Článek
Když jste Jarret v roce 1992 zakládali, chtěli jste, aby vydržel alespoň třicet let?
O tom jsme nepřemýšleli. Byli jsme jen parta lidí, která hrála na různých srazech a mejdáncích. Postupně nás však začalo mrzet, že písně nehrajeme pořádně, jak znějí v originálu. A tak se vyloupla čtveřice Marek Štulír, sestry Novotné a já, která to začala dělat. Vznikl Jarret. Stali jsme se součástí liberecké scény a do repertoáru zařadili i písničky spřátelených kapel.
Na jaře roku 1993 jsme do kapely pozvali jako flétnistku Hanku Skřivánkovou, která začala i zpívat, a v konkurzu jsme pak vybrali baskytaristu Bohouše Vašáka. To byla největší výhra, protože se z něho vyklubal autor. Ještě v tom roce vznikly první vlastní písničky a my začínali hrát na dalších místech. Za rok už jsme měli pravidelné klubové večery, na kterých jsme hráli z osmdesáti procent původní repertoár.
Vašák z kapely v roce 2003 odešel. Byla ztráta klíčového autora bolestivá?
Když odešel, zůstala nám po něm ještě řada písniček, které jsme postupně zpracovávali. Mysleli jsme si, že by mohl skládat, i když nebude členem kapely, ale Bohouškovi už to moc nešlo.
Je pravda, že to pro nás bylo těžké. Dodnes si myslím, že nám taková persona v kapele chybí. Písničky pro nás pak psali i další autoři, kteří nebyli členy Jarretu, třeba Pavel Havlík, Jakub Noha nebo můj brácha Martin. V roce 2017 k nám přišel kytarista Artur Ostrý a vyklubala se z něj rovněž výrazná autorská osobnost.
Jsou ve vašich písních témata, která je charakterizují?
Vždycky jsme chtěli, aby naše texty o něčem byly. Pavel Havlík, který v roce 2017 zemřel, říkal, že písničky jsou buď o tom, že ona chce jeho a on nechce ji, nebo on chce ji a ona nechce jeho, anebo o pití. Mám pocit, že je to tak. V našich textech je hodně vztahových témat, jsou o osobnostních krizích a podobně. Dalo by se říct, že jejich tématem je láska.
Jarret nebylo nikdy jednoduché stylově zařadit. Kam přesně patří?
Vždy jsme tvrdili, že jsme folková kapela, ale mnozí nám říkali, že to tak není. První album Hic non sunt leones s námi v roce 1997 natáčel bubeník Honza Noha. Na folkové scéně přitom nebyly bicí v oblibě, a tak jsme slýchávali spoustu poznámek.
Například náš kamarád Pavel Rada z bohnického divadla zase dlouho říkal, že mu vadí elektrická kytara. Potom ale připustil, že zrovna v Jarretu mu vlastně nevadí. Pak nám říkal, že bicí k folku nepatří, a když to slyšel, zjistil, že se mu to líbí. Lidem na folkové scéně nebyly po chuti ani klávesy, a když jsme v roce 2003 začali používat smyčky, byly ty výčitky největší.
U nás se to dříve bralo tak, že když hraješ folk, měl bys znít jako Honza Nedvěd. Jenže pro mě osobně je folková kapela třeba Mňága a Žďorp, s elektrickými kytarami i bicími. Na scéně naštěstí postupně přibývaly skupiny, které se k folku hlásily, ale nebraly moc na zřetel ta zažitá pravidla.
Vzali vás už folkoví fanoušci na milost?
Změnilo se to, i když nemůžu říct, že bych někdy cítil nějaké nepřátelství. Lidé jsou ale dnes více žánrově otevření. Změnily se i festivaly. Dnes už prakticky neexistuje klasický folkový festival v duchu let devadesátých. Myslím si, že je to dobře, multižánrovost hudbě prospívá a nás pestrá muzika baví.
V polovině nultých let jste hráli i s dechovou sekcí. Byl to experiment?
To byla čirá radost. Šlo o příležitostný projekt, který připravil náš tehdejší klavírista a trombonista Marek Ottl, jinak je šéf libereckého Big’O’Bandu. Dokázal písně zaranžovat pro dechy a uměl k tomu sehnat lidi. Takové radosti si děláme rádi.
Kdy prožíval Jarret nejlepší období?
Skvěle našlápnuté to bylo kolem roku 2002, kdy vyšlo album Unikat. Po odchodu Bohouše Vašáka jsme pak tři čtyři roky trochu tápali, abychom postupně zjistili, že to jde i bez jeho autorského vkladu. Přiznám se, že jsme si ale po jeho odchodu položili otázku, jestli má smysl pokračovat. Došlo nám ale, že nás to strašně baví.
Podle čeho se vybíraly skladby na výroční kompilaci Ohrané pásmo?
V kapele bychom se na nich nedomluvili, a tak jsme řekli vydavateli Milanu Pálešovi z Indies Scope, aby je vybral on. Sami jsme si nakonec zkusmo výběr udělali, ale ten Milanův byl natolik jiný a zajímavý, že jsme vsadili na něj. Jsou v něm písně, které na našich koncertech nesmějí chybět, takové, které jsme dlouho nehráli, protože se nám nevešly do programu, a je tam pět skladeb, které jsme dosud nevydali.
Kdy proběhnou výroční koncerty?
První se odehraje už 11. června v Lidových sadech v Liberci. Pojali jsme ho jako minifestival a pozvali si spřátelené skupiny Marien, Epydemye, Ladybirds a Tlupa tlap. Další koncert proběhne 22. června v pražské Malostranské besedě a 6. srpna zahrajeme v Telči. Na obou akcích nás doprovodí Epydemye a my výroční kompilaci pokřtíme.
Může se vám hodit na Zboží.cz: