Principál Divadla Mír Albert Čuba: Vyděláváme i v době korony

Úplně, na několik týdnů dopředu. Všech 339 míst v sále, což není rozhodně málo.

Byl to jak výbuch po granátu, pomoci nám chtěl snad každý. Nepropadli jsme proto žádné hysterii, nehroutili jsme se. Situaci jsme postavili do pozice: vy, diváci, k nám nemůžete, my tedy jdeme za vámi na internet. Začali jsme streamovat na YouTube a přes QR kód dali lidem šanci nás pohodlně a dobrovolně za kulturu odměnit.

Diváci navíc věděli, že peníze jdou rovnou na náš účet, nemuseli se tedy nikde registrovat, zadávat číslo své karty apod. Samozřejmě, že se tyhle příjmy nerovnaly těm, které by přišly, kdybychom měli normálně otevřeno, ale v tu chvíli nám stačily. V době uzávěry nám totiž pochopitelně klesly i náklady.

Projektu jsem poměrně věřil. Úspěšní byli v tomhle směru již Tři Tygři. A tento úspěch byl vlastně inspirací pro seriál sKORO NA mizině. Nemůžu tedy říct, že by se o Divadle Mír před covidem v republice nevědělo. Když přišla uzávěra divadel, už jsme věděli, že můžeme vyrazit za diváky i jinak než fyzicky.

On-line svět jsme měli osahaný. Pomohlo nám hlavně to, že jsme byli připravení. Tušili jsme, že se něco děje, a když zavřeli divadla na Slovensku, bylo jasné, že to přijde i k nám. Hledali jsme, kudy z toho ven, a tak jsme začali okamžitě streamovat na YouTube. A do toho přišel Vladimír Skórka, že by rád přiložil ruku k dílu, čímž za nějakou dobu vznikl seriál sKORO NA mizině.

Odmítavě, ale musím říct, že se mi na ostravských pobočkách bank minimálně snažili pomoci. Jenže pak šlo vše na schválení do Prahy, kde projekt neprošel. V minulosti nikdo podobný případ neřešil. V bankách nevěděli, jak se k věci postavit a s čím ji porovnat. Asi tomu nepomohla ani analýza trhu, kterou jsem za Ostravu dodal.

Ano, vypracoval jsem dokument, v němž jsem spočítal, kolik tady chod zdejších divadel stojí. V bankách byli překvapení zejména tím, že ostatní nežijí pouze z příjmů ze vstupenek, ale že dostávají také velké dotace. V součtu jde o tři sta miliónů ročně.

Následně jsem jim musel dovysvětlit, že jako soukromé divadlo na tyto dotace nedosáhneme, a že se musíme uživit jinak, tedy hlavně z příjmů za vstupenky a z dalších zdrojů. A také to, že kdyby se nám je nepodařilo sehnat, lístek k nám by stál kolem 1 300 korun. Což je na Ostravu nereálná částka.

Začínali jsme na 320 korunách. Teď za ni zaplatíte od 420 do 480 korun.

Trvalo to ale déle, než jsem si původně myslel. Proto jsme si budovu v roce 2016 nejdřív pronajali. Díky ochotě původního majitele jsme v pronájmu zůstali rok a půl. Poté jsem půjčku získal, a to díky tomu, že nás jedna z bank zahrnula do programu „sociálního bankovnictví“, kam spadá i kultura. Za úvěr se zaručila i Evropská unie.

Tohle byl také problém. Budova má totiž jako zástava téměř nulovou hodnotu. Je to velmi specifická nemovitost. Mezi finančníky je zažitá představa, že se neprodá... Tohle si ale nemyslím. Když se prodávala jako obchodní prostor, nikdo ji nechtěl, naopak divadlo si na sebe ale vydělá i za korony. Je vidět, že můžeme konkurovat (nejen) ostravským divadlům.

SKORO NA mizině ale určitě nebylo to, co nám umožnilo přežít jaro a léto. Byly to naše livestreamy na YouTube (které pak posloužily jako inspirace pro vznik seriálu) a především naši úžasní diváci, kteří nás bez nadsázky zachránili. Seriál sKORO NA mizině navíc není jen náš, ale také producenta Vladimíra Skórky. On by se durdil, kdybychom na něj zapomněli.

Ten byl překvapením asi pro mnohé z nás. Každý se po otevření zaradoval a užil si léta. Divadla se v září normálně rozběhla. A v říjnu přišlo další bum. Najednou se zavřelo téměř všechno. Ocitli jsme se v jiné pozici než na jaře. Už jsme nechtěli nikoho o nic prosit, proto vznikla naše video platforma MírPlay.

Funguje vlastně podobně jako klasické divadlo dle hesla: chceš-li s námi, milý diváku, být, kup si vstupenku (respektive předplatné) a my ti za něj nabídneme prémiový videoobsah. Je to pro nás čistší cesta, jak se uživit.

Měsíční předplatné MírPlay stojí devadesát korun, roční pak devět set. Teď ještě uvažujeme, že bychom zavedli i jiné druhy předplatného pro ty, co nechtějí za vše platit kartou.

Dost. Když nám na MírPlay naběhnou v jeden okamžik třeba čtyři tisíce lidí, musíme být připravení, musíme mít vyhovující datový tok. Za přenosy ze serverů tak platíme 25 tisíc dolarů ročně (přes 556 tis. Kč, pozn. red.), což je docela palba. Ale nestěžuji si. Našim cílem je dostat se do situace, kdy příjmy z MírPlay utáhnou provoz divadla v situaci, kdy nemůžeme hrát pro diváky.

Z velké části ano. Ještě k tomu dodám, že s popularitou přišly další zdroje: reklama, sponzoři… Plus prodáváme na e-shopu svůj merch, různé výrobky spojené s divadlem. V jeho zázemí taky vzniklo nové audiostudio, v němž můžeme dělat komerční zakázky pro jiné.

Určitě chceme, aby se na trhu udržel. Každý herec chce být před kamerou, na jeho výkonu je to znát. Ten ostravský přitom nemá moc příležitostí točit. Znám to z vlastní zkušenosti. A když cokoli přijde, je to spíše malá role...

Proto chceme MírPlay provozovat dál. Neříkám, že to, co natočíme, může jít hned do kin, ale ani to časem nevylučuji. Třeba se i na tuhle úroveň dostaneme. Proč ne? Je to jen další cesta, jak vyprávět příběhy. Je jedno, jaké médium k tomu zvolíte, zda jím bude jeviště, nebo váš počítač.

(Smích) Ne, ono vše souvisí se vším. Ještě neumírám, třeba nějaká ta velká, větší role ke mně do Ostravy doputuje.