Hlavní obsah

Ostravské dny jsou výjimečné, řekl skladatel Michal Rataj, jemuž tam zazní Movis

Novinky, Alex Švamberk

Ve čtvrtek 22. srpna začala v Ostravě přehlídka soudobé hudby Ostravské dny, která potrvá až do konce měsíce. V jejím rámci bude v neděli uveden i klavírní koncert Movis skladatele Michala Rataje, který při té příležitosti poskytl Novinkám rozhovor.

Foto: Karel Cudlín

Michal Rataj

Článek

Co pro tebe znamená účast na Ostravských dnech?

V prvé řadě to znamená být po několik dní součástí našeho jediného festivalu zaměřeného na široké spektrum současné hudby dneška. Máme samozřejmě i další festivaly, kde zní současná hudba – Expozice nové hudby, Music Olomouc, Contempuls, ale Ostravské dny jsou výjimečné svou koncentrovanou nekompromisností, s níž vedle sebe bez estetických předsudků staví velmi širokou paletu současných hudebních projevů od instrumentální hudby přes hudební divadlo, soundart, elektroniku až po improvizační, intermediální či folklorní mix-formy.

Být součástí takového prostředí spolu s kolegy z celého světa, úžasnými interprety a pozornými posluchači je jako pro rybu skok do vody... Když jsem před dvanácti lety poprvé navštívil v New Yorku Petra Kotíka, duchovního otce ostravských soudobohudebních počinů, a ukazoval jsem mu své práce, vůbec mě nenapadlo, že bych mohl být opakovaně součástí tohoto světa.

Bez jakéhokoli pochlebování jsem přesvědčen o tom, že jeho zcela ojedinělé vnímání západoevropského kulturního kontextu je spolu s životní zkušeností vkladem, který nemá moc obdoby.

Jak vznikala skladba Movis a co tě k ní inspirovalo?

Myslím, že jsou dvě linky, které ke vzniku té skladby vedly. Tou zcela bezprostřední byl zážitek z recitálu, který zahrál loni na jaře belgický pianista Daan Vandewalle v pražském Atriu Žižkov.

Vedle nové Kotíkovy skladby to byla téměř hodinová extrémně virtuózní variační kompozice Frederica Rzewského The People United Will Never Be Defeated!. Součástí této skladby je i improvizační kadence, která mě tehdy zcela uhranula.

Daanovu hru jsem znal z řady dřívějších provedení skladeb nejrůznějších autorů, ale zde bylo něco navíc. Protože se před pár lety pochvalně vyjádřil o mém cimbálovém koncertu Temporis, nějak jsem se osmělil a oslovil jsem jej, zda bych pro něj mohl napsat klavírní koncert. K mému obrovskému překvapení souhlasil – to byl ten bezprostřední impulz.

Druhou – řekněme poetickou – linkou inspirace byla v té době již existující dvojice orchestrálních skladeb Spatialis a Temporis. První tematizovala prostor (orchestr Berg hrál spolu s reproduktorovou spirálou kolem posluchačů), druhá pak rozeznívala tematiku času v obsazení sólového cimbálu a velkého orchestru.

Cítil jsem, že by to mohl být právě nový klavírní koncert Movis, který nějak nastaví zrcadlo tematice pohybu v nejobecnějším slova smyslu.

Znamená Movis nějaký přelom ve tvé tvorbě?

To je dost na tělo – já o tom sám nevím, ale je docela možné, že tomu tak bude. Jednak je to třetí z orchestrálních skladeb, které jdou po nějakém větším inspiračním celku prostoru, času a pohybu.

A pak jde o to, že hudební materiál, k němuž sahám (zejména v oblasti harmonie a jejího tvarování v čase), má dnes za sebou asi šest let určitého vývoje – jak v mých akustických, tak elektronických skladbách.

Ta otázka mě vlastně provokuje... a protože mám v příštím roce naplánovaný takový privátní kus tvůrčího soustředění, je fakt možné, že se to celé hudebně nějak posune. Vůbec bych se tomu nebránil.

Spojován jsi do jisté míry s elektronikou. Jaké to je skládat pro orchestr?

Je to s trochou nadsázky podobné, jako míchat šedesát audiostop v počítači. A zase naopak. Ty věci jsou provázané. Tahle společensky a mediálně vyžadovaná příslušnost k jasně čitelným zařazením je vlastně novodobá forma jakéhosi mocenského teroru, kterému se obtížně uhýbá. Je zkrátka vhodné být dobře čitelný – pro média, organizátory, instituce, posluchače.

Jenomže hudba si přece žije svůj vlastní život a hledá v současných meandrech cesty, které nejsou přesně čitelné a domnívám se, že dávno ty nejzajímavější věci vznikají mimo koryto hlavního proudu, tam, kde se sráží různé typy hudebního myšlení a interpretačních praxí, tradiční kompoziční myšlení s nejnovější technologií, kde starobylé přemýšlení o harmonii a polyfonii dostává energické impulzy v podobě nového zvuku či improvizační praxe.

Psát pro orchestr je v prvé řadě obrovský dar – mít k dispozici několik desítek hráčů na pódiu není samozřejmostí. Ale především je to pro mě hledání zvukových tvarů způsobem, který ve studiu není možný, zároveň ale takových, které by bez té studiové praxe nikdy nevznikly.

Jedná se zejména o míchání nástrojových barev a tvarování celkového orchestrálního zvuku v čase, obojí se velmi podobá práci na dlouhých studiových formátech jako třeba rozhlasová hra, filmový mix anebo delší akusmatické kompozice.

Jaké to je být skladatelem v České republice na počátku 21. století?

Těžko odpovídat. Asi je třeba rozlišit profesi skladatele, který komponuje zakázkovou hudbu pro film, televizi, divadlo, počítačové hry, kde jde o hudbu vyloženě užitnou a není jednoduché (pokud je to vůbec záhodno, jakože většinou ani není) v této soundtrackové oblasti posunout mantinely jinam, než jsou očekávány.

Budeme-li se bavit potenciálně o skladateli, který by komponoval pouze novou autonomní koncertní hudbu nebo operu (hudební divadlo), tak takový status v Česku prakticky neexistuje.

Klíčové hudební instituce novou tvorbu objednávají zcela sporadicky, spíše nepravidelně, a jelikož jsme malá země, živit se takto je zcela nemožné. Kredit by v tomto smyslu měl patřit Nové scéně Národního divadla s obdivuhodnou řadou nových hudebně divadelních produkcí pod kuratelou bývalého šéfa opery Petra Kofroně, v institucionálním vzduchoprázdnu existujícímu Orchestru Berg za podporu hlavně nejmladší generace autorů a zcela sobecky připodotknu, že i Českému rozhlasu s více než 170 mini-objednávkami nových zvukových kompozic za posledních 17 let, u nichž jsem mohl sám jako producent asistovat...

Ale zpět k onomu statusu – myslím, že jsem jej ani nikdy nevyhledával, protože mne přitahovalo příliš různých přeshraničních hudebních dobrodružství, která zpravidla do mainstreamového objednávkového vážnohudebního provozu spíš nezapadají. Jsme ale zas u těch „škatulek“.

Díky tomu, že jsem měl možnost se v posledních letech dost věnovat filmové hudbě, rozhlasové tvorbě a také hudbě improvizované, zjistil jsem, že vzájemné prolínání všech těch světů je tím nejzajímavějším, co mě dnes oslovuje.

Jak přinést do filmové hudby zvuk soudobého orchestru, jak vnést do akusmatické hudby kus obrazového vyprávění bez obrazu samotného, jak přinést do přísného orchestrálního řádu moment improvizace – ostatně právě to je momentálně největším otazníkem nad provedením Movis na Ostravských dnech – jak bude jednašedesát hudebníků v orchestru reagovat na improvizujícího sólistu.

Nebýt mých nedávných jazzových výletů s kapelou POINTS-Rataj Quintet, asi bych se do takových končin nedostal. Čistě pragmaticky je to ale tak, že svou koncertní tvorbu téměř ze 100 % vyvažuji komponováním pro film, rozhlas a TV a moc bych si přál, kdyby nějaká taková rovnováha ještě aspoň chvilku vydržela. V pořádku to ale asi není.

Kterou oblast své tvorby považuješ za nejdůležitější, ať už u uměleckého hlediska, tak z hlediska odezvy a uplatnitelnosti?

Za nejdůležitější považuji, když mohu svůj hudební jazyk promítnout do různých situací, a tomu jazyku je přitom stále rozumět. Zpočátku svého kompozičního snažení jsem ty jednotlivé světy spíše odděloval, než mi došlo, že k sobě mohou zcela integrálně přináležet.

Pochopitelně si velmi vážím toho, když mohu slyšet v mezinárodním kontextu své koncertní věci – ať už živě nebo ve vysílání. Když hudba obstojí sama o sobě, spouští procesy, které nelze nahradit.

Ovšem když se hudba propojí s jinými typy médií a vyjadřovacích prostředků, může vzniknout čirá magie – na počátku roku jsme premiérovali divadelní hru Kathariny Schmitt Molyneuxova otázka ve Studiu Hrdinů v Praze, kde zvuk celou dobu neustále cestoval v kruhu kolem a nad diváky a vytvářel zcela nový prostor, uvnitř něhož probíhalo představení.

Bez symbiózy s herci a celou scénou by se to nestalo. Zdá se mi, že propojování různého a vybočování mimo mantinely očekávaného se mi asi stalo neplánovanou životní realitou.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám