Hlavní obsah
Christopher Ward Foto: csward.com

Operu se musíme snažit udržet naživu, řekl dirigent Ward před premiérou Lásky ke třem pomerančům

Anglický dirigent Christopher Ward v Praze připravuje Prokofjevovu surrealistickou pohádkovou operu Láska ke třem pomerančům na motivy textu Carla Gozziho, která bude mít premiéru 16. května v roce, kdy uplyne sto let od jejího vzniku. Ward na sebe upozornil už loni, když v Národním nastudoval námořnickou operu Benjamina Brittena Billy Budd.

Christopher Ward Foto: csward.com
Operu se musíme snažit udržet naživu, řekl dirigent Ward před premiérou Lásky ke třem pomerančům

Co pro vás znamená Brittenův Billy Budd?

Pro mě je to něco velkého, co patří k anglické hudební kultuře. Kdykoli tuto hudbu slyším, okamžitě mi navozuje pocit mořského pobřeží, anglického moře, britského vztahu k moři, jsme mořský národ a tady v tom nejhorším (slova smyslu). Hudba je velmi evokativní, příběh je velmi těžký a i v dnešní době neuvěřitelně současný, protože se zabývá tématem homosexuality. Ale představuje i velkou hudební výzvu.

Jaké to bylo nastudovat Billyho Budda v Národním?

Užil jsme si to tu, bylo potěšující vidět, jak byly soubor, sbor a sólisté otevření vůči hudbě, jak ji přijímali a vytvářeli vlastní pojetí. A velkým potěšením bylo pracovat s režisérem Danielem Špinarem, protože si ze světa činohry, ze kterého vyšel, přinesl velmi současný pohled vycházející z určitého druhu divadelního jazyka, který používá. Nabízí velmi současné a velmi poutavé a silné pojetí opery.

Christopher Ward

Foto: csward

Nyní ale připravujte dílo, které je docela odlišné.

Ano, je trochu odlišné a taky je to se souborem Národního divadla a ne s orchestrem Státní opery, uspořádání souborů v Národním divadle je velmi komplikované, ale myslím si, že už začínám rozumět tomu, jak funguje. Máme jednoho nebo dva stejné sólisty, ale orchestr je jiný a sbor taky. Ale je skvělé pracovat ještě jednou s Radimem Vizvárym, který dělal v Billym Buddovi choreografii, což z přípravy dělá velmi potěšující a familiární proces.

Proč jste se rozhodl přijmout nabídku nastudovat Lásku ke třem pomerančům?

Protože se tolik neuváděla, ale je to komické, pestré a kaleidoskopické dílo, které jsem vždycky chtěl dělat, takže to vypadá jako skvělá příležitost nastudovat dílo, které inscenuji poprvé a současně obnovit vztah k Národnímu divadlu. Potěšilo mě vrátit se sem, protože mám rád Prahu, je to jedno z mích oblíbených měst, nádherné město, kde je navzdory všem turistům skvělé trávit čas, má ohromnou energii, zejména v tomto období na jaře. Ale je pěkné se vrátit a pracovat s podobným týmem.

Christopher Ward

Foto: Dasa Wharton / Národní divadlo

Jaký jste k Prokofjevově hudbě uplatnil přístup?

Zrovna jsem pracoval v Berlíně a setkal jsem se s Danielem Barenboimem, který chytře řekl, že je velmi důležité vědět, jak byl Prokofjev sarkastický. U Benjamina Brittena žádný sarkasmus neobjevuje, hudba v Billym Buddovi je velmi upřímná, zatímco Prokofjev je vždycky ironický a sarkastický, a právě to bodnutí dělá jeho hudbu velmi flexibilní, rychle se mění. Má taky suchý humor. Lásku ke třem pomerančům považuju za opravdu zábavnou a myslím si, že se Prokofjev hodně bavil, když ji psal a reagoval na text, což je klíč u komických pohádek. A já miluju pohádky.

Režisér radim Vizváry

Foto: 2media

Když se podívám, jaká díla jste inscenoval, je vidět, že máte docela široký záběr.

Lidé to říkají. Jsem velice zvědavý a rád objevuju nové styly, i když se mi taky líbí přicházet k známým skladatelům. Velkou částí mé práce je uvádět díla žijících autorů jako je Miroslav Srnka tady v Praze. Je to velké privilegium, byť je velkým privilegiem také přistupovat ke známým, mrtvým skladatelům přes jejich dílo, které žije v současném světě. Prokofjev je pro mne vždy tím, u něhož jsem si byl pořád trochu nejistý kvůli sarkasmu a ironii, nikdy není ani na sto procent upřímný. Je to velmi zvláštní vlastnost.

Osobně se přiznám, že mám raději Šostakoviče.

Myslím si, že právě Šostakovič je jedním z důvodů, proč byl tak hořký - nesl celé dědictví Čajkovského a pak přišel Stravinskij, a tak se odstěhoval. Pak ho úřady přiměly k návratu do Sovětského svazu sliby a zrovna v tu chvíli byl objeven a propagován Šostakovič, takže měl vždycky pocit, že je až druhý. Myslím si, že právě to velmi přispělo k jeho sarkasmu a k nepatrné hořkosti v jeho hudbě. Je to jak gin s tonikem, je to hořkost, kterou si užíváte.

Ale Šostakovič je taky ironický.

To rozhodně taky, souvisí to s tím, v jakém světě tehdy žili. Byla to skoro nutnost při potýkání se s politickým režimem v zemi. Ale svým způsobem je pod restrikcemi vždy svoboda, i když to byla jedna největších omezení, byl navzdory mentálnímu a kulturními utrpení za režimu inspirován k tvorbě skvělých děl.

Co vás vede k inscenování děl žijících skladatelů?

Jsem přesvědčen o nutnosti obnovovat náš divadelní život uváděním nových děl na objednávku, moderní hudby, i když se publiku nové dílo nelíbí, což je možné a v pořádku, protože ne vše, co je nové, je dobré. Nová díla posloucháte jinak než třeba Nabucca, moderní skladby vám poskytují jiné reference. I když si užíváte Nabucca možná víc, je velmi důležité mít tuto zkušenost.

Billy Budd přináší tématiku námořního boje. Na snímku Štefan Margita, a Christopher Bolduc

Foto: Hana Smejkalová / Národní divadlo

Je pořád opera živá?

Rozhodně a musíme ji naživu udržet. To je velmi důležité. Když nebudeme obezřetní, mohlo by to nastat a stane se muzeem. Je důležité se nevzdávat. A když měl v Praze premiéru Don Giovanni, byla to tehdy současná hudba, která pomohla zformovat podobu žánru.

Ale uvádět nová díla je těžké.

Těžké to je, bývá to složitá a komplexní hudba, často velmi abstraktní a komplikovaná. A odpovědností nás umělců je být upřímný a vysvětlovat ji, ale také ukázat lidem, jak je složité dělat tuto hudbu, aby působila lidsky.

U opery to však je i otázka peněz, potřebuje velký orchestr, sbor, zpěváky, výpravu...

To je taky pravda je potřeba mít rozpočet, ale taky je nutné mít vizi, aby se svět klasické opery a svět soudobé hudby navzájem podporovaly, protože je to potřeba, není to jen jednostranné, že klasický romantický repertoár podporuje ten soudobý, ale soudobý může umělecky podporovat ten klasický.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků