Článek
V rozhovoru pro Právo Al McKay, jenž spolupracoval i s Tinou Turner či The Temptations, vzpomíná na již zesnulého frontmana kapely Maurice Whitea.
Máte nějaký rituál, který provádíte před odjezdem na turné?
Vlastně ano. Modlím se, aby se doma mezitím nic nestalo a všichni byli do mého návratu v bezpečí. Pořád turné miluji a před jeho začátkem vyslovuji modlitbu, aby mě i můj dům obklopilo světlo.
Už je to dlouhá doba, kdy jsme naposledy hráli v České republice. Těším se na koncert v Praze. Samozřejmě se těším i na ostatní koncerty turné, ale opravdu jsem rád, že se vracíme zahrát i k vám.
Vaše píseň September se letos stala součástí Národního registru nahrávek, jenž spravuje Knihovna Kongresu, tedy národní knihovna Spojených států amerických. Registr schraňuje nahrávky důležité pro americkou kulturu. Co to pro vás znamená?
Je to pro nás extrémní pocta. Nikdy jsme nic takového nečekali. Skladbu September jsme vydali v roce 1978, tedy před více než čtyřiceti lety. Nyní se vrátila ke své původní síle, jsem na to pyšný. Děkuji Aleemu Willisovi a Mauriceovi Whiteovi, s nimiž jsem ji napsal, za spolupráci. Myslím, že jsme byli skvělý tým a podařila se nám skvělá píseň.
Skupině Earth, Wind & Fire se dostalo i mnoho jiných poct. Mimo jiné sedm cen Grammy. Jaké ocenění vaší tvorby vám kdy udělalo největší radost?
To se týkalo jiné kapely. S Mauricem Whitem jsme složili písně pro album Best of My Love americké soulové skupiny The Emotions. Za ně jsme získali první zlatou desku, bylo první v hitparádě a také získalo Grammy. To pro mě asi navždy zůstane nejmilejší vzpomínkou. I dnes z toho mám pořád radost.
A co vás nejvíc potěší v dnešních dnech?
Vždy je příjemné, když vidíte, že někdo oceňuje vaši práci a kreativitu. Stále mi polichotí, když za mnou někdo přijde a pochválí kapelu, vypráví o tom, jak naše hudba ovlivnila jeho život, nebo třeba jen ocení, jak jsem ten večer hrál. Když víte, že lidé vaši hudbu poslouchají, je to pro muzikanta krásný pocit. Člověk je pyšný, když ví, že někoho jeho tvorba baví. Díky tomu budu pořád dál psát.
Někdy ale člověk píše a píše a hudba se k nikomu nemusí dostat. Modlím se, abych ještě dokázal napsat píseň, kterou si lidé budou užívat, třeba i další hit. Vše ukáže čas.
Co pro vás je při skládání hudby podstatné?
Abych cítil mrazení. Tak poznám píseň, která stojí za to, abych ji nabídl k poslechu ostatním. Dříve mi v tom velmi pomáhal Maurice White. Byl první, kdo ocenil, jak hraju, a napsal se mnou několik prvních písní. Byl mou největší inspirací v tom, abych začal skládat.
Co jste měl na jeho přístupu k hudbě rád?
Oba jsme byli bubeníci, a to nám pomáhalo ve vzájemném porozumění. Sedli jsme si. Měli jsme rádi jednoduchou rádiovou hudbu, nic spektakulárního. Dokázali jsme spolu vždy vytvořit něco, co se lidem líbilo.
Al McKay míří do Prahy.
Když se ohlédnete za úspěšnými sedmdesátými lety, na co rád vzpomínáte?
Hudba, kterou jsme dělali, byla novinkou. Kombinovali jsme jazz a funk. A byli jsme také výrazně spirituální kapela. Mnohé jsem se o sobě dozvěděl. Hodně jsme studovali, zajímalo nás, kým jsme. V nitru i navenek.
Myslím, že tohle bylo pro Maurice důležité. Přál si, aby písně publikum inspirovaly, aby měly duchovní rozměr. To jsem si velmi užíval.
V začátcích s vámi jako asistent vašeho pódiového kouzelníka jezdil David Copperfield.
To je pravda! Náš první kouzelník byl Doug Henning a Copperfield mu asistoval. Měl úžasné nápady, které obohacovaly naše koncerty. Navrhl kosmicky laděnou show, jež vyvolala takový aplaus publika, že jsem nikdy nic podobného neslyšel. Bylo to překvapivé a velmi působivé. Ano, David je podle mě jedním z nejlepších.
Předpokládám, že tak výrazná pódiová show v té době ještě nebyla úplně zvykem?
Podobné nápady tehdy teprve přicházely na scénu. Měli jsme štěstí, že nás obklopovali lidé s velkou představivostí. Pokaždé, když jsme hráli v Los Angeles, chodil na nás Michael Jackson a sledoval co děláme. A pak vzal a povýšil na novou úroveň.
Jaký jste vy v současné době hudební fanoušek?
Zásadní pro mě je, co si pustím po ránu. Může to být cokoliv, na co mám náladu. Někdy je to klasika, jindy třeba James Brown. Hudba mě hodí do nálady a připraví na to, čeho ten den chci dosáhnout. Stále je pro mě na prvním místě.