Hlavní obsah
Kraftwerk ve své 3D show. Foto: Petr Hloušek, Právo

Kraftwerk nasadili lidem brýle. Primal Scream, Jungle a Anna Calvi je napojili

Druhý den čtvrtého ročníku Metronome Festivalu Prague byl programově zajímavější než předešlý. Výborná byla vystoupení skotských Primal Scream, britských Jungle i britské zpěvačky a hudebnice Anny Calvi, především tečkou byl noční 3D set německých Kraftwerk.

Kraftwerk ve své 3D show. Foto: Petr Hloušek, Právo
Kraftwerk nasadili lidem brýle. Primal Scream, Jungle a Anna Calvi je napojili

Na jeho dokonalé prožití bylo třeba, aby si diváci nasadili 3D brýle. K dostání byly na poslední i v prodejně s festivalovými suvenýry za padesát korun. Zapeklité bylo, když v tu chvíli měli diváci ve svém náramku pro bezhotovostní platbu k dispozici třeba pouze osmnáct korun. Byly nuceni jej dobít.

Dvaatřicet korun jim však na k tomu určeném místě nedobili, a tak museli svůj náramek nasytit nejméně stovkou, nejnižší možnou částkou. To přesto, že v tu dobu byli již najedeni i napojeni a vyhlíželi jen set Kraftwerk. Nevýhodou bezhotovostní platby na hudebních akcích je totiž to, že z návštěvníků peníze nad plán vždycky dostane, i kdyby se tomu bránili více než obvykle.

Kraftwerk byli hlavně ke sledování.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Německá kapela Kraftwerk oslaví v příštím roce padesát let existence. Její cesta byla vždy spojena s elektronickou hudbou, kterou ve svém podání neustále zdokonalovala a spojovala s dalšími vlivy. 3D show je jakýmsi shrnutím jejích nápadů a aktivit spojených s podívanou především hravou, to kvůli systému, v jakém je podávána.

Kraftwerk na Metronome Festivalu Prague.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Svou hudbu tahle kapela nezkazí, je elektronická, studená, stejná. V Praze fungovala ve velké míře jako soundtrack k dění na projekční ploše, ačkoliv to byl průřez tím, co Kraftwerk hudebnímu světu dali. Byl to chladný zážitek na závěr festivalu, jen splnění očekávaného.

Primal Scream existují sedmatřicet let. Mimochodem to dokladuje, že největší hvězdy letošního Metronome Festivalu Prague mají už na scéně mnohé odžité. V případě skotské kapely kolem zpěváka Bobbyho Gillespieho se tato zkušenost odrazila na kvalitě vystoupení pozitivně.

Gillespie, jenž v sobotu oslavoval své šestapadesáté narozeniny, umí koncerty i pokazit. Tentokrát byl ale ve formě. Zpíval s přehledem, bavila ho práce s publikem, a byť někdy působil, jako by si odlétl do svých snových uměleckých krajů, to kvůli chvílemi trochu nepřítomnému pohledu, sázel se svou kapelou jednu písničku za druhou s chutí a přidával k dobru slova o jejích příbězích.

Bobby Gillespie z Primal Scream.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Bobby Gillespie měl v den svého pražského koncertu narozeniny.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Byl to rockový koncert zkušené skupiny. Pokud vezmeme v úvahu, že Primal Scream prošli ve své historii obdobím rockovým, postpunkovým i psychedelickým, pak v Praze byl jejich výsledný zvuk „srovnaný“ a skladby z těch dob potáhl k bezbolestnému kompromisu.

Předčasným vrcholem festivalu bylo sobotní podvečerní vystoupení britské zpěvačky, skladatelky a kytaristky Anny Calvi. Myšlenkově vychází z alternativního rocku, ale navěšuje na něj myšlenky další. Zjevně ji fascinuje art rock, zjevně psychedelický rock a také práce s dynamikou. To všechno její set měl, toho všeho si mohli diváci užít.

Anna Calvi v Praze potěšila.

Foto: ČTK

Anna Calvi své konání navíc intenzivně prožívala. V jeho průběhu se do svých skladeb doslova nořila, v euforii i klečela na kolenou. A všechnu tuhle oddanost věci posílala mezi diváky.

Podobně to dělali londýnští Jungle. Jejich styl se označuje jako neo soul a jeho podstatou je rozehraný taneční rytmus a dokola se opakující motiv. Kapela to prezentovala s obrovskou intenzitou, a tak energii hudby pomáhala vstoupit mezi diváky a do nich i energií svého nasazení.

Dříve nebo později je dostala na svou stranu, roztančila je i roztleskala. Bylo to dokonce měřitelné, neboť na začátku vystoupení tančili jen fanoušci v předních řadách, na konci se tančilo až u stanoviště zvukaře.

Program nazvaný Hlasy svobody představil písně českých zpěvaček. Koncipovaný byl jako připomenutí třicátého výročí sametové revoluce, což nebylo na pódiu akcentováno či blíže vysvětleno. Byl to přesto příjemný blok dobrých písní a zajímavých ženských hlasů.

Při závěrečné „děkovačce“ řekl šéf kapely, jež zpěvačky doprovázela, že hudebníci hráli vše naživo. Ta věta mohla být krokem do nové éry muzikantské pýchy. Před lety bylo přirozené, že hudebníci hráli vše živě. Dnes to přirozené není, a tak když už se to stane, je dobré na to upozornit.

Možná by stačil den

Metronome Festival Prague skončil v neděli nad ránem. Podle sdělení pořadatelů jej letos navštívilo více než osmnáct tisíc diváků.

Hudební nabídka oživila myšlenku, jestli by festival, který svou životnost každopádně prokázal, neměl být napříště jednodenní. Spojila-li by se totiž výrazná a zajímavá jména z obou letošních dnů do dne jednoho, vznikl by výrazný a reprezentativní program.

Takhle, při vší úctě k vystupujícím na menších scénách, to bylo zajímavé jen v podvečer a hlavně večer. Nepříjemné navíc bylo, že velká část zahraničních hostů končila svůj set dříve, než bylo uvedeno v programu. Třeba i o dvacet minut.

Diváci na Metronome Festivalu Prague.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Pozitivní bylo rozšíření areálu, čímž vzniklo více klidových zón. Nabídka občerstvení byla odpovídající, i když ne všechna jídla by obdržela pečeť kvality a dobré chuti.

Druhý den už trochu bolely nohy z neustálého stání na nerovném terénu s proměnlivou horní vrstvou. Část byla totiž pokryta kamením, část štěrkem, jinde byl beton a jinde zase tráva. Dešťové chvíle nadto prokázaly, že povrch není příliš pevný, a bylo tedy dobře, že šlo jenom o chvíle.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků