Hlavní obsah
Komentovaná prohlídka výstavy Stanislava Kolíbala Foto: Národní Galerie / Jiří Straka

Kolíbal má unikátní schopnost vyjádřit emoce geometrickými formami, řekla kurátorka před on-line prohlídkou

Výstava děl Stanislava Kolíbala Ozvěny benátského bienále ve Veletržním paláci byla otevřena jen několik dní. Čtyři dny po vernisáži se 10. března kvůli pandemii nemoci covid-19 uzavřela. Skončit by měla 19. července, ale Národní galerie ji plánuje prodloužit. Zájemci si ji však budou moci prohlédnout už 23. dubna v České televizi na kanále art, kde výstavou provede návštěvníky kurátorka Julia Bailey. Ta poskytla Novinkám rozhovor.

Komentovaná prohlídka výstavy Stanislava Kolíbala Foto: Národní Galerie / Jiří Straka
Kolíbal má unikátní schopnost vyjádřit emoce geometrickými formami, řekla kurátorka před on-line prohlídkou

Jaké to bylo připravovat Kolíbalovu výstavu?

Bylo velké potěšení pracovat s profesorem Stanislavem Kolíbalem, který má ve svých 94 letech stále jasnou vizi, jak by se mělo jeho dílo představovat. Ta se vztahuje k jeho studiu scénografie. I když jsme nemohli jednoduše mluvit rodnými jazyky, domlouvali jsme se francouzsky, byla to zkušenost, která byla pro oba okouzlující. A toto je „výstava výstavy,“, její velká část byla představena na loňském benátském bienále za kurátorství Adama Budáka a Dietera Bognera za pomoci velkého týmu a samozřejmě samotného profesora Kolíbala, takže jsem se cítila velmi šťastná, že jsem byla schopná hrát velkou roli při představení jejich práce v Praze.

Kdy a jak jste se poprvé setkala s tvorbou Stanislava Kolíbala?

Než jsem přišla do Prahy, působila jsem jako kurátorka v galerii Tate Modern v Londýně, kde jsem se zaměřovala na umění střední a východní Evropy. Od počátku osmdesátých let měla galerie Tate ve sbírce jedno z Kolíbalových děl, dřevěnou plastiku se strunami Identita. Toto dílo v londýnském depozitáři mě uvedlo do Kolíbalova světa.

Kurátorka Julia Tatiana Bailey

Foto: Národní Galerie / Lukáš Havlena

Co je pro vás tak zajímavého na Kolíbalově umění?

Na Kolíbalově práci vidím jako unikátní jeho schopnost vyjádřit tolik emocí pomocí geometrických forem, které by mohly na první pohled působit spíš chladně a klinicky. Jako umělec vedl zajímavý život a jeho díla jsou hluboce autobiografická, ale divák musí projevit snahu vidět všechny významové vrstvy, které odhalují, jak často je jeho umění velmi dojímavé. Názvy jeho děl Bývalé nejisté tušené a Ticho po pádu jsou promyšlená a expresivní a hrají velkou roli při vedení diváka k úplnému pochopení objektu na historické a psychologické úrovni.

Zajímáte se i o i jiné členy skupiny UB12, jako byli Věra Janoušková a Adriana Šimotová?

Ano, pro české umění to byla skvělá doba a osobně oceňuji, že tam v té době působily některé neuvěřitelné umělkyně. Později jsem měla zájem zejména o práci Věry Janouškové. Myslím si, že je fascinující, že se přesunula od gobelínů ke svařování, které popsala jako sešívání kovu - zpochybňuje to myšlenku ženské práce, která naneštěstí stále ovlivňuje to, jak jsou vnímány umělkyně, takže její tvorbu považuju za průlomovou. A její díla jsou taky velmi živá, plná barev, osobitá a jako ta Kolíbalova ukazují, kolik radosti a smyslu dokázali umělci najít i v těžkých obdobích. Myslím si, že v současnosti je to důležitá lekce.

Stanislav Kolíbal

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jaké to je představovat výstavu před kamerou pro web?

Přirozeně je těžké přenášet vzrušení z příchodu do budov Národní galerie a úzký vztah uměleckými díly. Ale co se týká vyprávění příběhů a sdílení myšlenek, kamerové záběry a zvuky, které se používají při on-line přenosu, jsou často silnější a bezprostřednější než popisky na zdi nebo v průvodci. Prezentace on-line dělá výstavy přístupnější i lidem, pro které není snadné je osobně navštívit. Doufám, že by to mohlo pomoci ukázat dalším lidem sílu umění. Jsou to lekce, na nichž se učíme, a doufám, že je budeme schopni přinést i do galerijního prostoru

Připravovala jste také výstavu Alberta Giacomettiho. Co vás zaujalo na něm a jaký aspekt jeho tvorby jste chtěla vyzdvihnout?

Pracovat na této výstavě s našimi partnery v umělcově nadaci v Paříži byla taky velká čest. Byla jsem fascinovaná, jak se během své kariéry Giacometti vracel ke stejným tématům a myšlenkám a s jakou to dělal intenzitou, dokonce až zahlcující obsesí. Navzdory tomu nepůsobí jeho dílo nikdy repetitivně - naopak, mohu cítit vášeň a energii, kdykoli jsem blízko jeho pracem. Když jsem prováděla výstavou, chtěla jsem zdůraznit, že to nebyl žádný mučený umělec uzavřený ve svém ateliéru, ale vedl bohatý život, užíval si nočního života v Paříži a udržoval úzké kontakty s rodinou a přáteli, což mu umožnilo zvládnout tak náročnou práci.

Giacometti i Kolíbal jsou umělci spojení s poválečnou minulostí. Je tato doba pro vás něčím zajímavá?

Můj hlavní zájem při výzkumu se týká toho, jak umělci reagovali a působili době studené války, kdy svět vyšel ze dvou brutálních světových válek a zjistil, že je na psychologické úrovni rozdělen kvůli traumatům, jimiž lidi prošli v první polovině dvacátého století. Myslím si, že umění je nejmocnější, když nás vede k tomu, abychom přemýšleli nad našimi životy jinak a nabízí nám nové zkušenosti, které činí život zajímavým a naplňujícím. Giacometti a Kolíbal jsou skvělými příklady umělců, kteří si uvědomovali své zkušenosti ze života v tak jedinečné historické epoše a přenesli pocity strachu a bezmocnosti do tvorby děl, která jsou znepokojivá, a přitom podivně uklidňující.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků