Kolektiv Nesladim se na scéně zabývá spánkovými poruchami

Spánkovými poruchami se zabývám od roku 2017, kdy jsem na ně narazila při tvorbě jiné inscenace v Nodu, která byla o strachu u dospělých lidí. Zjistili jsme, že strach dospělých je spojen se spánkem a trochu jsme se tématu spánkových poruch dotkli. Od té doby jsem se tématu věnovala, i když ne nepřetržitě, ale setkávala jsem se s lidmi, kteří jimi trpí.

Dostat se k nim je těžké. Nejdříve jsme zkoušeli, aby se ozvali na inzerát, ale to není nejlepší cesta, protože spánkové poruchy nejsou úplně jednoduché na sdílení. O insomnii se lidi rádi baví a často, ale narkolepsie a náměsíčnost jsou o něčem jiném.

Nás toto téma zajímá, protože jsme se dostali k lidem, kteří těmito konkrétními poruchami trpí a mají silné životní příběhy, nebo i běžné životní příběhy, které jsou silné kvůli těmto poruchám. Hodně často zmiňují reakce společnosti a okolí i tlak systému, který jim neumožňuje se spánkovou poruchou normálně žít. To je pro nás hlavní téma, které se snažíme reflektovat. Chceme se podívat na lidi se spánkovými poruchami jako na někoho, kdo částečně upozorňuje na univerzalitu systému, který je hodně rigidní.

Při přípravě této inscenace, které pobíhala od loňského května, jsme proto začali intenzivnější spolupráci s Národním ústavem pro duševní zdraví.

Jeden z herců trpí insomnií, ta se týká hodně divadelníků, prošel si tím skoro každý. Pak máme ještě drobnější poruchy, nikdo není náměsíčný, ale objevují se spánkové paralýzy, živé noční můry.

My jsme alternovali setkání s pacienty a setkání s lékaři, ale pro představení jsme nenechali dělat samostatné pokusy, protože ve spánkových laboratořích je tak dlouhá čekací doba, že se tam na insomniaky nedostává. Chtěli jsme, aby náš herec, který trpí insomnií, prošel léčebnou kúrou, je na ni zapsaný, ale ještě se na něj nedostala řada.

Už to, že otevíráme diskusi na téma, které je nechtěně tabuizované nebo v běžné konverzaci potlačené, je změna sama o sobě. Určitě nechceme moralizovat nebo někomu říkat, co má dělat a jak, chceme přinést jiný pohled. Lidi s řadou těchto poruch trpí nedostatkem osvěty, řada narkoleptiků naráží na to, že lidi v jejich okolí nevědí, co to je za nemoc, nevědí, jak se k nim postavit, narážejí na neuvěřitelnou řadu předsudků, ať už na osobní úrovni, nebo v práci či u veřejnosti. Děje se to naprosto běžně i u pedagogů na gymnáziích.

Pro nás je důležité zobrazit příběhy lidí, kteří trpí spánkovou poruchou, aby bylo jasné, že nejde čistě jen o tlak společnosti, ale také o zdravotní handicap, se kterým se musejí nějak vyrovnat. Chceme přispět k destigmatizaci konkrétních spánkových poruch, aby se téma spánku stalo jedním z běžnějších témat konverzací. Myslím si, že se k tomu doba dostává a my přispíváme k této tendenci, která bude beztak pokračovat.

Je to první inscenace kolektivu, který zakládáme a jehož hlavní dramaturgickou linií bude zabývat se destigmatizací psychických poruch. Nás zajímají obecně psychické poruchy, i maniodeprese a schizofrenie, což jsou úzkostné poruchy, ale nám nejde jen o diagnózu, ale o problémy duše. Postihnout bychom chtěli i manipulaci nejen u narcistních psychopatů ale i obecně.

Musí to být divadlo, protože divadlo má schopnost nechat diváky prožít si každou z jednotlivých poruch. To je pro mě zásadní inscenační klíč, nejde o dokumentární divadlo, ani o storytelling, kde bychom se jenom dozvěděli příběhy někoho jiného, je to inscenace, která se snaží o to, abychom se se do těch stavů vžili a zažili si je spolu s konkrétními postavami. Snahou je po uvedení vytvořit druhou fázi, která by měla probíhat jako sleepover, kdy člověk přijde prožít noc s těmito poruchami.

Asi stejné jako pro všechny, kdo museli kvůli stávající situaci zrušit svoje plány. Frustrace, panika v diářích. Strach, že se to křehké, co jsme nedokončili, někam ztratí. Ten strach mám pořád :).

Pokračovali jsme ve zkoušení ještě asi deset dní, ovšem s přísným dodržováním pravidel. Jezdili jsme z domu pouze do divadla a na kole, stýkali se jen v rámci omezeného tvůrčího týmu... a především jsme zkoušeli v rouškách. To na tom bylo asi nejbizarnější. Když herec přijde o mimiku, rázem se objeví řada nedorozumění, ale zároveň se akcentuje nějaká další logika těla v prostoru.

Určitě. Připravujeme nějaké koncepční změny, protože karanténa, a tedy individuální přístup k času, upozornily na řadu problémů, které nás zajímaly. Ale co přesně se změní, se ukáže, až se teď vrátíme ke zkoušení.

Může se vám hodit na Firmy.cz: