Hlavní obsah
 

Miloslav Šmídmajer a Martin Slunečko: Werich byl emigrantem na ostrově Kampa

Obsáhlý dokument o životě jedné z největších legend českého divadla, Jana Wericha vstoupí do kin 5. srpna. Jeho tvůrci Miloslav Šmídmajer a Martin Slunečko jej nazvali Jan Werich: Když už člověk jednou je. Dokument, jehož mediálním partnerem je Právo, připravovali rok a půl a lidem v něm nabídnou ucelený pohled na profesní a soukromý život slavného obyvatele pražské Kampy.

 
Miloslav Šmídmajer a Martin Slunečko: Werich byl emigrantem na ostrově Kampa

Dalo se vůbec najít o Janu Werichovi ještě něco nového?

Slunečko: Novinek nejsou desítky, ale je několik nových faktů, které lidé neznají. Například netuší, že se Werich v roce 1968 výrazně angažoval v pražském jaru a podporoval Dubčeka a svobodu slova.

Když pak v srpnu 1968 Československo obsadila vojska zemí Varšavské smlouvy, byl Werich na Šumavě, na chalupě ve Velharticích. Rozpadly se jeho představy o režimu s lidskou tváří, Dubček a další politici byli odvlečeni do Moskvy. Tehdy se nevědělo, zda se nebude hromadně zatýkat nebo popravovat, a Werich dostal strach.

Přes známé si zajistil pomoc od českých pohraničníků, v noci sbalil kufr a pěšky s manželkou proklouzl hraničními ploty. Pak přejel do Vídně k přátelům a čekal, co bude dál.

Ve Vídni dostal dokonce dopis od prezidenta republiky Ludvíka Svobody se zárukami, že se může beztrestně vrátit. Po návratu do Prahy rád přijal pozvání svého celoživotního kamaráda Jiřího Voskovce do Spojených států. V listopadu 1968 odletěl do New Yorku a Voskovec mu tam začal hledat práci. Po několika dnech ale onemocněl rozedmou plic, dusil se a téměř zemřel. Jediné, co tehdy Wericha zachránilo, byl pobyt v kyslíkovém ocelovém stanu v newyorské nemocnici.

Když ho po pěti týdnech propustili, dostal účet. V přepočtu to bylo 270 tisíc korun československých. Účet nakonec zaplatilo české ministerstvo kultury, ale Werich pochopil, že v Americe nemůže při svém zdravotním stavu žít. Nebyly to jeho první a jediné zdravotní problémy.

Co bylo dál?

Slunečko: Vrátil se do Prahy a bylo jasné, že novému režimu takříkajíc nebude lízat holínky. Nikdy nelegitimizoval vstup cizích vojsk, nikdy neuznal husákovské vedení. A protože byl symbolem pražského jara 1968, stal se nežádoucí osobou. Jeho jméno bylo toxické, nesměl hrát a přestaly vycházet jeho knihy.

Když pak potkal jednoho herce na Karlově mostě, ten se ho ptal: Kdy zas, pane Werichu, budete hrát? A Werich odpověděl: Teď hraje Husák. Až přestane hrát, já se vrátím na jeviště…

Dostal se do klatby a stal se emigrantem na ostrově Kampa. Tak jsme původně chtěli nazvat náš dokument. Protože ale mapujeme celý Werichův život, dali jsme přednost univerzálnějšímu názvu.

Miloslav Šmídmajer

Foto: Luděk Peřina, ČTK

Šmídmajer: A nezapomeňme, že lidé i zapomínají a rádi si připomenou to, co je dramatické nebo vtipné. Pro řadu mladých lidí může být Jan Werich doslova objev. Zkuste se jich zeptat, jak vypadá chytrý humor? Jan Werich to věděl a film to dokládá.

Bylo těžké dostat se k materiálům, které nebyly známé?

Slunečko: Nebylo to jednoduché. Některé nám vydal například archiv ministerstva vnitra, získali jsem unikátní fotky Werichovy vily, které pořizovala StB v rámci Akce Čára z horního patra protějšího paláce. Jsou na nich lidé, kteří přicházeli Werichovi gratulovat k narozeninám, například herec Pavel Landovský, Karel Vlach nebo malíř Ota Janeček.

Menší štěstí jsme ale měli při hledání záznamů vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Zajímalo nás, jak na Západě komentovali účast Wericha v Národním divadle k Chartě 77. Komunikovali jsme s archivy v Německu i ve Spojených státech a zjistili jsme, že záznamy vysílání do Československa z velké většiny neexistují. V devadesátých letech byly zřejmě smazány.

Zajímala nás kauza Anticharty a role, jakou v ní Werich sehrál. Jestli byl podvedený, jestli věděl, kam jde a co podepisuje. O tom se dodnes polemizuje. Pečlivě jsme sledovali záznamy Československé televize a vypadá to, že skutečně během projevu Jiřiny Švorcové odešel. Jeho podpis nikdo neviděl.

Po skončení zasedání, kdy se podepisovalo Prohlášení, není na jediném záběru. Režimu zřejmě stačilo, že má několik vteřin záběrů Wericha před začátkem zasedání. Pravda je ale i to, že potom začaly vycházet jeho hry a namluvený Švejk. Režim ho do určité míry vzal na milost.

Šmídmajer: Na internetu objevil střihač Jakub Vansa úplné poklady. Dostal se například k archivům z natáčení Císařova pekaře s Martinem Fričem, k amatérským záběrům, které pořídil Werich během svého prvního pobytu s rodinou v USA, nebo hollywoodská studia ze čtyřicátých let, kde se pokoušeli Werich s Voskovcem uchytit. Nejvíc se ale zapotila vedoucí produkce Alena Ponková při vyjednávání licencí na užití filmů, a to nejen zahraničních, ale i českých.

Myslíte tedy, že do Národního divadla v Praze šel tenkrát dobrovolně, nebo tam byl dotlačen podvodem?

Slunečko: Podle paní Tůmové, která byla kamarádka jeho dcery Jany a od roku 1975 pomáhala v domácnosti a starala se o Werichovu vnučku, na shromáždění jít nechtěl. Přemlouvaly jej manželka Zdena i dcera Jana, která říkala: Táto, běž tam, máš malou penzi, ještě ti ji vezmou.

Nakonec do Národního divadla šel s Janou. Chtěl, aby ho doprovodila. Když v půlce slavného projevu Švorcové slyšel, co říká, sebrali se a odešli.

Našli jste dostatek žijících pamětníků?

Slunečko: Kupodivu je těch lidí dost. Velkou osobností, která nás celým filmem provází, je Jiří Suchý. Stal se doslova osobním zpovědníkem Jana Wericha. Je významným zdrojem, řekl nám spoustu věcí, které jsme nevěděli. Werich si k němu vytvořil zvláštní vztah a jednou mu řekl: Navštěvuje mě řada herců, jsou fajn, ale vždycky mám pocit, že je mezi mnou a nimi skleněná stěna. Ale vás si mohu obejít.

Šmídmajer: Ve filmu vystupují i Zdeněk Svěrák nebo Jiřina Bohdalová, která byla v prvním angažmá právě u Wericha. Nebo právě Eva Tůmová, jež pomáhala s jeho vnučkou Fančou, které bylo čtrnáct, když Werich zemřel, a vystoupí v dokumentu také.

Dostali jste se i k záběrům, které dosud nebyly zveřejněny?

Slunečko: V dokumentu jsme užili například osmimilimetrové filmy, které Werich natáčel ve Spojených státech během své první emigrace, tedy za druhé světové války. Točil manželku Zdenu s dcerou Janou. Jedná se o záběry z New Yorku, rodinné dovolené na Long Islandu nebo záběry z cesty do Hollywoodu.

Pro diváka budou určitě zajímavé unikátní záběry, které jsme pořídili ve velkém sále pražské Lucerny, kdy jsme měli povoleno létat dronem.

Potřebovali jsme obrazový materiál ke zvukovému záznamu rozhovoru Suchého s Werichem v Lucerně v dubnu 1977. Byl to slavnostní večer k padesátému výročí uvedení Vestpoketky. Obrazový záznam z té doby neexistuje. Werich byl tehdy ještě pro televizi toxický.

Martin Slunečko

Foto: archiv

Šmídmajer: Vždycky záleží na tom, co kdo o Werichovi ví. Protože záznamy jsou opravdu unikátní. Je mezi nimi spousta vybraných ukázek a věcí, které už třeba byly někdy zveřejněny, ale nejsou moc známé. Pro mladou generaci, která zná jen Císařova pekaře a pohádku Byl jednou jeden král, přinese film spoustu objevů.

Když jste zmínil mladou generaci, myslíte si, že to pro ni vůbec bude zajímavé?

Šmídmajer: Doufám, že ano. Základem každého filmu je příběh. A životní příběh Wericha je poutavý, dramatický a přitom vyvažovaný humorem. Takže si myslím, že je lhostejné, kolik je lidem let. Spíš jde o to, jestli se zajímají o osobnosti a jsou schopni tyto věci vnímat.

Náš střihač Jakub Vansa je třicátník a hned na začátku nám napsal mail, co všechno ví o Werichovi. To bylo důležité pro zjištění, co mladší, pod čtyřicet, asi vědí. A tím pádem, co pro ně může být zajímavé.

Jakub pochází z rodiny, kde jeho tatínek je neuvěřitelně sečtělý a má velkou werichovskou sbírku. Když třeba padla věta, že nejvíc fotek Jana Wericha má Václav Chochola, druhý den jsme měli na stole čtyři publikace Chocholy. Pak se řeklo, že první zmínka byla v tomto časopise, a šup, tatínek měl i ten.

Co vás přitáhlo k Werichovi. Proč právě on?

Slunečko: Před třemi lety jsme s Milošem připravovali velký televizní dokument o Miroslavu Horníčkovi a uvědomili jsme si, jak moc vycházel z Jana Wericha. Werich byl velkým zdrojem nejen pro něj, ale byl i celoživotní inspirací pro Jiřího Suchého a další autory malých scén.

Šmídmajer: Na Wericha jsem myslel dlouho. Zpočátku jsme ale měli v hlavě hraný film, protože jeho první emigrace je námět na film. Nikdy jsem se k tomu ale nedostal. Po čase jsme si s Martinem říkali, že Werich nedostal svůj velký bilanční dokument a zaslouží si ho. Oba jsme měli něco načteno a věděli jsme, že je v jeho životě hodně zajímavých věcí. Ponořili jsme se do toho a snad všechno, co o něm vyšlo, jsme přečetli. V dokumentu toho hodně chybí, protože o Werichovi by se dal natočit seriál.

Baví vás pracovat společně?

Šmídmajer: Je to inspirativní a zábavné, i když tentokrát jsme se dost dohadovali, vlastně strašně moc. Ale to je známka, že nám extrémně záleželo na tom, aby Werich dostal dokument, jaký si zaslouží. Naštěstí jsme byli dlouhou dobu v dobré společnosti střihače Jakuba Vansy a takových lidí, jakými jsou Werich, Voskovec, Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák či Vladimír Just. To je přece nádhera.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků