Hlavní obsah

Kytarista Pepa Bolan: Mandrage se už asi nikdy nevrátí

Právo, Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Loni na začátku února se v pražském Foru Karlín odehrál poslední koncert skupiny Mandrage. Tehdy již bez zpěváka Víti Starého, který kapelu kvůli osobním problémům opustil. Pepa Bolan, kytarista a autor většiny jejích písní, se nyní věnuje především tetování.

Foto: archiv umělce

Pepa Bolan v době, kdy kapela Mandrage byla aktivní.

Článek

Je to něco přes rok, co skupina Mandrage skončila. Jak často na ni vzpomínáte?

Samozřejmě to byla dlouhou dobu neodmyslitelná součást mého života, takže některé fragmenty chybí. Ale snažím se to nebrat sentimentálně.

Scházíte se s ostatními z kapely?

Určitě bychom si nad nějakým nápojem v klidu poklábosili, ale polovina kapely bydlí v Praze, a to je město, do kterého, když opravdu nutně nepotřebuji, nejezdím. Necítím se tam dobře, a přitom je to takové krásné historické místo. Například z dronu mám Prahu docela rád.

Už jste si rozebrali takříkajíc s chladnou hlavou to, co stálo za koncem kapely?

Rozebírali jsme to předtím asi deset let a nikam to nevedlo. S některými věcmi prostě nic neuděláte. Ten konec byl celkově takový prapodivný, ale kluci to tak chtěli, tak jejich rozhodnutí respektuji.

A existuje mezi vámi chuť vrátit se jako Mandrage na scénu?

Musely by se stát naprosto zásadní změny. Ty se bohužel nestaly a předpokládám, že ani nestanou, takže o tom nemusím vůbec přemýšlet.

Jste autorem všech důležitých písní Mandrage. Píšete písničky dál pro případ, že by se kapela skutečně vrátila?

Ještě jsem v sobě nenašel touhu. Snažím se dělat věci tak, aby mi dávaly nějaký smysl. Mandrage se s největší pravděpodobností nikdy na scénu nevrátí. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil.

Dostáváte nabídky, abyste něco napsal pro někoho jiného?

Než kapela definitivně skončila, tak už jsem se nějakou dobu věnoval svému tetovacímu salonu, který jsem si udělal pro radost, abych měl nějaký ventil. Tím pádem jsem měl spoustu jiné práce a hudebním aktivitám jsem nešel nijak naproti.

Těch nabídek bylo nicméně celkem hodně, jenže psaní songů je činnost takřka nevděčná. Zabere spoustu času, který tomu musíte věnovat, a výsledek je vždy nejistý. Musíte se trefovat do nálady, doby i duše umělce, který je přesvědčen o své vlastní genialitě. Takže psát sám pro sebe je mnohem komfortnější.

Hudbě se teď věnuji spíš formou, která není vidět. Spolupracuji s Universal Music na nějakých jejích interních projektech, strávil jsem chvíli ve studiu s kapelou Slza a určitý nezávazný songwriting řeším i se Sebastianem. Ale jde spíš o kamarádskou výpomoc se psaním písní, předávání zkušeností, názorů, a pokud z toho něco vznikne, pak mi bude ctí.

Foto: archiv umělce

Mandrage měli řadu fanoušků.

Nepřemýšlel jste o nové, vlastní kapele?

K úspěchu nevedou žádné zkratky ani kličky, vše je pouze o tvrdé práci a vytrvalosti. Mandrage jsem věnoval šestnáct let života, mám k těm písničkám srdeční vztah a už se mi v mém věku nechce něco budovat znova od začátku. Dostat kapelu nahoru je strašně těžké, a jak se říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Takže bych si rád udržel nějakou soudnost.

Jak moc tedy ve vašem životě zůstala hudba?

Hudba ke mně vždy patřila a patřit bude. Kapela sice skončila, ale ty písně tu budou navěky. Hudba je fantastická v tom, že je to nehmotná věc. Nelze ji nijak fyzicky uchopit a patří všem, kteří o ni projeví zájem.

Jsem všeobecně spíš zatížen na to nehmotné vlastnictví. Pocity a zážitky upřednostňuji před krámy, které se dají koupit a vyhodit. Hudba je hlavně o pocitech, postoji, názoru a to všechno ve mně i v těch písničkách zůstane navěky.

Máte svůj tetovací salon. Jak se vám daří?

Daří se mi výborně, děkuji za optání. Našel jsem v něm nový smysl života a duševní klid. Od té kolektivní zodpovědnosti je to celkem příjemná změna, které si nesmírně užívám. V podstatě mi to svým způsobem nahrazuje muzikantský život.

Nejenom že tetování a hudba k sobě patří, ale díky tatérně jsem neztratil kontakt s fanoušky, kteří ke mně chodí. Takže duch kapely tady stále žije. Konec Mandrage mi umožnil se tomu alespoň začít věnovat skutečně profesionálně. Snažím se neustále učit od těch lepších a cítím obrovský pokrok, který mě motivuje. Takže pokud je všechno zlé k něčemu dobré, můžu to tesat do kamene.

Foto: archiv umělce

Pepa Bolan tetuje.

Předpokládám, že pandemie koronaviru váš salon uzavřela. Co děláte teď?

Zakázáno je mít otevřenou provozovnu, ale ne samotné tetování. Navíc, vždycky když něco lidem zakážete, tak se to automaticky přesune do undergroundu. Takže pokud nepřijde ještě něco horšího, tak to nějak přežiju. Nicméně se samozřejmě těším, až zase vylezu z brlohu. Dávám bolševikovi ještě měsíc a s optimismem bookuji termíny na jaro.

Jak u vás takový booking probíhá?

To je docela legrační věc. V podstatě nemám žádnou reklamu ani webové stránky. Lidé mi sami píšou na mail tattoobolan@post.cz nebo na sociální sítě, za což jsem vděčný. O webovkách už jsem sice uvažoval, ale zatím jsem se k tomu nedokopal.

Co byste si přál, ať už v hudební oblasti, či osobní?

Sám sobě nepřeji vůbec nic. V podstatě jsem šťastný člověk. V životě se mi splnilo téměř vše, o co jsem usiloval. Chtěl bych ještě napsat knížku, něco ve smyslu autobiografie. Mám ji sice už asi pět let rozepsanou a jsem domluven s jedním nakladatelstvím na jejím vydání, ale ten nešťastný konec kapely mi tak trochu naboural plány.

Toto téma vzbuzuje určité emoce a nerad bych, aby to ovlivnilo ten pravý důvod, proč se píšou a čtou knížky. To jest pro radost.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám