Hlavní obsah
Humor je pro Adélu Elbel obživa i životní styl. Foto: ČTK

Komička a moderátorka Adéla Elbel: Trapno mě burcuje

Charismatická žena sršící humorem, který by člověk tak nějak očekával spíš od muže. Stand-up komička, moderátorka, bývalá překladatelka z nizozemštiny a členka brněnského dua Čokovoko, v neposlední řadě matka. To všechno je Adéla Elbel.

Humor je pro Adélu Elbel obživa i životní styl. Foto: ČTK
Komička a moderátorka Adéla Elbel: Trapno mě burcuje

Kdo je Adéla Elbel?

Jak kdy. Vlastně jsem vším, čím chci být. Takže aktuálně jsem stand-up komička a moderátorka.

Máte ji ráda?

Tu Adélu, kterou jsem dnes, ráda mám. Samozřejmě s občasnými výkyvy. Ale nejsem narcis, takže je to takový standard.

Je humor obranný mechanismus?

Co já vím? I když humor je vlastně vymezení se vůči něčemu tím, že se to relativizuje. Takže ano. Vtipy o blondýnách samozřejmě pomáhají brunetám a frustrovaným odmítnutým mužům. Za mého dětství frčely vtipy o Somálcích, čímž se tematizoval hladomor v Africe.

Humor pomáhá nejen se uvolnit, ale také na něco poukazuje. Nikdo si nedělá srandu z něčeho, co je mu jedno. Vždycky ho to musí zaujmout, musí to být prostě téma.

Adéla Elbel

Foto: archiv umělkyně

A pro vás konkrétně?

Pro mě to obranný mechanismus je. Nerada věci řeším, a když něco obrátíte v humor, tak lidi odzbrojíte a na spoustu řešení se nedostane. Je to totiž docela dřina s těmi lidmi.

Dřina?

Mezilidské vztahy jsou dost náročná disciplína. I když se sejdou kompatibilní lidé, stejně narážejí na řadu nepochopení. Spousta lidí ráda řeší cokoli. Je to úmorné. Takže se snažím věci obrátit v legraci a tím se tomu vyhnout. Humor ale pomáhá i mně samotné nebrat věci moc vážně a uvolnit se.

Vyžaduje trapnost velkou míru sebedůvěry?

Já zase tak sebevědomá nejsem, i když už to je lepší než dřív. Trapno naprosto miluju. Třeba seriál Extras s Rickym Gervaisem, to je taková esence trapna, že mám ve stejnou chvíli husí kůži, držím si ruce před očima a nadšeně jásám. Někdo to má s hororovými filmy, já s trapnem. Trapno mě děsně burcuje a nabíjí adrenalinem.

Napadá mě, že když člověk vědomě a záměrně dostává sám sebe do trapných situací před ostatními, je to vlastně větší otevření se a odevzdání, než kdyby třeba jen vyprávěl osobní prožitky a podobně. Vnímáte to jinak?

Já se do trapných situací nedostávám záměrně, vždycky se mi to děje nevědomky. Ale ano, naše práce je mentální obnažování. Ukazujeme lidem na svých failech, že tudy cesta nevede. Takže je to taková služba veřejnosti. Třeba bych na to mohla dostat nějakej grant, že?

Kolik z vlastního života dáváte stand-upu?

Ve svých stand-upech mluvím zejména o sobě. To, co žiju, si zapisuju do deníčků s trapným názvem Humor, a pak to tematicky skládám. Sem tam fabuluju, ale většina věcí se mi stala, nebo jsem je slyšela, četla...

Adéla Elbel

Foto: archiv umělkyně

Jasně že na hejty je nejlepší reagovat s humorem, ale jak člověk k této schopnosti dospěje?

Mě se hejty nikdy nedotýkaly. Jsem sama k sobě velice kritická, takže moc dobře vím, kde je chyba a kde ne. Hejtři na mě vlastně nemají, protože si umím naložit mnohem víc. Ale ne, já v jejich hejtech cítím jejich vlastní frustraci a nedostatečnost, a tak se mě to netýká. Beru to tak, že mluví primárně sami k sobě. A mluví. Tihle internetoví hrdinové to jen naťukají do klávesnice.

Bavíte sebe samu?

Někdy fakt dost. Jindy si říkám, že už nejsem vtipná, ale to naštěstí netrvá dlouho.

Děláte toho spoustu. Moderování, stand-up, překlady, dříve hudbu. Co ještě?

Překlady ani hudbu už nedělám. Plně se věnuju stand-upu a moderování. Je to dost kočovný život. V podstatě žiju velkou část týdne ve vlaku, a v něm klid na překládání najít neumím. Druhou část týdne věnuju dětem a vlastnímu pokusu o osobní život.

