Hlavní obsah
Daniel Podhradský stojí v čele vydavatelství Dauphin. Foto: Lucie Levá

Nakladatel Daniel Podhradský: Číst písmena ještě neznamená četbu

Daniel Podhradský je český nakladatel a majitel nakladatelství Dauphin. Vystudoval lesnictví a několik let působil jako hajný v Bavorsku. Nicméně poté, co se v devadesátých letech vrátil do rodných Čech, v té činnosti pokračovat nechtěl. Knihy pro něj odjakživa představovaly jednu z vášní a i to byl důvod, proč v roce 1994 založil nakladatelství Dauphin. To letos oslavilo pětadvacet let existence.

Daniel Podhradský stojí v čele vydavatelství Dauphin. Foto: Lucie Levá
Nakladatel Daniel Podhradský: Číst písmena ještě neznamená četbu

Jak se za oněch pětadvacet let proměnila literární scéna?

Těžko soudit, těžko mít názor, názor jako nakladatel, neboť tato otázka je doménou literárních historiků. Z mého omezeného horizontu pohledu lze však říci, že zásadně a zcela. Nebo se neproměnila vůbec.

Neproměnila, protože po plyšové revoluci zde de facto žádná literární scéna neexistovala. Byla tu Potěmkinova vesnice tehdejšího Svazu spisovatelů se všemi svými svazácko-stranickými plátky a scéna aktivistických disidentů, samizdat a exilové produkty.

V roce 1994, kdy jsem nakladatelství Dauphin zakládal, se vše teprve začínalo pozvolna formovat a sebedefinovat. Literární scéna se tehdy potácela po různých hospodách, barech, putykách, kaváren moc nebylo. Takže k proměně žádné nedošlo, literární scéna, nebo to, co si myslí, že je literární scéna, před pětadvaceti lety vznikala. A stále vzniká.

Jaké tituly jste vydával jako první?

Různé. Ono to bylo vcelku jedno, tehdy každá kniha byla důležitá. Jako úplně první jsem vydal knihu Jiřího Němce a Martina Hyblera Únos Európy. Velmi zajímavě a velmi blbě. Zajímavě v tom, že jsem si sehnal výprodej ručního papíru z Velkých Losin a čtyřicet knih jsem nechal vytisknout na onom ručním, dnes nemyslitelně drahém papíře a svázat ručně do uměleckých vazeb. Co kus, to originál.

A velmi blbě, protože jsme to tiskli na risografu, což byl takový praotec digitálu. A protože jsem si to sázel sám, byl tam jako bonus jeden odstavec dvakrát. U těch ručních tisků jsem to plničkou škrtl a opravil, ale u zbytku to trčí dodnes. Inu, měl jsem tehdy fantazii právě narozeného telete.

Daniel Podhradský

Foto: Lucie Levá

Jaké parametry musí titul splňovat, aby vás zaujal pro vydání?

Ve své pýše a fantazii již zmiňovaného telete jsem pojmenoval nakladatelství Dauphin nikoli podle inteligentního vodního savce, ale podle hesla ad usum delphini, tedy určeno francouzským kralevicům. Tak byly totiž označovány knihy, které měly formovat myšlení budoucích králů. Dnes se to mylně interpretuje jako cenzurní označení. Nicméně snažím se, aby knihy, které vydávám, splňovaly kritéria elitního myšlení a elitní formy. Ať si o slově elitní myslí kdo chce co chce.

Postupně k tomu přibyly knihy služebné, tedy knihy, které se tomuto kritériu spíše touhou blížily. Došlo mi, že nakladatelství je nejen tvůrčí akt, či pro jiné regulérní byznys nebo koníček dražší než drahé koníčky, ale především služba. Na jednu vynikající, tedy elitní knihu českého autora musí vyjít desítky a stovky knih běžných, které vytvářejí živný substrát literatury. Nakladatel je tedy služebník, zda užitečný, nebo neužitečný, nechť určí generace budoucí.

A pak také musím vydávat knihy obživné. Ustanovil jsem si edici s polotajným názvem Život, návod k použití, v níž vydávám populární knihy na témata, která mě samotného zajímají, takové inteligentní rádce hloubajícím. Třeba Umění zahálky nebo Nebezpečná mělčina – jak internet mění náš mozek a tak. A také kuchařky, ale poučené kuchařky, v nichž nejsou nakašírované obrázky a vyžadují předběžnou kuchařskou praxi, vzdělanost. Také se na ně běžní kuchařkomilové dívají dosti spatra, leckdy je berou do ruky jako použitý toaletní papír: Co to je bez obrázků, fuj! Jako kdyby někdy někoho naučil vařit obrázek.

Myslíte, že čtou lidé více než v době, kdy jste nakladatelství založil?

Mírou čtení lidu se zabývá pan Trávníček a ten vždy přijde s nějakou bezvadnou statistikou, ze které něco vyplyne. Číst písmena ještě neznamená četbu. Četba je reflexe textu, jeho prožití a prosnění, čtenář žije textem, žije v textu. A to většina textů, které se dnes vydávají za literaturu, ani neumožňuje.

Jen si představte tu hrůzu vžívat se a prožívat hrdinky běžného románu pro čtenářky, snít tento text. To je za hranicemi snesitelné bolesti člověčí. Lidé dnes, soudím, příliš četbu neprovozují. Písmenka však dešifrují, skládají ve slova a ta slova ve věty. Ano, to lidé dělají stále stejně, ne-li ve větší míře, a i to je dobře. Jedná se však o zábavu a utrácení volného času.

Jak se díváte na úroveň literární kritiky v České republice?

Kde nic není, ani čert nebere, je známé úsloví. Čert by u nás literární kritiky moc nepobral. Klasická literární kritika, která formuje národní literaturu, je sama osobě literární disciplínou, a tvůrčím aktem je téměř neexistující žánr v českých luzích a hájích. Literárněvědných studií je přehršel, vždyť také k doktorátu je třeba něco vyplodit, obhájit, pak to i vydat.

Opsaných anotací z obálek knih, dále pak tiskových zpráv je všude dost. Specifické jsou bláboly, kterými literární periodika zaplňují prázdno pro literární kritiku, bláboly studentské jsou ještě roztomilé, ale blábolivé podkuřování kamarádů, to už je regulérní béčkový zombie horor, který se však bere smrtelně vážně.

Celá ta bída začala, když kulturní rubriky umožnily beze studu otiskovat texty jistého kritika, který si pedantsky vypsal všechny překlepy a tiskařské šotky, a tím pádem napsal literární kritiku. A pak už to byl sešup. A takový Marek Vajchr to nespasí, protože Revolver Revue čtou jenom přátelé Revolver Revue. A Ondra Horák? Ten dělá skvělou práci, ale je opět limitován. Jednak musí psát pro týdenní přílohu deníku, takže tak, aby i čtenář sportovní rubriky text pochopil, jednak Lidové noviny jsou ocejchovány jako babišovský tisk, a tudíž chytrými bojkotovaný. Jako kdyby jejich majitel byl podezřelý, že ví, co je to kultura.

Literární kritika je na tom ne nepodobně jako fotbal, když se náhodou někdo trefí do míče a pak třeba i do branky, to je ale slávy.

Jak jsme na tom v porovnání s ostatními evropskými zeměmi?

Podle mě velmi bídně, až přebídně. Ale to mně nepřísluší soudit, jak jsem řekl, jsem sluha literatury, nikoli pán. Ale když se ptáte… Záleží na velikosti jazykové oblasti a potom na kulturním establishmentu. Přibližně stejně velké a zdánlivě bezvýznamné je Maďarsko, také mluví jakýmsi exotickým jazykem. Tam to funguje podstatně lépe. Investují tam do kultury nemalé peníze a milují svou literaturu. Dělali to tak dávno před Orbánem, kdyby v tom někdo viděl současnou ideologickou notečku.

Komické je, že Maďarsko je plné překladů českých autorů, kdežto u nás vydat maďarského autora je nemožné, přestože je to evropská literární špička. Co se týká větších literatur čili frankofonní, německé nebo anglosaské, tam jsou podmínky zcela odlišné. Trh je u nich vyvážený, literární kritika existuje a formuje a dalo by se říci, že literární provoz osciluje okolo normálu. Mám také pocit, že trochu lepší situace je i na Slovensku.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků