Článek
Souhlasíte s tím, že vaše nová publikace je určitým způsobem pokračováním knihy Příběh fotografie z roku 1985?
Já to beru jako volné navázání. Novou knihu jsem skládala z příběhů, které jsou za slavnými fotografiemi skryty a které, seřazeny do chronologie času, vlastně vyprávějí další příběh. Příběh života a světa pokrývající období od konce předminulého století po současnost. Ano, lze říct, že jde o jakýsi volný druhý díl Příběhu fotografie.
Jak dlouho trvala její realizace?
Ideově přes tři desetiletí, ale čistá realizace začala asi před třemi lety. Naštěstí to bylo těsně před covidovou pandemií, což dost věcí ulehčilo.
Když jste vybírala jednotlivé příběhy, byla pro vás zásadní osobnost fotografa, nebo snímek?
Rozhodovala ikonická fotografie se zajímavým příběhem. Například autor snímku Alberta Einsteina s vyplazeným jazykem, kterou jsme použili na titulní straně knihy, je Art Sasse. Ten nepatří mezi velké tvůrce. Ale fotografie získala věhlas a je za ní krásný příběh. To rozhodlo o jejím zařazení.
Jako výhradní autorka máte samozřejmě právo výběru. Proč ale není mezi zvolenými fotografy tak výrazná osobnost, jako třeba Josef Koudelka?
Protože ta kniha je o tom, co na samotných fotografiích není. A já jsem od Koudelky, ani zprostředkovaně, nikdy neslyšela vyprávět příběh k nějakému jeho byť sebeslavnějšímu snímku.
Na druhou stranu jsou ve vaší knize nedocenění slovenští autoři Laco Bielik a Dežo Hoffmann. Bylo jasné jejich zařazení hned od začátku?
Ano, od začátku. Jejich snímky jsou slavné a mají za sebou silný příběh. Dežo Hoffmann byl nejen osobním fotografem Beatles a Rolling Stones, ale i tvůrcem jejich obrazové image.
Sám Paul McCartney vzpomínal na to, jak jim Dežo říkal, co a jak mají dělat, a oni to opravdu dělali. Proto jsou Brouci na tom známém snímku ve výskoku kdesi v parku, kde prý skákali jako o závod. Bohužel jejich spolupráce po třech letech skončila kvůli Johnu Lennonovi, kterému sláva stoupla do hlavy a už nechtěl Deža poslouchat.
A Bielik? Jeho drásavý snímek ze sovětské okupace v srpnu 1968 vydával léta za svůj náhodný turista. Teprve negativy ukryté ve sklepě, na něž po více než dvaceti letech přišel Bielikův syn, uvedly věc na pravou míru.
S kolika fotografy jste mluvila osobně?
S drtivou většinou. Třeba těch pět rozhovorů v úvodu knihy, s Donem McCullinem, Arnoldem Newmanem, Jamesem Nachtweyem, Yousufem Karshem a Lennartem Nilssonem, vznikalo během let opravdu tváří v tvář.
Mluvila jsem několikrát osobně i s ruským fotografem Chaldějem, autorem vztyčení vlajky nad berlínským Říšským sněmem. Potvrdil mi, že je to nahraná scéna, ale nevěřím mu, že ho inspiroval snímek vztyčování americké vlajky na ostrově Iwo Jima od Joea Rosenthala. Tehdy ji nemohl znát.
Zato příběh úplně prvního záběru sovětské vlajky nad Reichstagem je vrcholně dramatický. Udělal ho Viktor Ťomin, který doslova ukradl veliteli fronty maršálu Žukovovi osobní letadlo, aby fotku z Berlína dopravil včas do moskevské redakce. Riskoval tím svůj život, protože ho za to mohli popravit. Paradoxně vše nakonec dopadlo tak, že slavnější je Chaldějův inscenovaný obrázek.
Narazila jste na nějaký příběh, který byl pro vás do té doby neznámý?
Ano. Jde třeba o snímek Jatka, jehož autorem je britský fotograf Tim Page, kterého ve své knize Depeše nazývá Michael Herr nejbláznivějším hochem z Vietnamu a jenž se stal ve filmové adaptaci této knihy předlohou pro postavu neohroženého žurnalisty v podání herce Dennise Hoppera. Příběh Pageova snímku je přímo dechberoucím dokladem děsivé schizofrenie vietnamské války. Vyprávěl mi ho z australského Brisbane, kde nyní žije, do telefonu.
Dostaly se do knihy všechny snímky, které jste měla v plánu dát?
Už dnes bych knihu rozhodně rozšířila o příběhy dalších snímků. Vždyť jen díky tomu, že se vydání kvůli nedostatku papíru o měsíc zpozdilo, mohl být na poslední chvíli zařazen ruský fotograf Sergej Vasiljev, který proslul snímky potetovaných těl vězňů.
Poskytli všichni autoři své práce bez problémů?
Ve všech případech buď cituji zdroj, odkud fotografie, i ty velmi historické, pocházejí, nebo mám souhlas od autorů. Ostatně řadu snímků jsem publikovala ve svých knihách a také v časopisech, které jsem redigovala.
Na konci knihy jsou i současní čeští autoři Jan Zátorský nebo Dan Materna. Je to proto, aby vyzněl rozdíl mezi historickou fotografií a tou moderní?
Všechny ty snímky už vstoupily do historie. Zátorského Uprchlíky jsem do knihy dala proto, že je to zaprvé silná fotografie zobrazující žhavé téma, tedy uprchlickou krizi. Mezinárodní porota Czech Press Photo ji dokonce přirovnala k apokalyptickým plátnům starých mistrů. A zadruhé je za ní hluboce osobně prožitý příběh. Podobně je tomu i v případě Dana Materny.
Dlouho jste stála v čele soutěže Czech Press Photo. Jak se podle vás fotografie v poslední době mění či změnila?
Výrazně. Řekla bych, že v osobní profesionální sféře začíná převažovat spíš přístup dokumentaristický než reportérský, což s sebou přináší spíš dlouhodobější témata racionálně uchopená než rychlé emocionálně-informativní reakce. To je v profesionální soutěži vidět.
Ovšem lví podíl na proměně, dokonce jakési devalvaci současné fotografie má samozřejmě digitalizace. Díky ní, chytrým telefonům a sociálním sítím se dnes vlastně každý cítí být fotografem, fotoreportérem, ba fotoumělcem. A nekonečné cvakání nekonečné záplavy většinou sebestředných bezobsažných obrázků se nezadržitelně šíří všemi směry.
Knihu jste pokřtila v pražském Czech Photo Centru. Říkáte, že je poctou fotografii jako médiu a fotografům. Budete ji propagovat dál i jinou formou?
Bylo by krásné, a věřím i užitečné, diskutovat s lidmi o jedinečných vlastnostech fotografie. O jejím osudovém spojení s realitou, o její magické schopnosti zastavit okamžik, o její roli paměti, očitého svědka. Možná to udělám, ještě nevím.
Každopádně pracuji na další publikaci o tom, jak jsem šla životem s fotografií.
Mám spoustu úžasných zážitků a chtěla bych se s nimi s veřejností podělit. Navíc v době, kdy se každý cítí být fotografem. Ale to je otázka minimálně dalšího roku.
Může se vám hodit na Zboží.cz: