pořady jsou jen pro předplatitele, tedy pro velmi omezený okruh diváků?
Voyo stojí 160 Kč měsíčně, méně než jedna vstupenka do kina na jeden film. Nemyslím, že by předplatné bylo k divákům nějak nefér. A televizní trendy k placeným platformám směřují.
Před několika lety se v Evropě odhadovalo, že z placených platforem bude na rodinu spadat v průměru jedna a půl. Pravda je nyní taková, že průměrná evropská rodina si předplácí tři a více takových platforem. Funguje to většinou v zajímavých symbiózách.
Jedna domácnost má zaplacenou jednu nadnárodní platformu, jakou je HBO nebo Netflix, jednu specializovanou, třeba sportovní nebo s obsahem pro děti, a jednu lokální. My chceme být tím lokálním hráčem, kanál, na němž člověk, když si Voyo zaplatí, uvidí domácí hvězdy, na něž je zvyklý, témata, která jsou mu blízká.
Ve světě to funguje, není důvod, proč by to nemělo fungovat tady. Je samozřejmě možné, že někdy se některé projekty do lineární televize překlopí. Ale spíš asi dlouho potom, co už je všichni vaši kamarádi uvidí na Voyo.
Divácky se program na Nově v podstatě nemění. Ne všichni lidé si budou chtít platit Voyo. Budete s tím něco dělat?
Určitě. A děláme, jen trvá dlouho, než to naběhne. Od doby, co máme nového majitele, pracujeme poměrně freneticky. Jestliže jsme před čtyřmi roky byli dva dramaturgové, teď nás je asi dvanáct, kteří máme na starost různé projekty.
Protože je novácké publikum na něco zvyklé a my chceme standardy dodržet, ale také je posunout výš, nějakou dobu to zabere. Nejméně rok a půl například trvá, než se napíšou dobré scénáře. A pak následuje výroba. Chceme diváky překvapovat, určitě. Ale jenom příjemně. A to prostě stojí soustředěné, trpělivé úsilí.
Přešlo k vám hodně lidí z České televize. Už jste zmiňovala Michala Reitlera.
Michal Reitler je kapitán televizní seriálové tvorby, jsme rádi, že mu můžeme koukat pod ruce. Ano, dobrých lidí přišlo dost, to je dobře. Přesouvá se lidská síla, ale například i zájem nezávislých tvůrců.
Za velkou věc považuji to, že pro nás točí režiséři David Ondříček nebo Alice Nellis. Nedávno jsme uzavřeli první kontakt na spolupráci s Viktorem Taušem na celovečerním filmu. To jsou skvělá jména.
Vaším projektem je seriál Národní házená. Co ještě?
V průměru se zabývám šesti sedmi projekty, které jsou v různém stadiu vývoje, produkce, postprodukce. Zadání na Voyo Originály jsme dostali v lednu 2021 a začali jsme hned hledat náměty a vyrábět.
Národní házená je námětem Michala Suchánka. Já sotva tušila, že nějaká národní házená existuje, ale věděla jsem, že Michal dokáže napsat fór. To je pro začátek spolupráce docela dobrý start. Dneska už znám i rozměry branky.
Další věc z mé dílny je seriál Jitřní záře, která bude mít na Voyo premiéru 10. června. No a pak mám třeba projekt v předvýrobní fázi, jenž se bude točit na podzim, a několik ve fázi vývoje, tedy psaní scénářů.
Co je teď před výkopem?
Špionský thriller. Věc, která se v Čechách moc netočí, a když se natočí, není to úplně ono. Moc doufám a myslím, že tohle ono je.
Napsala jste scénář k oceňovanému dvojdílnému filmu Metanol České televize. Scénáře jste psala i pro seriál Ulice na TV Nova. Nechybí vám dnes psaní?
Někdy ano. Ale i když teď scénáře nepíšu, do těch, s nimiž pracuji, se také hodně obtisknu, i když nejsou mým autorským dílem.
Metanol jsem psala tři roky, a to jen díky tomu, že jsem byla s Jakubem v Izraeli, kde byl zpravodajem. To znamená, že mě nikdo nerozptyloval a nemusela jsem se nutně živit měsíc co měsíc sama. Živil mě manžel. Nikdo z českých scenáristů si nemůže dovolit dělat na něčem tři roky a nedělat přitom nic jiného. To se nedá.
Ano, občas se mi po psaní stýská, i když tvořím tak trochu pořád. Je to něco za něco.
Když jste byli v Izraeli, psala jste blogy. Nenapadlo vás vydat je knižně?
Tu nabídku jsem dostala. Ale mám pocit, že kouzlo formátu na internetu je v čerstvosti, aktuálnosti. Je v tom emoce. Často jsem své psaní po náročném dni brala jako terapii. V knížce by to tak dobře nevyznělo, bylo by to plácnutí do vody. Od knížky chce člověk přece jen víc než jen zábavu.