Článek
Jaký máte vztah k poezii?
Dlouho jsem ji v lásce neměl. Ve školních letech jsem se musel jako každý nějakou tu básničku naučit a pak ji u tabule před celou třídou přednášet. Vztah jsem k poezii ale tenkrát nenašel, připadalo mi to jako příliš velké umění.
V televizi jsem navíc vídal, jak zasloužilí umělci čtou dramatickým hlasem básně a zároveň do toho někdo mává nad hlavou nějakou větví, což mi cestu k poezii rozhodně neotevíralo.
Když jsem se až v dospělosti dostal k básničkám, zpravidla mě od čtení zase odradil volný verš, ve kterém jsem se ztrácel a marně hledal melodii.
Člověk ale stárne, a tak jsem i já dospěl do stadia, kdy jsem přišel na chuť básním, ale s veršem vázaným. V nich jsem konečně něco jako melodii uslyšel a začalo mě to oslovovat. Nebylo tomu tak u básníků všech, ale například dílo Jaroslava Seiferta pro mne bylo velmi inspirativní.
Byl první, kdo vás svými básněmi výrazně oslovil?
Pravděpodobně ano. Nejsem žádný znalec jeho díla, to zdaleka ne, ale jeho básně o dětství, rodině nebo rodné zemi jsou mi velice blízké. Cítil jsem v nich mimo jiné i opravdovou dávku vlastenectví, tedy to, co teď už obecně nevidíme a neslyšíme. Dnešní vlastenecké postoje se mi zdají velice vyhraněné.
Proč jste se rozhodl Seifertovy verše zhudebnit?
Vedla k tomu delší cesta a na jejím konci pak snaha přiblížit formou písničky poezii všem těm, co ji v lásce zatím příliš nemají. Před několika lety jsem brouzdal po internetu a náhodou narazil na báseň Hora Říp. Vzpomněl jsem si přitom na dětství, na školní léta, jak jsem vyrůstal v Praze na Žižkově, kde se narodili Jaroslav Seifert i další můj oblíbenec Jaroslav Ježek.
Při čtení básně mi najednou v hlavě zazněl drobný hudební motiv, který jsem si naštěstí okamžitě poznamenal. Časem jsem zhudebnil Píseň o lásce a následně na doporučení mé rodiny báseň Mateřídouška. Na to konto jsem v antikvariátu zakoupil několik Seifertových sbírek a začal číst, hledat a vybírat básně další.
Napadlo mě sice album se zhudebněnými texty různých básníků, ale moji přátelé mě přesvědčili, že bude čistší věnovat se pouze básním Jaroslava Seiferta. A měli pravdu.
To mi ostatně doporučil i producent Karel Deniš z vydavatelství Supraphon, které nápad k mé velké radosti vzalo pod svá ochranná křídla a zařadilo do svého edičního plánu.
Jistě jste musel žádat o souhlas s použitím Seifertových básní majitele autorských práv. Bylo to složité?
Všichni majitelé autorských práv vyjednávají s umělci, kteří projevují zájem použít jejich slovesné dílo, přes Ochranný svaz autorský. Osobně jsem s nimi tedy nejednal. Celý proces probíhal nakonec poměrně hladce, i když to samozřejmě nebylo ze dne na den.
Po zhudebnění několika básní jsem je zaslal na Ochranný svaz autorský a přes něj se spolu s demosnímky dostaly k majitelům autorských práv. Pak po částech následovaly další a souhlas k nahrání všech sedmnácti zhudebněných básní jsem dostal na konci loňského roku.
Na albu se v písničkách nedoprovázíte pouze na kytaru, ale přizval jste další hosty, hráče na klávesy, akordeon, housle, trubku, flétnu i smyčcové trio. Co vás k tomu vedlo?
Na svých vystoupeních už některé písničky z nového alba zpívám, pochopitelně pouze s kytarou, a mám pocit, že i přes zdánlivou jednoduchost to má svůj půvab. Ale nahrávka na cédéčko vyžaduje aranžmá poněkud jiné, vznešenější, něco navíc, co bude beze zbytku sloužit intimnosti a křehkosti básní.
Už při skládání mi zazněly občas v hlavě i nástroje jiné. Tu jsem si představoval tklivé tóny houslí, tu zas flétnu a podobně. V tom mi nejvíce pomohl můj dlouholetý kamarád Pavel Fořt, člen kapel Flamengo, Labyrint i doprovodné skupiny Karla Gotta. Jako vynikající kytarista a aranžér dokáže mé nápady na rozdíl ode mě realizovat, a navíc dodá vždycky i spoustu skvělých nápadů svých.
Zkrátka nebýt jeho a všech dalších hostů, album Písně domova (Pocta Jaroslavu Seifertovi) by nebylo takové, jaké ve své konečné hudební podobě je.
Budete dál písně z alba na koncertech hrát?
Ano, budu v tom pokračovat, jak jen to situace dovolí. Už teď se nemohu dočkat.
Slavíte pětasedmdesáté narozeniny. Jak dnes vnímáte svou uměleckou kariéru?
Hodnotit, jaké to bylo a jaký to mělo přínos, musí někdo jiný. Své představy jsem si zatím naplnil a stále ještě naplňuji. Vyšší nebo jiné jsem neměl a nemám, ale půjdu dál.
Jeden životní sen jsem si splnil před pěti lety albem Ježkárny (písně V+W+J). Sen zatím poslední jsem si splnil zdoláním velehory v podobě desky Písně domova. A co bude dál, uvidíme.
Většinu hudebního života jste prožil v duu s Michaelem Janíkem, s nímž jste se seznámil už v roce 1967. Existuje možnost, že spolu ještě někdy něco nahrajete?
Byli jsme spolu na jevišti vedle sebe bezmála pětačtyřicet let, což myslím není zase tak málo. Myslím, že jsme už řekli všechno, co jsme spolu říct chtěli. A rozhodně to stálo za to, to mi věřte.
Může se vám hodit na Zboží.cz: