Článek
Cestopis jako literární žánr dnes pomalu, ale jistě chřadne na úbytě. Koho by zajímaly popisy vzdálené divočiny, když se do ní – s výjimkou nejvyšších hor, Antarktidy a odlehlých ostrovů – sám může jednoduše vydat? A pokud na to nemá čas či prostředky, alespoň se z pohodlí domova podívat na téměř neomezené množství obrázků a videí, které jsou volně k dispozici na internetu?
Nakladatelé potvrzují, že pokud není cestopis spojen s nějakým silným příběhem, nejlépe ze sféry osobnostního rozvoje, s výstředním plánem typu objet svět na koloběžce nebo není jeho autorem celebrita, pak se žádné velké prodejní úspěchy očekávat nedají.
Je tu ovšem jedna výjimka, a tou je Ladislav Zibura. Jeho Prázdniny v Česku se na sklonku minulého roku dvanáct týdnů držely na druhém až čtvrtém místě žebříčku bestsellerů Svazu českých knihkupců a nakladatelů v kategorii naučná literatura. Celkové prodeje všech Ziburových knih už překročily metu 200 tisíc výtisků, což ho řadí mezi vůbec nejúspěšnější současné české autory.
Covidové prázdniny
Zatímco v předcovidových Prázdninách v Evropě jezdil Zibura stopem po našem kontinentu od jihu k severu, Prázdniny v Česku se odehrávají v létě roku 2020, kdy se lidé po první vlně covidu ještě trochu cestovat báli. Autor tedy vyráží na prázdninové road movie po Česku v legračním autě Nissan Cube, které střídá s lodí, vlakem nebo oslem.
Jako řidič s čerstvým řidičákem se vyhýbá velkým městům, s autem zažívá různé patálie, nakonec ho musí nechat v servisu a půjčovat si auta od přátel a rodiny. Část cesty absolvuje s kamarády, část s přítelkyní, část sám. Projede velkou část republiky, zejména její jižní a západní část.
Na cestě vyhledává neobvyklé pamětihodnosti, jako třeba úplně novou zříceninu hradu nebo „podhlednu“, kterou v jedné obci vybudovali místo obvyklé rozhledny. Potkává zajímavé lidi i nejrůznější podivíny, třeba muže, jenž sbírá samorosty. Kniha je navíc oproti předchozím plná příběhů z dávné i nedávné minulosti. Autor s nadsázkou říká, že chtěl napsat cestopis o naší zemi, ale vyšla mu z toho knížka „o zločinech komunismu a nuceném vysídlení Němců“.
Promiňte, jsem z Prahy
Tak jako předchozí Ziburovy knihy nejsou ani Prázdniny v Česku jen cestopisem, ale také humoristickým románem. V rychlém sledu tu vtipná historka střídá vtipnou hlášku, autor si dělá legraci ze sebe i svého okolí. Když do někoho omylem strčí, omlouvá se slovy: „Promiňte, já žiju v Praze, tak jsem bezohlednej.“
K tomu ale dokáže úplně nenásilnou formou propašovat spoustu zajímavých informací o naší vlasti, třeba že tu rostou dvě miliardy stromů nebo že máme nejhustší síť značených turistických cest (se značkařem Klubu českých turistů pak stráví celý den). A samozřejmě také vážných historických příběhů o těžbě uranu na Jáchymovsku, železné oponě v Podyjí, mobilizaci v roce 1938 nebo Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, popraveném během staroměstské exekuce.
Kniha je i laskavým portrétem českého národa. Autor oceňuje, že Češi jsou navzdory předsudkům o stydlivosti na potkání velmi upřímní. „Nikdy se u nás neuchytil zvyk používat prázdné zdvořilostní fráze. Věci říkáme bez obalu. Máme také smysl pro humor a nadsázku a nebojíme se je použít.“
Ke konverzaci s místními podle Zibury patří „otevřený nihilismus, uštěpačné narážky, nekorektní vtipy, předstíraný i upřímný nezájem, tykání na potkání, sebelítost, rafinované i prvoplánové vulgarismy a barvitá přirovnání“. Nepříjemné, neochotné, otrávené nebo hloupé spoluobčany Zibura nepotkal, nebo – což je pravděpodobnější – o nich jen nepíše.
Teenagerům i prarodičům
Spojením cestopisu a humoristického románu vytvořil Ladislav Zibura nový silný žánr, v němž je sám králem – či přinejmenším princem (na Instagramu ho najdeme pod jménem @princladik). Jeho knihy mají potenciál oslovit velmi široké publikum od teenagerů, přes autorovy vrstevníky až po generaci jeho prarodičů.
Pozoruhodné je, že jeho humor je nejen inteligentní, ale také korektní, žádné vtipy o blondýnách, policajtech nebo Romech, nic, co by se někoho mohlo dotknout. Naopak velmi invenčně stereotypy shazuje, jako třeba v tom zmíněném případě bezohledného Pražáka. Ve srovnání s vulgaritami, které produkují někteří další čeští bestselleristé, je Zibura až starosvětsky zdvořilý, byť samozřejmě i u něj občas najdeme nějaký peprnější výraz.
Autor dokáže také velmi zručně pracovat se sociálními sítěmi. Na Facebooku má 84 tisíc přátel a sledujících, na Instagramu ho sleduje více než 70 tisíc lidí. To jsou pro českého spisovatele mimořádná čísla (pro srovnání třeba Alenu Mornštajnovou sleduje na Instagramu 3700 lidí, Jaroslava Rudiše 4200 a Halinu Pawlowskou 41 tisíc lidí).
Pobavit je dobrý nápad
Se svou čtenářskou základnou Zibura neustále komunikuje, a dokonce i itinerář Prázdnin v Česku vznikl z tipů na zajímavá místa, o která požádal své followery. Na jeho profilech nenajdeme nic, co by mohlo způsobit nesouhlas části jeho publika – nevyjadřuje se k politice ani k současným problémům, které dělí společnost. (Na druhou stranu tu nenajdeme ani žádnou propagaci výrobků a produktů.)
Další kontakt se čtenáři udržuje Zibura prostřednictvím svých přednášek, které spíše než klasické povídání cestovatele o tom, co zažil, připomínají vystoupení stand-up komiků. Svou první knihu napsal až po pozitivních ohlasech na své přednášky. V době před covidem přednášel ve velkých městech před vyprodanými kinosály.
V Prázdninách v Česku najdeme větu, kterou by si Ladislav Zibura mohl dát jako krédo: „Věřím, že pobavit ostatní, nebo aspoň sám sebe, je vždycky dobrý nápad.“ Jeho knihy mají vyšší ambice než jen bavit, ale jsou napsané tak zručně, že to čtenář ani nezaregistruje. Pátá úspěšná kniha v řadě naznačuje, že je tu neopomenutelný autor, jehož dílo svébytně odráží ducha doby.
Ladislav Zibura: Prázdniny v Česku. Kniha Zlín ve společnosti Albatros Media, Praha 2021, 394 stran
Může se vám hodit na Zboží.cz: