Článek
Svede vás nakonec Vojta Dyk v Panu profesorovi?
Vojta Dyk? Co myslíte, že odpovím? Samozřejmě, že ano. Vojtovi asi málokterá unikne. (směje se)
Jaké to je, nechat se svádět právě mužem, kterého mnohé ženy považují za sexsymbol?
Naštěstí jsem měla vždycky štěstí na fešáky. V tom byla výhoda – a když je fešák talentovaný jako Vojta, tak to natáčení můžete brát jako odměnu…
A partner nežárlí?
On působí mimo obor. My se o tom vždycky věcně pobavíme. Pokaždé mu vysvětlím okolnosti, takže nemá důvod žárlit.
Vaše první velká filmová zkušenost byla hodně zajímavá. Šlo hned o hlavní ženskou roli v komedii Absurdistán (2008), do níž vás obsadil německý režisér Veit Helmer. Vybíral z šesti stovek hereček z mnoha zemí!
Dělal casting po celé Evropě, protože šlo o nonverbální film. Natáčelo se v Ázerbájdžánu a Gruzii, ale většinu času jsme trávili v jedné horské vesnici. Zpočátku jsem se cítila dost ztracená, pak si to sedlo.
Zřejmě šlo o pořádné dobrodružství natáčet v tak exotické zemi?
Obrovské! Já měla dvaadvacet či třiadvacet let a máma mě pustila s bandou neznámých filmařů na dva měsíce někam do Ázerbájdžánu. Obě jsme na letišti při loučení brečely. Pro nás to byla velká exotika, většinou si nedovedete ani představit, kde ta země je, natož jak vypadá. A vlastně nevím, jestli bych teď měla odvahu takovou věc podniknout. Vzpomínám na natáčení Absurdistánu moc ráda a nejsem si jistá, zda se mi ještě něco podobného podaří. Dodatečně obdivuji mámu, že měla odvahu mě pustit. Klidně mohla říct: Nikam nepojedeš.
Kristýna Podzimková
Loni v červenci se vám narodil syn. Tedy v době, která obecně byla pro herce, co neměli stálou práci, dost finančně náročná. Možná vám mateřství přišlo vhod?
Pro mě par excellence! Všichni se trápili tím, že nemají práci, já ne, protože i za normálních okolností bych ji na mateřské neměla.
Kdo hlídá malého, když odjedete za prací?
Můj partner, takže jeho otec, nebo moje máma. Pracovní povinnosti si už kombinuji. Nechci být dva tři roky doma a nedělat nic jiného než se starat o dítě a úplně vypadnout z profese. Myslím si, že když se nikde neobjevíte dva roky, může to znamenat neobjevit se pak v ničem. Proto i při mateřské už něco natáčím.
Pět let jsme vás vídali coby Theu v seriálu Ulice, kterému vděčíte za to, že jste se stala známou širší divácké veřejnosti. Proč nakonec tato role skončila?
Protože jsem o to poprosila. Obávala jsem se, že budu spojována pouze se seriálem, to vlastně pořád platí, ač v něm delší dobu nejsem. Ulice je stálicí televizní obrazovky, má pořád velkou sledovanost. Navíc opakují staré díly, proto mě často lidé mají za Theu, což mi nevadí. Akorát mám pocit, že jsem od té doby udělala věci, o kterých si myslím, že by je mohli taky vidět… Ale ono ne.
Kristýna Podzimková
Ve filmu Bábovky jste si zahrála milenku v milostném trojúhelníku. Ocitla jste se někdy v podobné situaci?
(pobaveně se ušklíbne) Tak to je otázka na solár. Jo, ale asi to nebudeme moc rozvádět? Jde o situaci, o které si člověk říká, že se v ní nechtěl ocitnout, a ono se to stane. Není to nic, čím by se chtěl chlubit, ale je to tak.
Z mého hlediska je lepší být milenkou, která si to užívá než podváděnou ženou.
To nevíte. Milenka se taky trápí, když něco od vztahu očekává, ale ono se to nevyvíjí podle jejích představ.
Když přistoupí na tuto roli, pak je sobecké něco očekávat, nemyslíte? Neměla by si to spíš užívat, a ne se užírat?
No jo, pokud to berete takhle, pak ano. Jenže pak se můžete dostat do situace, kdy od toho chcete něco víc a ten muž buď nechce, nebo nemůže. Právě proto si myslím, že pozice milenky není vždycky ta výhodnější. Pochopitelně to může být i naopak.
Jako lékařka v seriálu Pan profesor se nechá svést profesorem v podání Vojty Dyka.
Po porodu jste krásně štíhlá. Pracujete na kondičce?
Třeba v Bábovkách mi řekli, že budu běhat, občas jsem si tedy zaběhala. Ale nejsem typ na nějaké týrání se v posilovně. Hodně chodím, teď především při procházkách s kočárkem. Spíš je to dáno geneticky.
Nejvíc mě dostala vaše role Ivety ve filmu Metanol, která s mámou holduje levnému pití ze stánku. Autentické příběhy ze skutečné kauzy z roku 2012 byly otřesné. Bylo těžké se do postavy vžít?
Nebylo. Scénář napsala Lenka Szántó a Matěj Podzimek – můj bývalý manžel – a právě oni také odkryli okolnosti vzniku smrtící látky v pančovaném alkoholu. Takže jsem dobře znala celé to podhoubí. Srdcervoucí příběh mi připadal ohromně uvěřitelný. V té době byl na Moravě pančovaný alkohol naprostý standard. Od prvního přečtení scénáře jsem Ivetu měla pod kůží, obyčejná ženská, co vede všední život, rozuměla jsem jejímu cítění, jednání.
Kristýna Podzimková
A co dívka v psychothrilleru Poslouchej, když zjistí, že žije s psychopatem?
Šlo o těžší sžívání, protože při natáčení jsem chvílemi mívala pocit, že bych se v reálu v určité situaci chovala jinak. Ale to říkám proto, že jsem v takové situaci nikdy nebyla. U hororu se musí ctít jisté žánrové postupy. Když v hororu vidím, jak oběť utíká před pronásledovatelem někam do druhého patra, říkám si, proč neuteče ven… Jenže tohle vytváří správné napětí a divák se musí bát.
Na rozhovor jste přijela z rodného Rožnova pod Radhoštěm, kde žijete. Není to na dojíždění do hlavního města dlouhá cesta?
Je, ale já si ji zvolila a teď to musím nějak přežít. Když sednu do auta nebo do vlaku, za tři a půl hodiny jsem v Praze. Pokud cestou nenarazím na nějaké překvapení. Je to otázka dobrého plánování. Ve vlaku uděláte spoustu práce, naučíte se texty, vyspíte se. Nedojíždím každý den, ale občas na natáčení, které probíhá v nějakých celcích.