Čím vás okouzlila nizozemština?

Dříve než nizozemština mě okouzlilo Nizozemsko. Tu zemi miluju. Je mi v ní fakt dobře. Láska k jazyku přišla až během studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Roky jsem se věnovala překládání knih z nizozemštiny do češtiny, takže šlo hodně i o lásku k češtině. Ale pak jsem čím dál víc cítila, že čeština převládá a že se chci zabývat svými myšlenkami, ne převádět myšlenky jiných.

Co z toho, co děláte, máte nejradši?

Začínala jsem tak, že jsem moderovala stand-upové večery, na nichž jsem si vytvářela takové mini stand-upy a hodně jsem improvizovala. Improvizaci miluju nejvíc. Ten adrenalin, když člověk vyjde na pódium a neví, o čem bude mluvit, a ono  mu to najednou vytane, je prostě boží. A pro Comedy Club na Primě jsem začala psát první výstupy a pak se dala ke skupině Na stojáka, se kterou vystupuju.

Čím pro vás byla vaše bývalá kapela Čokovoko zajímavá a nepostradatelná?

Zajímavé to bylo tím, že se ukázalo, že se dá živit hudbou, aniž by člověk uměl zpívat nebo hrát na jakýkoliv nástroj. Byla to dlouhá část mého života. Člověk poznal nová místa, setkával se s různými lidmi, otrkal se na pódiu. Máloco ho pak rozhodilo nebo překvapilo.

Byla to i velká škola improvizace, protože mezi písničkami jsme hodně mluvily. Bývaly to vlastně takové koncerty mluveného slova.

Adéla Elbel a Zuzana Fuksová jako duo Čokovoko.

Foto: Profimedia.cz

Jak byste definovala svůj humor?

To nejsou lehké otázky. Můj humor je prostě skvělý, haha. Moment, přemýšlím - jsem ironická, lehce cynická, ale nikdy to nemyslím zle, což je, myslím, také důležitá součást. Snažím se, abych lidi neponižovala, což se sem tam stane, takže se obklopuju takovými, kteří nejsou tak přecitlivělí. Hodně na sebe zaměření lidé můj styl konverzace nemusí zvládat.

Co děláte, když máte čas jen sama pro sebe?

V létě jsem byla na pouti do Santiaga de Compostela a totálně jsem se zamilovala do chůze. Takže když mám volno, jdu pěšky do sauny, kterou mám deset kilometrů od domu, a po sauně jdu zpět. Je to skvělý výlet a očista v jednom. Nebo jdu na masáž, běhat, sem tam sama do kina. Koukám, že se docela rozmazluju.

Pouť do Santiaga de Compostela se poslední dobou stává čím dál populárnější. Našla jste při ní něco jiného než chůzi?

Na pouť jsem šla proto, že jsem chtěla být sama se sebou. Chtěla jsem zjistit, jaká vlastně jsem, potkat se s klidem, s tichem, s bohem. To vše se mi tam podařilo a bylo to skvělé. Příští rok chci do Santiaga zase. Už přemýšlím, kterou cestu si vyberu.

Přijdete vtipná i svým dětem?

Jak kdy. Ale ano. Hlavně se spíš snažím být uvolněná a pohodová matka. Taková klidná síla.

Vymýšlíte jim příběhy?

Vůbec. Nemám zase tak bujnou fantazii. Nikdy jsem neměla potřebu psát fiktivní příběhy, vymýšlet si jiné postavy. Žiju sebe, vnímám a všelijak propojuju věci, které se dějí okolo.

Nebo naopak?

Jasné. Dcera občas vymyslí příběh, proč se nemohla naučit na písemku nebo proč nešla cvičit.

Pamatujete si první situaci, ve které jste si uvědomila, že jste vtipná?

Ne. Vím jen, že jsem měla potřebu šaškovat už na základce. Pořád jsem pokoušela učitele. Ti tak byli takové mé trenažéry, chudáci. Ještěže tehdy neexistovaly sociální sítě a nemám o kvalitě svých začátků žádné záznamy. Díky Bohu.

Je třeba si humor tříbit?

Na všem je potřeba neustále pracovat. I doktoři se musí celý život vzdělávat. Takže i my, co se živíme humorem, tím v podstatě žijeme. Humor jako životní styl. Ježiš, to je dobrý klišé slogan.

Bez čeho se neobejdete?

Jsem dost závislá na internetu. Také potřebuju denně tak pět káv. Mám ráda audioknihy, čokoládu, prosecco a endorfiny ze sportu. Mám své závislosti ráda.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků