Hlavní obsah
Michal Prokop začal na svém novém albu pracovat už v roce 2018. Obklopil se i novými spolupracovníky. Foto: Petr Hloušek, Právo

Michal Prokop: Díky nahrávání nového alba jsem pandemii přežil

Téměř devět let čekali fanoušci Michala Prokopa a kapely Framus 5 na novou desku. Dočkali se nyní. V pátek 28. května vyjde album Mohlo by to bejt nebe… Prokop se na něm vrátil ke svým hudebním základům a láskám.

Michal Prokop začal na svém novém albu pracovat už v roce 2018. Obklopil se i novými spolupracovníky. Foto: Petr Hloušek, Právo
Michal Prokop: Díky nahrávání nového alba jsem pandemii přežil

Co pro vás znamená blues?

Blues jsou mé kořeny, vyrostl jsem z něho. Je to něco, co hledám a zase vkládám do všeho, co dělám. Když jsem jako kluk poslouchal muziku Ježka, Voskovce a Wericha, slyšel jsem v ní blues, stejně tak v semaforských písních či rokenrolu.

Blues je prazáklad hudby, které se věnuju. Nejsem v tom ortodoxní, ale bez blues bych žít nemohl. Není to ve dvanáctitaktovém schématu nebo v tom, jak se hraje. Je to v pocitu.

Na albu Mohlo by to bejt nebe… je váš návrat k blues velmi patrný. Byl záměrný?

Určitě ne, nikdy nic předem nevymýšlím. Prostě to tak vyšlo. Vznik desky odstartoval text Tomáše Rorečka, který se jmenuje Věnování. Je takový dada. Na základě něho jsem začal připravovat další pecky a v rámci toho se vracel i k nějakým starším písním a textům. V tom je ten návrat.

Zjistil jsem, že mám pořád ještě možnost čerpat i od svých kolegů a spolupracovníků, kteří už mezi námi nejsou, a na ně mohu navazovat ve spolupráci s novými autory. Koncept alba se takto vyjevil sám. Jsou na něm i soul, kousky jazzu a vše, co mě hudebně utvářelo.

Michal Prokop

Foto: Petr Hloušek, Právo

Který z vašich bývalých zesnulých spolupracovníků vám nejvíce chybí?

To se říká těžko. Pavel Šrut mě zásobil skvělými texty, album Poprvé naposledy dokonce inicioval a otextoval celé. S jeho texty pracoval skladatel Petr Skoumal, ale i moji kolegové z kapely, Honza Hrubý nebo Luboš Andršt. Ztráta Pavla Šruta se asi zaceluje nejhůř.

Chybí mi ale i Petr Skoumal, Zdeněk Rytíř, se kterým jsem v minulosti také něco málo dělal, nežije ani Milan Šašek, jenž je na nové desce autorem textu Nebe anebo cesta do pekel.

Byl přechod k novým textařům složitý?

Když Pavel Šrut zemřel, nevěděl jsem, kde bych měl najít někoho jiného. V podstatě jsem nevěděl, co mám dělat. Řadu let mi ale spousta lidí, i takoví, které neznám, posílá různé texty. Přišly mi, já si je přečetl, založil a víc jsem se jimi obvykle nezabýval. Přitom některé jsou velmi dobré.

Nehledal jsem někoho, kdo píše jako Pavel Šrut, ale texty nových autorů samozřejmě poměřuju s těmi, které jsem zpíval předtím. Hledám v nich stejné či podobné dimenze. Chtěl jsem, aby texty na nové desce byly závažné i odlehčené, aby v některých byl i kus ironie, chlapského nadhledu. A to vše jsem v nich postupně nacházel.

Začal jsem se postupně hrabat v těch, které mi autoři posílali, a vytáhl jsem tři od Michala Bulíře, jehož jsem vůbec neznal. Seznámil jsem se s ním až v době, kdy už jsme s jeho texty pracovali.

Michal Prokop

Foto: Petr Hloušek, Právo

Spolupracoval jste i se zkušenějšími textaři?

Písnička Hoří Notre Dame je od Martina Němce, šéfa kapely Precedens. V minulosti jsme už spolu dělali. Precedens hrál jednu Skoumalovu písničku, kterou jsem předtím nazpíval na album Heleny Arnetové Zvolna. Pozval jsem Precedens na svůj Vánoční koncert a na něm si s jejich zpěvačkou Ivou Marešovou tu píseň zazpíval.

Martin Němec mi tehdy řekl, jestli bych nenazpíval duet na nové album Precedensu. Šlo právě o písničku Hoří Notre Dame. Moc se mi líbila, těšil jsem se na to. On se ale dlouho neozýval, a tak jsem mu zavolal, abych se zeptal, jak to vypadá. Řekl mi, že si to rozmyslel, ale že jestli se mi líbí, můžu si ji vzít sám. A já si ji vzal.

S dalším textařem Honzou Lacinou pracuju už delší dobu. Na mé minulé album Sto roků na cestě napsal čtyři texty, na nové jeden. A vrátil jsem se k Jiřímu Žáčkovi, s nímž jsem od roku 1986 nic neudělal. Je autorem textu Má vlast.

Mezi textaři je i Zdeněk Rytíř. Jak se na desku dostala jeho práce?

Album jsme začali připravovat s Lubošem Andrštem, Honzou Hrubým a dalšími mými tradičními spolupracovníky. Luboš na něm má dvě skladby, obě jsou starší. První je najazzlá So Long, což je jedna ze dvou na desce, v nichž ještě hraje. Použil jsem k ní starý text Pavla Šruta, který jsem upravil a do původně instrumentální skladby napasoval.

Druhá Lubošova píseň je ještě mnohem starší. Jmenuje se Neříkej a je asi z roku 1988. Je to takové funky právě s textem Zdeňka Rytíře. Hrávali jsme ji v době, kdy jsme připravovali album Snad nám naše děti. Tehdy jsme ji na desku nenatočili, ale vznikla její živá nahrávka pro můj televizní recitál. A potom zapadla. Já na ni zapomněl a Luboš vůbec nevěděl, že ji napsal.

Když se loni připravoval film Až si pro mě přijdou, který o mně natočil Jiří Vondrák, poslal mi jeho dramaturg odkaz na všechny možné televizní archivy. Tu písničku jsem v nich objevil a řekl si, že je to skvělá věc a musíme ji nahrát. Šel jsem za Lubošem a on ji stačil zaranžovat, dopsat dechové nástroje, ale nahrát už bohužel ne. Kytarové party pro ni tedy natočil Michal Pavlíček.

Proč nahrál Luboš Andršt pro desku jen dvě písně?

Mohu jen říct, že je už půl roku v nemocnici a jeho zdravotní stav mu neumožňuje hrát. Jeho rodina si nepřeje, aby se zveřejňovaly podrobnosti. Na albu ho důstojně zastoupil kytarista Pavel Marcel, který s námi bude hrát i na koncertech. Máme i nového klávesistu Andyho Čermáka.

Na vydání nového alba čekali vaši fanoušci skoro devět let. Uspíšila ho pandemie?

Ano i ne. Určitě by vzniklo, možná by ale bylo trochu jiné. V hlavě jsem ho více méně měl už v roce 2018, tedy ještě před pandemií. Když se ale objevil koronavirus, mělo to vliv na způsob nahrávání. Probíhalo totiž velmi výrazně online.

Touto metodou jsme sice nahrávali už předešlou desku Sto roků na cestě, kdy jsme společně natočili základy, následně každý v domácím studiu své další party a potom se to míchalo. Tehdy jsme ale přece jen měli šanci se při nahrávání scházet, kdežto u nového alba ne.

Loni v červnu jsme natočili základy a od té doby vše vznikalo v našich domácích studiích. I Michal Pavlíček natočil svůj part ve svém studiu Na Kloboučku a poslal nám ho do Fat Dog Studia Pavla Marcela na Karlštejně, kde jsme ho my dva společně dokončili.

Osobně musím práci na desce poděkovat za to, že jsem pandemii přežil. Nebýt jí, nevím, jak by to dopadlo. Psychicky to pro mě byl obrovský malér. Ne že bych se tolik bál, že onemocním. Problém byla nemožnost vystupovat, do toho ten malér s Lubošem a žádná nadějná perspektiva před námi.

Za komunistů jsem věděl, že někteří moji kolegové měli zákaz koncertování, a viděl jsem, jak těžce to snášejí. Já totální zákaz neměl, maximálně jsem nemohl zpívat určitou dobu v nějakém kraji, aniž bych věděl proč. A tak jsem si nemožnost vystupovat zažil na vlastní kůži až teď v době pandemie, a musím říct, že je to strašná zkušenost.

Michal Prokop

Foto: Petr Hloušek, Právo

V srpnu by se měl konat festival Krásný ztráty, kterého jste spoluzakladatelem. Jak ho vnímáte?

V roce 2016, když mi bylo sedmdesát, jsem si vymyslel, že bych chtěl živě zahrát skladby z desky Město Er. Nikdy se nám to do té doby nepodařilo. Můj manažer David Gaydečka tehdy přišel s tím, že by bylo dobré zahrát to na festivalu, který by se jmenoval podle mého dnes již neexistujícího televizního pořadu. Nadchlo mě to.

První ročník se konal v Lokti a od té doby s festivalem žiju. Nejsem jeho producent, i když mám na dramaturgii vliv. Vždycky říkám, že jsem jakýsi jeho pedagogický dozor. Dá-li pánbůh, uskuteční se jeho pátý ročník 13. a 14. srpna opět ve Všeticích, kde bude už potřetí. Novou desku na něm pokřtíme a od září bychom měli vyjet na další koncerty.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků