Hlavní obsah
Lars Kepler při autogramiádě v Praze. Foto: Jan Handrejch, Právo

Lars Kepler: V nočních můrách vidíme dobré znamení

On není jeden. Řeč je o Larsi Keplerovi, švédském autorovi, jenž před lety oslnil svět thrillerem Hypnotizér. Záhy poté se ukázalo, že se za mužským pseudonymem skrývají manželé Alexander Ahndoril a Alexandra Coelho Ahndorilová. Ve světě prodali přes čtrnáct miliónů knih. 22. října vyjde v Česku jejich novinka, Zrcadlový muž.

Lars Kepler při autogramiádě v Praze. Foto: Jan Handrejch, Právo
Lars Kepler: V nočních můrách vidíme dobré znamení

Svou novinku se chystali představit na celosvětovém turné. Mířili i do Česka, jenže všechny cesty zastavila pandemie. Manželé proto odpovídali na otázky Práva ze Švédska, přes e-mail.

Jak dlouho jste knihu psali?

Asi dva roky. Když začneme tvořit, nemyslíme na to, co je a není normální. Záleží nám jen na knize, bez ohledu na to, kolik do ní vložíme času a úsilí... Píšeme denně, kombinujeme to s důkladnými rešeršemi. Příběh Zrcadlového muže se pro nás občas stával až děsivý. Museli jsme pak odejít od svých počítačů. Šli jsme na balkón. Tam jsme se nadechli a uklidnili.

S kolika odborníky jste mluvili před tím, než jste usedli k Zrcadlovému muži?

S mnoha, jako vždycky. Hodně jsme zase mluvili s psychiatry, se znalci hypnózy. Tentokrát jsme se zaměřili na to, jak funguje u lidí s poruchami osobnosti.

Prozradíte českým čtenářům něco málo z děje vaší novinky?

Příběh začíná velmi krutou vraždou. Uprostřed noci je na hřišti ve Stockholmu oběšena žena. Hlavní inspektor, detektiv Joona Linna, který případ řeší, najde pomocí všudypřítomných kamer svědka strašlivé události. Muže, jenž vše vidí. Jenže se ukáže, že je duševně nemocný. Sotva mluví a z toho, co viděl, si nic nepamatuje. Aby se vyšetřování posunulo kupředu, požádá Joona o pomoc přítele Erika Mariu Barka. Doufá, že si svědek vraždu vybaví v hypnóze.

Před začátkem psaní si to důležité píšete na papírky a ty pokládáte na podlahu. Kolik jich bylo u tohoto příběhu?

Jelikož zapisujeme každou scénu pro každou postavu, každou vazbu mezi nimi, prostředími, sebemenší kus děje, zápletky... Nakonec nám leží na podlaze papírků rozhodně tisíce. Hromadíme je proto, abychom náš příběh mohli vůbec vystavět.

To musíte mít rozhodně velkou pracovnu.

Tisíce poznámek se nám tam samozřejmě nevejdou... Pracujeme v místnosti o běžné velikosti, v níž máme stůl, počítače a základní literaturu. Máme však ještě jednu větší, kde knihy plánujeme. Právě v ní stavíme své příběhy, zkoušíme si nové nápady.

Nechybí v nich značná krutost, jíž jsou ostatně severské detektivky známé. Jde o část „temné stránky“ Skandinávců, nebo jen způsob jejich relaxace v rámci umění?

Detektivní příběhy mají mnoho tváří a my můžeme mluvit jen za sebe. Obecně nevěříme, že existuje jakýsi temný rys skandinávské povahy. Možná je pro ně tato literatura spíš alternativním způsobem diskuse o lidském chování. Pro Skandinávce je typické, že odpovědi na zásadní otázky života nehledají u duchovních, ani u církve... A my samozřejmě víme, že naše knihy jsou násilné a temné, ovšem věříme, že jsou také optimistické.

V čem?

Obvykle začínají děsivým zločinem, velkou nespravedlností, ale poté se kousek po kousku vše obrátí ke spravedlnosti. Na položené otázky dostanete odpovědi. Hrdinové vraždu vyřeší a vrah je chycen. Náš druh vyprávění tedy dělá svět znovu lepším.

Jak těžké je uspět na švédském trhu, kde je tento žánr mimořádně populární?

Ano, u nás je tenhle žánr velmi populární a existuje spousta autorů, ale stále věříme, že každý může uspět, pokud má on nebo ona dobrý příběh a nutkání ho vyprávět.

Pracujete spolu, žijete spolu. Lezete si aspoň občas na nervy?

Samozřejmě se občas hádáme jako každý druhý pár... Ale spíš fungujeme jako celek. Dáváme si svobodu, a zároveň jsme zapálení pro jednu věc, jež funguje, jen když ji děláme společně. Díky ní žijeme ten nejlepší život, jaký nás mohl potkat. Jsme za něj neuvěřitelně vděční.

Dvě silné umělecké osobnosti Alexandra Coelho Ahndorilová a Alexander Ahndoril spojily své síly jako Lars Kepler.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vychováte tři dcery. Čtou vaše knihy?

Jsou už dospělé, nebo téměř dospělé, v ničem jim dávno nebráníme. Když byly však menší, řekli jsme si, že jim je dáme přečíst, až jim bude nejmíň patnáct. Především kvůli násilí a sexuálním scénám. Jenže vyrostly s internetem, takže se ke knihám dostaly dřív. Naše prostřední, devatenáctiletá dcera Julia je tak pár let dokonce naší první čtenářkou. Má skvělý cit pro prózu a je velmi upřímná, takže jí pečlivě nasloucháme, co říká.

Vaše příběhy jsou dost temné. Míváte při jejich psaní špatné sny?

Když píšeme, pachatelé se nám do snů pravidelně vkrádají. Asi není divu. V procesu tvorby o nich mluvíme, přemýšlíme nepřetržitě. Jakmile jsou knihy hotové, noční můry zmizí. Stává se to v momentě, jakmile Joona dokončí svou práci. Dříve jsme se domnívali, že podobné stavy pro nás nejsou moc zdravé, ale teď v nočních můrách vidíme dobré znamení: jsme v kontaktu s našimi skutečnými obavami.

Vím, že detektivky nejen píšete, ale rádi se na ně i díváte. Hádáte se při výběru filmu?

Shodneme se, jako téměř ve všem. Nehádáme se. Máme stejný vkus, což asi není překvapení. (Smích) Milujme dobré příběhy: v knihách, ve filmech, v televizních seriálech. Právě sledujeme Lovce myšlenek, už podruhé, a začali jsme se dívat na seriál Záhadné sídlo Bly.

Zpátky k vašemu psaní. Jak dlouho po dopsání knihy začínáte dělat novou?

Když dokončíme knihu, dostaví se vždy pocit: dali jsme do ní všechno. Poslední týdny jsou totiž velmi náročné. Nemyslíme na nic jiného. Tím pádem po poslední tečce nás čeká řada jiných úkolů. Musíme například uklidit, vyprat... Ale za pár dnů přijdou nové nápady, začne vznikat nový příběh. Teď tedy píšeme zase další knihu o svém detektivovi.

Už jste přišli na to, co čtenáře na thrillerech tak láká?

Strávit čas se vzrušující knihou je přece ten nejvyšší luxus! Jedinečné na tom také je, že jako čtenář ji taky „píšete“. Právě čtení vás nutí vytvořit si celý, autorem popisovaný svět v hlavě.

Původně jste chtěli psát v utajení. Litujete toho, že se vaše identita brzy po vydání prvotiny odkryla?

Ne, bylo to ve skutečnosti to nejlepší, co se mohlo stát... Když jsme ale začali psát Hypnotizéra, byli jsme ve Švédsku již známými spisovateli a cítili jsme, že by bylo dobré od nás toho nového, vznikajícího Larse Keplera oddělit. Jenže po úspěchu knihy nastal doslova hon na odkrytí naší identity. Až se to jedněm novinám podařilo. A teď si myslíme, že to bylo to nejlepší. Můžeme klidně pracovat, provádět rešerše, potkávat se se čtenáři na celém světě.

To nyní kvůli koronaviru nejde. Ale lidé prý víc čtou. Sáhnou po vaší novince?

Na to vám nedokážeme odpovědět, protože to nevíme. Ale my osobně jsme v téhle době četli více knih než kdy jindy. Co jisté naopak je, že pandemie je zničující. Snažili jsme se psát, ale zbytek je pryč. Padla všechna turné, včetně těch velkých po Spojených státech. A přes tohle všechno víme, že jsme měli vlastně velké štěstí. Lidé ztratili práci, ztratili přátele, rodinu.

Anketa
Jak jste na tom během pandemie covid-19 se čtením?
Čtu pořád stejně
63.9 %
Čtu rozhodně více
25 %
Čtu o trochu více
1.4 %
Čtu méně
4.2 %
Nečtu vůbec
5.5 %
Celkem hlasovalo 72 čtenářů.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků