Hlavní obsah

Petr Marek ze skupiny Midi Lidi: Nejlepší výrobní prostředek je úplněk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Kapela Midi Lidi v posledních měsících nezahálela, a tak na začátku června vydala rovnou dvě nová alba. První den v měsíci páté řadové Nikdo se ti nebude smát, když budeš mít lidi rád a o den později šesté Heal The World, konečně! Nálož dvaceti písní komentuje zpěvák a skladatel Petr Marek.

Foto: Grolich & Grolichová

Kapela Midi Lidi funguje na hudební scéně od roku 2006. Petr Marek na fotce druhý zleva.

Článek

Proč jste se rozhodli vydat dvě alba tak rychle za sebou?

Napsali jsme spoustu písniček a měli jsme pocit, že dobrých je jich tak akorát na dvě alba. Natočili jsme 287 demosnímků, přičemž šlo třeba jen o čtyři takty hudebního motivu nebo naopak osm minut nahrávky. Nikdy to ale nebyly celé písničky, ty z nich vznikaly.

Nejdříve jsme chtěli vydat album a měsíc poté nečekaně další. Bavili jsme se i o tom, že bychom třeba za měsíc vydali ještě jedno. Připadlo nám to legrační. Asi čtrnáct dnů před vydáním první desky jsme se ale rozhodli, že tu druhou zveřejníme hned následující den.

Podle čeho jste písně na jednotlivá alba řadili?

To byl velký boj. Nejdříve jsem prosazoval, abychom k tomu přistoupili konceptuálně. Mám rád desky, které mají jednotný zvuk, a tak jsem chtěl seřadit písně podle toho. Zkoušel jsem je pospojovat i podle témat v textech. V jedné i druhé variantě se ale nakonec objevila určitá jednotvárnost.

Nakonec jsme se vydali cestou čisté radosti. Přehazovali jsme písně tak, aby to dávalo smysl a aby na každé desce byly alespoň dvě, které spolu souvisí, ať už textově, či hudebně. Díky tomuto propojování se nakonec stalo i to, že nálada textu jedné písně nečekaně obarvila náladu textu písně předcházející.

Třeba ze skladby Reportáž psaná samoplátcem, která je v základu o lásce, se stala najednou věc téměř společenská. Původně to byla milostná píseň o člověku, kterému je dobře s člověkem, jehož má rád a zahání mu chmury. Názvem a dovětkem předešlé písně je to ale pro mě dnes už i skladba o někom, kdo je ve špatné sociální situaci, chce ze světa dobrovolně odejít, ale jelikož má nablízku dobrého člověka, neudělá to.

Jsou nová alba v něčem koncepční?

O našich deskách uvažuju jako o filmech, románech nebo divadelních hrách. Málokdo si toho všimne, protože málokdo poslouchá alba celá a pozorně. Já jsem ale zastáncem starého modelu, kdy je přijímám jako sevřený útvar písní, které spolu mohou souviset.

Má to spojitost s tím, že na nových albech je dost mluveného slova?

Dělávali jsme to i na starších deskách, ale na nových je toho víc. Spojitost to má. Také mám rád, když se z cizího kontextu ukradne nějaké slovo, které jiné písni významově cosi přihodí, ať už absurdně, nebo reálně. Hodně to dělá třeba britská kapela Chumbawamba.

Obecně přiznávám, že na nových albech je až příliš mnoho textů. Měl jsem užvaněné období, pudilo mě to k tomu. Přitom na prvních našich deskách vládla hudba a vedle ní jsme měli jen krátké slogany. S přibývajícími deskami však přibývalo slov.

Proč jste měl to puzení?

Ve velké míře to zapříčinilo společenské dění. Spousta jevů, které kolem sebe vidím, mě tak štve a nutí k zamýšlení, že se to projevuje v textové ukecanosti. Některé věci prostě nelze popsat sloganem, alespoň já to neumím.

Jsem velký fanoušek textů kapely Pet Shop Boys. Některé jejich písně mě ani nebaví tolik hudebně, ale texty jsou civilní, společenské, s výbornými slogany, podané s humorem a ironií. Přitom to vypadá, že jsou jenom o lásce, takže kdo chce, může je vnímat jenom tak.

Co vás štve?

Každého štve kde co. Mně vadí třeba neochota lidí se domluvit, což vytváří velké napětí. V některých písních zkoumám, jak taková nedorozumění vznikají. Výsledným jmenovatelem textů je pak apel na to, abychom se aspoň zkusili domluvit.

Je v tom určité mesiášství, i když na takovou roli nemám mandát, protože sám se někdy chovám nezodpovědně. Já se tím rádoby mesiášstvím ale i dost bavím.

Na nových albech kráčíte mnohem více k popu než v minulosti. Je to záměr?

Jsme lidé, kteří mimo jiné poslouchají i klasické popové písničky. Nic proti nim nemáme. Když složíme dobrou popovou píseň, kterou budou hrát rádia, budeme z toho mít radost. Nejdeme tomu ale cíleně naproti.

Nedávno jsem si uvědomil, že naše písně zpravidla nemají refrén. Procházel jsem si je a zjistil, že klasické refrény máme jen ve dvou nebo třech. Položil jsem si otázku, čím to je, a dospěl k odpovědi, že tím, že to neřeším.

Kdybych byl jako autor důsledný, nejspíš bych neměl problém vymyslet si do písní refrén hitového typu, protože si neskromně myslím, že mi to jde. Jak ale říkám, netlačím se do toho.

Příjemné melodie, které na nových albech jsou, dokonce trochu potlačují elektroniku jako hudební základ.

Souhlasím. Myslím, že je to přirozený vývoj. Naše první dvě desky byly strojovější, striktně elektronické. Čím víc jsme ale koncertovali a zjišťovali, co nás baví, tím víc prorůstaly do zvuku našich skladeb živé nástroje. Díky tomu jsme takříkajíc začali více skládat písničky.

Všichni v Midi Lidi koneckonců posloucháme kytarové kapely, vzešli jsme z nich. Já osobně třeba přes léto poslouchám skoro výhradně kytarovky. V zimě si zase víc pouštím elektronickou hudbu.

Na konci alba Heal The World, konečně! je akustická Píseň pro komára z chatičky. Je to náznak toho, že třeba v budoucnu odejdete od elektroniky?

Je to jen ukázka tvůrčí svobody. Koupil jsem malý srub naproti osadě Ztracenka, první nemovitost ve svém životě. Přivezl jsem si tam akustickou kytaru, kterou jsem dostal od mámy k patnáctinám, sedl si před srub a začal hrát motiv, který mě napadl.

Okamžitě se mi zalíbil, a tak jsem si ho nahrál na mobilní telefon. Při cestě domů jsem zastavil na poli, asi za tři minuty napsal text a doma jsem pak natočil zpěv. Ta písnička je totální vítr normálnosti.

Jak to, že jste text vymyslel tak rychle?

Protože byl úplněk, který na mě funguje jako nejlepší výrobní prostředek. Hraju improvizované divadlo a vypozoroval jsem, že nejlepší představení máme den před úplňkem a za úplňku. Den před úplňkem to jsou čisté čiré výtrysky hodinové improvizační krásy, v den úplňku je to z poloviny takové a z poloviny destruktivní.

Mám pocit, že za úplňku je ta síla velká do všech stran. Jsme schopni se i pohádat, během improvizace jsem dokonce Prokopu Holoubkovi rozkopl kytaru, protože mi vadilo, co hraje. To je skoro neomluvitelné! Za úplňku se nám také často pokazí technika a mnohdy se mi přihodí nečekaná setkání.

A projevuje se mi to samozřejmě i v hudbě. Využívám to, za úplňku prostě sednu a píšu texty. Během pěti minut to jde úplně samo.

Jste spokojen s tím, co Midi Lidi od roku 2006 na scéně dokázali?

Jsem spokojen, ale nebude mi vadit, když to bude ještě lepší. Kdyby naše písničky hrála rádia, budu rád. Strašně mě baví koncerty pro sto dvě stě lidí v klubu, stejně tak budu rád hrát pro plné haly.

Nejsem ale ochoten pro to udělat nějakou blbost.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám