Hlavní obsah
Ivo Kahánek patří k nejúspěšnějším klavíristům u nás i ve světě. Foto: Dušan Martinček

Klavírista Ivo Kahánek miluje českou hudbu a nejlíp relaxuje v horách

Rodák z Frýdku-Místku si umí získat kritiky i nadšené posluchače nejen u nás. Za své poslední album koncertů Dvořáka a Martinů obdržel uznávané mezinárodní ocenění. Bývá označován za českého Chopina, ale nálepky nesnáší. Raději a hrdě se rozpovídá o českých skladatelských géniích. Skromný, 190 centimetrů vysoký klavírista (41) má i sbírku motýlků a kočičího nindžu plundrujícího domácnost.

Ivo Kahánek patří k nejúspěšnějším klavíristům u nás i ve světě. Foto: Dušan Martinček
Klavírista Ivo Kahánek miluje českou hudbu a nejlíp relaxuje v horách

Viděla jsem vás začátkem července při zahajovacím koncertu Smetanovy Litomyšle. Šlo o jeden z prvních koncertů po uvolnění situace. Byla atmosféra jiná než obvykle?

Lidé byli nažhavenější, natěšenější. My spíš litovali, že se musíme přesunout do Smetanova domu, protože nádvoří má neopakovatelnou atmosféru. Ovšem naprosto chápu pořadatele, ještě hodinu před začátkem pršelo, šlo by o nejistou loterii.

Na úvod zazněly symfonie Vltava a Z českých luhů a hájů pro čtyřruční klavír. Všimla jsem si, že zatímco spoluhráč Jan Simon seděl u klavíru prakticky nehybně, vy preludování prožíváte i celým tělem. Trošku mi to připomíná džezmana…

Každý má svůj způsob, mnozí se při hraní ani nehnou a všechno dělají pouze prsty. A pak jsou takoví, kteří do toho jdou celým tělem. Jde o mechanismus, jakým pouštíte emoce ven. Vím, že s Honzou jsme naprosto odlišné typy, ale zároveň spolu hrajeme rádi, společné koncertování si užíváme, nemusíme se při souhře nijak krotit.

Poslední album klavírních koncertů Dvořáka a Martinů získalo v květnu od prestižního BBC Music Magazine ocenění pro nejlepší nahrávku roku. Odborníci přirovnávají úspěch ke sportovnímu vítězství na světovém šampionátu. Co stojí za tímto triumfem?

Kromě spousty práce a příznivých okolností, byl projekt velmi dobře naplánovaný. U cédéčka je posloupnost následující: základ tvoří repertoár, konktrétně tyto koncerty jsou známé, ale nebyly nahrané stokrát, zároveň při nich můžete přinést něco ze sebe. Musíte mít s kým to nahrát, domluvené termíny. Když koncert nahrajete, doděláváte korektury, mnohokrát si to vyměníte s režisérem. Musíte vymyslet a udělat booklet, mít dobré fotky. A pochopitelně sehnat peníze, točit se zahraničním orchestrem není úplně levná věc. V neposlední řadě se dílo musí trefit do vkusu kritiků. Jde o dobrý projekt a maximální nasazení všech zúčastněných. Dirigent Jakub Hrůša s Bamberskými symfoniky pro to udělali maximum.

Takže běh na hodně dlouhou trať!

Ano. Točit jsme začali v říjnu 2017 a cédéčko bylo vydané takřka na den o dva roky později. Plus k tomu přičtěte rok, kdy se začne plánovat ta idea. A jsme někde v půli 2016. CD musí být zrecenzováno mnoha odbornými časopisy, netýká se to pouze BBC. Jejich časopis je vypíchnutý proto, že jde o nejprodávanější na světě zabývající se klasickou hudbou. Recenze musí být pětihvězdičková, ještě lepší je, pokud získá ocenění nahrávka měsíce, což jsme měli my. Pak komise kritiků BBC sestaví list nahrávek, které uspěly, výběr dvakrát zúží na tři v každé kategorii. Teprve potom hlasují fanoušci.

To tedy znamená několik kol hlasování expertů a na závěr fanoušků?

Přesně, časopis ohodnotí stovky nahrávek ročně, až se probojujete mezi ty tři, pak o vás teprve hlasuje laická veřejnost. Proces je dvojí, odráží jak názor odborníků, tak hudbymilovné veřejnosti. Tím, že vše probíhá v tomto pořadí, nemůže se stát, že by soutěž vyhrál ten, kdo je pouze populární. Kritici do finálního výběru nepustí žádnou špatnou nahrávku.

Se stejným CD jste zabodovali i v Cenách Anděl 2019 udílených nedávno. Máte spoustu ocenění, ale Anděl za klasiku přiblížil vaše umění širší veřejnosti…

Potěšilo mě, že se v Andělech klasika objevila. Hlavně se mi líbila závěrečná párty, když jsme na ni s Jakubem šli, říkali jsme si, že tam budeme za exoty. Ale reakce hudebníků z jiných oborů byly moc příjemné. Mají z klasiky respekt, ale neberou nás, že bychom nebyli jejich. Natočení šotů z různých prostředí se mi hodně líbilo, působilo velmi autenticky. Já myslel, že půjde jen o medailonek. Dramaturgii měli udělanou mnohem lépe než BBC, která nechala interprety přednést pouze krátké poděkování. Žádná show kolem toho v televizi nebyla, přitom jde o BBC.

Ve světě vás berou za nejuznávanějšího klavírního interpreta českých skladatelů. Kterého máte nejraději?

To je velice těžká otázka. Nejdřív jsem poznal Leoše Janáčka, protože pocházím z Frýdecko-Místecka, z jeho kraje. Můj vztah k němu rezonuje velice. Pak si mě velmi silně vybral (smích) Bohuslav Martinů. U něho šlo o postupné sbližování, kdy jsem ho často hrával i ve světě. Jde o výraznou náklonnost. A řekněte mi, kdo z českých, ale i světových muzikantů by neměl rád Antonína Dvořáka?! To snad ani není možné. Teď když jsme dělali na Smetanovu Litomyšl Mou vlast, části z ní, tak mě to na celý měsíc, co jsme ho zkoušeli, naprosto pohltilo.

Ivo Kahánek

Foto: Emil Bratršovský

Bedřicha Smetanu máte asi hodně rád, když vyznáváte českou hudbu.

On si dal závazek vytvořit národní hudbu v podstatě na zelené louce. Češi byli hudební národ dávno před Smetanou, jenže před ním všichni odešli do emigrace. Mou vlastí dokázal na sklonku života, ve velmi špatné osobní situaci, vytvořit něco, co kvalitou a zacílením národní hudby nemá ve světě obdoby. Vltavu všichni známe, ale nejde o běžný pianistický repertoár, je určena pro symfonickou verzi. Vždycky když jsem sedal ke klavíru a začal Vltavu hrát, tak mi prvních pět, deset minut začal vlhnout zrak. Její začátek mě pokaždé dojme.

Hrajete s nejlepšími světovými orchestry, ale doprovázíte i špičkové pěvce. Jaké jméno si, bez přemýšlení, vybavíte na prvním místě?

No, to je těžký, je jich víc. Kdybych musel vybrat jedno, asi bych jmenoval sopranistku Martinu Jankovou, sólistku curyšské opery, dámu, která koncertuje s největšími světovými orchestry. Také pochází z mého kraje a mám s ní natočená dvě cédéčka. Jde o výjimečnou zpěvačku.

Na svém kontě máte 15 cédéček, což v oblasti klasické hudby znamená úctyhodný počet. V kolika letech jste natočil úplně první a pustíte si ho někdy?

(Směje se) Dobrá otázka. V dnešní době jde o slušné číslo, ale třeba před revolucí špičky natáčely desítky desek. První CD, napůl demo, které nešlo do distribuce, vzniklo asi v osmnácti. Nepouštím si ho. První, které vyšlo někdy po dvacítce, Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku, jsem si pustil. Obecně se nerad poslouchám. Jednak jsem k sobě kritický a čím dál od nahrávky jsem už úplně jinde. Jde o otisk určité doby, vývoje. Spíš mě překvapí, že jsem tehdy třeba pochyboval a teď mi to nepřijde až tak špatné. Asi jediná dvě CD, která jsem si dvakrát pustil, bylo to poslední s Dvořákem a Martinů a pak ještě s Martinou Jankovou písně Bohuslava Martinů.

Kdo vlastně malého Iva přivedl ke klavíru?

Maminka s babičkou, obě na piano hrály, byť ne na profesionální úrovni, přesto velmi slušně. Zprvu mě trošku musely nutit, celkem logicky, protože jsem začínal ve čtyřech letech.

Přítelkyně je také klavíristka. Kde jste se seznámili?

Poprvé to bylo v Mikulově na kurzech, kam chodila v patnácti jako žačka, kde bylo víc pedagogů, takže ji učil někdo jiný. Potom jsme se nějakou dobu potkávali na dalších kurzech. Docela trvalo, než jsme spolu začali chodit.

Oba nejspíš milujete kočky, když máte dvě?

Jo, přitom v dětství jsme byli spíš na psy. Mně kočky přiblížila bývalá přítelkyně, jejíž rodina patřila k šíleným kočičářům. Začala se mi líbit kočičí samostatnost a nezávislost. Zprvu jsme měli jednu, Manču, směsku kočky domácí a britky. Pak jsem ji neopatrně vypustil a narodilo se kotě, naštěstí jen jedno. Domácnost někdy oživují až moc (smích), občas je doma boží dopuštění. Když ta malá potvora Eliška mrouskala, tak nám počůrala celý barák. To je neuvěřitelnej nindža, neposedí, šplhá po záclonách… Ale radost z nich převažuje.

Býváte označován za klavírního someliéra, protože dokážete pro přední české instituce vybrat ty nejkvalitnější kousky. Prý umíte i předpovědět vývoj nástroje. Jak se dají „vycvičit“ takové odhady?

Jde spíš o mediální značku, která vznikla při vybírání prvního klavíru pro Českou filharmonii. Myslím si, že každý špičkový klavírista má uši vycvičené tak, že může být klavírním someliérem. Mě to baví, jen bývá nepříjemné, že se musí cestovat dál, často třeba do Hamburku, kam je špatné letecké spojení. Samotné vybírání znamená radost. Přijdete do haly s klavíry, kde je vystaveno osm až deset kusů špičkových nástrojů, které zkoušíte. Cítím velkou zodpovědnost, protože klavíry jsou velice drahé, pohybují se v cenách čtyř až pěti milionů korun za kus.

V Hamburku vybíráte mezi různými značkami, nebo jde o jednoho výrobce?

Záleží na tom, v Hamburku existuje více značek, ale jezdíme třeba i do Hradce Králové k Petrofovi. Je to různé a nákup se řídí potřebami zájemce.

Jak si vlastně ve světě stojí Petrof?

Relativně nedávno uvedl na trh novou řadu klavírů, prémiovou třídu, velice se snaží uspět v mezinárodní konkurenci a docela se mu daří. Samozřejmě největší podíl nástrojů v koncertních síních po celém světě má americko-německý výrobce Steinway and Sons. Petrof znamená tradici, už jen to, že se udržel 160 let, mluví samo za sebe.

Slyšela jsem, že milujete rychlou jízdu. Takže sbíráte pokuty?

Není to tak strašný. Přiměřeně rychlou, řekněme svižnou. Chytnou mě tak jednou za dva roky, docela se mi zatím daří prchat.

Ke sbírce motýlků se ale přiznat můžete. Ne že byste na přišpendlené mrtvolky lákal slečny, spíš jde o zálibu v extravagantních doplňcích košile. Kolik jich máte?

Poměrně dost. Některé hodně střelené, třeba s hlavou Beethovena. Těšil jsem se, že ho letos při příležitosti skladatelova výročí využiju, jenže přišla korona. Nejvíc mám motýlků s hudebními motivy, z různých materiálů, dřevěné i skleněné. Rád nosím dřevěné, prvního jsem dostal od přítelkyně, navíc ho vyrobili ve firmě BeWooden u nás v Beskydech, takže cítím spřízněnost kraje.

Co vás nejspolehlivěji odvede od klavíru a koncertování? Při čem nejlépe odpočíváte, regenerujete?

Hory v jakékoliv situaci, ať už na kole, nebo turisticky. Vypnout mobil a jít někam na kopečky, to mě naprosto spolehlivě odreaguje. Rád hraju ping-pong, fandím fotbalu.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků